Bůh vyhlíží ty, kdo touží po jeho království. No tak určitě!

Jen bohu patří země a všechno, co je na ní, rozličné krajiny i s těmi, kdo v nich žijí! Kdo z lidí smí doufat, že vystoupí ke svému tvůrci a přiblíží se jeho svatosti? No, o několika kandidátech bych věděl

            Z nevyčerpatelné studnice boží moudrosti jsme pro vás tentokrát vybrali následující boží zamyšlení, neboť tak pravil bůh: „Dozvěděl jsem se, že jeden, jinak vcelku hodný člověk, o mně nedávno napsal, že vyhlížím ty, kteří touží po mém království.

            ,Haha!‘ musil jsem se zasmát, když jsem poprvé slyšel tento nesmysl.

            Jednak nemohu nikoho vyhlížet kvůli své fysiognomii, protože žádnou fysiognomii pochopitelně nemám, bůh, kterého lze zobrazit, tedy vtisknout mu konkrétní podobu, výraz a právě třeba i fyziognomii není bohem, neboť boha nelze spoutat ničím konkrétním, protože takový bůh by byl ohraničen právě svoji konkrétní podobou, ale bůh je to, co je neohraničené, a jednak to nejde proto, že je nemám ani z čeho vyhlížet, není zde, tady u mě, žádných oken, ani dveří, ze kterých by mohl někoho vyhlížet, a k čemu by mi taky bylo nějaké vyhlížení, když jsem vševědoucí?

            A tím se dostávám k druhého důvodu, proč nikoho nevyhlížím, důvodu mnohem pádnějšímu, protože důvodu, abych tak řekl, duchovnímu.

            Jak jistě víte, jsem jednak vševědoucí a všudypřítomný. Moje všudypřítomnost je, respektive musí být, neboť jsem bůh, prostorová, tj. není nic mimo mne, jednak časová, tj., rovněž není nic mimo mne, protože jsem věčný, vše pomíjí, jen já zůstávám, byl jsem vždy před stvořením světa, a budu vždy i poté, co tento svět zanikne.

            Co to v praxi znamená?

            V praxi to znamená, že jsem v jediném okamžiku, v oné nekonečně sekundě věčnosti současně přítomen i v minulosti i v budoucnosti, protože pro mne, pro boha, je minulost i přítomnost totéž, proto nemohu nikoho vyhlížet, protože ten, kdo má být v božím království být, v něm už dávno je, a byl v něm už před svým zrozením stejně tak, jako můj Syn byl věčně přítomen v mé mysli před tím, než jsem ho poslal na svět.

            Rozumíme si?

            Zjevně si nerozumíme, když někdo, jenž nemá jedinou vlastní myšlenku a jenž považuje omílání frází z křesťanských brožurek za projev své nejhlubší víry a za důkaz své dobroty, která jej má činit adeptem na pobyt v božím království.

            ,Hehe!‘ musím se zasmát této, v lepším případě, naivitě.

            Ale aby toho nebylo málo, dokazuje tento dobrák své tvrzení jedním z nejblbějších žalmů, totiž dvacátým čtvrtým. Na základě toho žalmu tvrdí on dobrák, že lidem na tzv. zemi nic nepatří, doslova říká: ,Vše co máme, je nám propůjčeno Bohem. Náš život, náš čas, majetek, naše zdraví i moudrost...‘

            Tvrdí-li toto, pak i tento svět, o němž onen dobrák tvrdí výše uvedené, musí být nutně božím království, protože jsem ho jednak stvořil já, a jednak mi na něm všem patří.

            Ptám se, jak tento člověk může tedy vyhlížet boží království, když v něm už nepochybně žije, když všechno, na co pohlédne, je stvořeno mnou bohem, když on sám je mnou stvořený, když mě, a nikomu jinému, dle jeho víry, patří i jeho moudrost, třebaže je to v tomto případě velmi silné slovo?

            Tento člověk tvrdí, že patří k božímu lidu, a proto zvedá ve svém srdci závoru, abych tam mohl vstoupit.

            To opravdu myslí vážně?

            Copak v tom srdci už dávno nejsem, protože jsem bůh, a copak mne může zastavit nějaká závora, jsem-li ten, bůh, tedy ten, co vždy a nad vším vítězí?

            Jak může říct takovou hovadinu někdo, kdo o sobě prohlašuje, že patří k božímu lidu?

            Ano, ptám se, já bůh, jak může říct takovou hovadinu, je-li on v mé mysli obsažen celou věčnost, jsem-li jeho stvořitelem?

            Po pravdě řečeno, ač vševědoucí, nechápu, co vlastně tento dobrák po mně chce, stejně jako nechápu, proč si nárokuje vstup do božího království jen proto, že omílá starozákonní bláboly, kterými si pošahaní Židé chtěli dokázat, že jsou vyvolený lid.

            V to, co tento dobrák věří, co považuje za boha, to nejsem já, bůh, to je jen jeho zbožné přání, že jako bůh budu skákat, jak on píská, jeho ,víra v boha‘ není než jen pyšnou sebeláskou, která je ústředním motivem všech svatých knih: ,…a člověk tak miloval sebe, že si stvořil boha k obrazu svému. poslušného jako pes, který vrtí ocáskem, kdykoliv spatří člověka.‘

            Mě ale žádní lidé nezajímají, proč taky?

            Boha musí zajímat vždy jen bůh, ale možná ani ten ne.

            ,Bůh je každý, kdo si neuvědomuje sebe sama!‘ jak kdosi řekl, už ani nevím kdo, možná já sám.

            Nepochybuji o tom, že tento pyšný dobrák, patřící k ,božímu lidu‘, bude mě, boha, považovat pro tato pravdivá slova, za bezbožníka.

            Ale takový je už můj boží uděl, býti jedním velkým paradoxem…“

            Tolik ze studnice boží moudrosti. Se slovy boha se samozřejmě neztotožňujeme, protože nechceme být zbožnými lidmi prohlášeni za bezbožné, distancujeme se od nich a vůbec se divíme, jak si mohl bůh vybrat nás, takové hlupáky, abychom jeho slova tlumočili, místo toho, aby si vybral někoho, kdo umí nazpaměť všechny žalmy, a nejen žalmy, pochopitelně.

            Ale i tento fakt svědčí o nevalném božím charakteru, až člověk opravdu váhá, jestli si má vůbec takového pobudu pustit do srdce, jestli má zvednout závoru a dovolit, aby mu proměnil jeho srdce v jeden velký mrdník….