Bůh není jako Hitler. Bůh je horší než Hitler

Lidé na zemi trpí, jsou na základě boží vůle vražděni po miliónech a bůh tomu hezky přihlíží ze svého božího království a ještě se tím nejspíše dobře baví

            Bůh není jako Hitler, který si hoví ve svém království, zatímco my tady trpíme, odsouzeni jím na smrt, neboť on to byl, kdo pravil, že člověk nebude žít věčně.

Vím to, že bůh není jako Hitler, protože jsem byl jeho kazatelem víc jak patnáct let.

            Jistě teď nějaký posměváček namítne: „Co je to patnáct let proti věčnosti?

I kdybys byl, pyšný člověče, který se prohlašuješ za kazatele, kazatelem tisíc let, co je to proti věčnosti?

Nic, vůbec nic, proto nejsi kazatelem, jsi zrovna takové nic!“

Ale co je mi do posměváčků!?

Už je únavné, jak se navážejí do nás, úspěšných kazatelů, kteří šíříme boží slovo. Nás tím ale stejně neodradí, protože bůh je s námi, vždy a všude, ostatně si myslím, že to jejich posměvačství je jen produktem čiré závisti vůči nám, kteří jsme byli obdařeni, na rozdíl od nich, boží milosti víry.

Copak David, ten starozákonní Stalin, nezpívá ve své písni: „Před tváří nepřátel mi stůl prostíráš, moji hlavu korunuješ ctí, má číše přetéká mým požehnáním!“?

Ano, bůh nám prostírá, a mnohokrát jsem to pozoroval při své kazatelské praxi, takovým způsobem, že to našim nepřátelům vytírá dech a vyráží zrak.

Ostatně, mohu v tomto směru posloužit vlastním, a proto nejlepším, příkladem.

Byl jsem kazatelem patnáct let a vždy jsem věděl, že bůh je se mnou, že jeho laskavost a jeho slitování tu zůstanou se mnou do posledního dechu, a pak budu navždy žít v jeho domě, takže ten můj poslední dech bude poslední jen zdánlivě.

A moje víra dala mi za pravdu.

Nepřátelé boha, zlí a ohavní lidé, protože kdo jiný může být nepřítelem boha, jehož láska nezná mezi si na mě počíhali a zajali mne.

„Sedřeme z tebe kůži a zbavíme tě masa!“ řekli mi, ale pak přece jen ztratili nervy, tváří v tvář mému bohorovnému klidu a zařvali na mě, „ať si tě zachrání ten tvůj bůh!“

A jak řekli, tak udělali.

Sedřeli ze mne za živa kůži a zbavili mne masa, ale já se přitom pořád usmíval.

A jak bych se přitom neusmíval, když jsem přitom spatřil svého boha!

Seděl si na svém pohodlnému trůnu, v bezpečí svého království a usmíval se na mne, dávaje mi za pravdu: „Tak vidíš, že jsi měl pravdu!

Dřou tě z kůže a zbavují tě masa, hezky za živa, ale já tě neopouštím!

Zříš mne, jsem tady pro tebe, tvé oči, ne cizí, mě vidí, prahneš po mě v mém nitru!

Za chvíli už budeš bez masa, ale co s masem?

Neboj se, nic to není!

Až tě hezky umučí, budu s tebou už navždy!“

A tak byl se mnou i v nejtěžší chvíli mého života, když mne dřeli z kůže a zbavovali masa, neopustil mne.

A neopustil mne, ani když jsem vypustil duši, protože jsem v tu chvíli přestal existovat, prostě jsem nebyl. Nebyla to ovšem nirvána, ve smyslu buddhistickém a proto primitivním, byla to spása ve smyslu čistě křesťanském a proto mnohem vymakanější. Přestal jsem prostě být, protože být a existovat může jen bůh, ten bůh, ve kterého jsem věřil, jehož slovo jsem hlásal.

Ano, tam kde je bůh, už nemůže být nic jiného, protože pak by bůh nebyl bohem, a já přece v boha věřil…

P.S. Možná je i dobře, že už neexistuji a nemám vám jak sdělit tuto jedinou pravdu o bohu, že bůh je smrt, protože jen on je věčný. Obávám se totiž, že většina z vás by ji stejně nepochopila a ještě mne navíc označila za nepřítele boha, mimo kterého nic není, jako třeba pan Vlastimil F., muž nadevše moudrý tak, že toho ví o bohu skoro tolik, co já…