Budou neonacisté z Ukrajiny volně cestovat do České gubernie? Nebudou!

Bruselská světová mafie zvaná EU chce zavést od nového roku bezvízový režim pro ukrajinské neonacisty. Tím pádem by ukrajinští fašisté mohli uspořádat v Praze další majdan. Jen ať to zkusí!

            Probudilo mne klepání na okno uprostřed mrazivé, byť pohříchu ještě listopadové noci.

            Tyto listopadové, a vlastně vůbec všechny adventní, noci jsou tak děsivé a tajemné, že si raději večer beru prášek na spaní, který pořádně zapiju režnou, abych ty tajemné  noci přežil aspoň trochu ve zdraví.

„Už aby byl štědrý večer a všechno se zase k dobrému obrátilo!“ říkám si, usínaje tvrdě jako dřevo.

Ale to klepání na okno by vzbudilo mrtvého, ještě, že mám na nich tu neprůstřelnou fólii.

Sáhnu po sekeře, kterou si pro všechny případy nechávám na noc pod postelí a křiknu přes okno: „Kdo tam!? Jsi-li duch, zmiz odtud, táhni tam, odkud jsi přišel!

Jsi-li člověk, řekni, zda jsi dobrý, nebo zlý!“

„To jsem já! Váš soudruh soused!“ slyším tlumený hlas souseda Cvalíka.

Soused Cvalík je komunista. Na první pohled poctivý člověk, krajský zastupitel. Každou sobotu odpracuje zdarma osm hodin pro obec. Tak dlouho nám šel příkladem, až i my všichni ostatní jsme si tyto subotniky náramně oblíbili.

Otevřu okno a ptám se: „Jářku, co je, soudruhu sousede? Váš hlas je plný jakýchsi obav! Nikdy jsem vás neslyšel mluvit tak vzrušeně. Stalo se něco?

Vykradl někdo vývěsku KSČM?

Nebo ji zhanobil pod rouškou tmy svými výkaly?“

„Stala se strašná věc! EU schválila bezvízový styk pro Ukrajinu!“ vysype ze sebe soused Cvalík.

„Zbláznili se? To nám tak ještě chybělo! Bezvízový styk!“ vykřiknu a udeřím bezmocně do okna, „zase se v Bruselu rozhodovalo o nás, bez nás! Už aby byl ten Trump prezidentem, a zatnul tipec světové mafii!“

Soused Cvalík však neztrácí akceschopnost: „Kvůli tomu jsem přišel. Musíme založit domobranu. Abychom se mohli bránit nájezdům ukrajinských neonacistů a fašistů, co se teď začnou hrnout k nám do Česka.

Někteří z nich bojovali i v Doněcku proti ruským vojákům, co tam byli na dovolené!“

„Cože bojovat proti ruským vojákům, co jsou na zasloužené dovolené, a navíc nemají ani uniformy?
To mohou opravdu jen fašisté!“ vykřiknu.

„Vyřezávali zajatým ruským vojákům hákové kříže. A teď je budou vyřezávat nám, když se nebude bránit,“ řekne soused Cvalík a dodá, „už jsem zbuntoval celou vesnici. Přijďte do hasičárny. Bude tam ustavující schůze naší domobrany. Nesmíme ztratit už ani sekundu. I tady u nás se bojuje za Moskvu, za obnovu CCCP!“

„Už běžím! Hned jsem tam,“ vykřiknu za sousedem Cvalíkem, který už mizí ve tmě.

Hasičárna je plná. Jsou v ní všichni muži ve věku od 15 do 65 let. Je zde i spousta žen v maskáčích, některé z nich dokonce i kojí. Všechny nás spojuje láska k vlasti, odhodlání ubránit ji před ukrajinskými fašisty, kterým zrádný Brusel otevřel dveře dokořán.

„Zase nás zaprodali fašistům! Jako v Mnichově!“ bouří rozhořčené lidské hlasy.

„Fašistům a muslimům!“ dodám.

„Fašistům a muslimům!“ opakuje bouřlivá ozvěna.

Ale to už se mi na ramena vyšvihne soused Cvalík a hasičárna utichne.

„Soudruzi a soudružky, je nejvyšší čas vzít moc do vlastních rukou! Nenecháme se na rozkaz Bruselu podřezávat ukrajinskými fašisty jako ovce! Zbraně už se vezou, za chvíli tady budou. Ubráníme si před fašisty naše domovy sami!“ vykřikne soudruh Cvalík.

„To se ví, že sami! Sami si je před fašisty ubráníme!“ hřímá ozvěna.

Když utichne, dodám: „Před fašisty a muslimy!“

„Před fašisty a muslimy!“ zahřímá opět ozvěna.

„Smrt fašistům!“ vykřikne soused Cvalík.

„Smrt fašistům!“ zahřímá věrně ozvěna.

Když utichne, dodám: „Smrt fašistům a muslimům!“

„Smrt fašistům a muslimům!“ zahřímá věrně ozvěna.

Ale to už před hasičárnou zakodrcá žebřiňák, v němž jsou zapřažené dvě kravky, vedle kterých jde sympatický dědoušek v uniformě Lidových milicí.

„Tak vám vezu zbraně,“ řekne a ukáže na žebřiňák, který je plný cepů, v devadesátým, když fašisti v čele se zrádcem Havlem zakázali Lidové milice, jsem je schoval na spolehlivé místo. Věděl jsem o něm jen já a tři spolehliví soudruzi, kteří jsou už mrtví. Všichni zemřeli za velmi záhadných okolností na otravu alkoholem.

Jen ať si fašisti přijdou, my jim ukážeme! U nás jim mironovská pšenka nepokvete!“

Každý už má svůj cep, někdo i dva. Rychle se rozdělíme do družstev a začneme obcházet naši vesnici, hlídat ji před fašisty.

Před fašisty a muslimy.

Já velím družstvu, které dostalo na starost horní konec. Ten těsně přiléhá k prastarému bukovému lesu, který je pro skrývání banderovců z Kyjeva, z Pravého sektoru, jako stvořený.

A opravdu, u autobusové zastávky na horní točně se mihne plíživý stín.

„Fašista! Tam je!““ vykřiknu a hned začnu udílet rozkazy, „Franto, Pepo, Láďo, Stando, vy jděte hezky zprava!

My ostatní půjdeme hezky zleva.

Zaženeme ho ke kravínu a tam ho hezky obklíčíme!“

Stín před námi prchá, ale marně.

Zaženeme fašistu ke kravínu a tam ho hezky obklíčíme.

„Do něho, chlapi, do fašisty!“ vykřiknu a sám první přetáhnu fašistu cepem.

Ostatní se ke mně hned přidají. Fašista leží na zemi. My stojíme nad ním v kruhu, a mlátíme ho cepy tak, aby už nikdy nikomu neublížil, aby už nikdy nehlásal svou zrůdnou ideologii, aby už nikdy nenechal za sebou spálenou zemi.

„To stačí,“ řeknu, když už nemůžu.

Opřu se o cep a ztěžka oddechuju. Ostatní zrovna tak.

„Sakra, bodlo by teď pivo, úplně mě vyschlo v krku,“ řekne kdosi z chlapů.

„Dáme si pivo, nebojte,“ řeknu a najednou se pode mnou podlomí nohy.

Zapomněl jsem úplně, že mám od lékaře kategoricky zakázanou jakoukoliv zvýšenou fyzickou námahu.

Chlapi mne ještě stačí zachytit. Vyrobí z cepů a ze svých kabátů improvizovaná nosítka a nesou mě na nich k hasičárně.

Jsem lehký jako pírko.

Nic nevážím.

V paměti se mi vybaví den, kdy jsem se narodil.

Bylo léto, ne jak teď.

Slunce právě vycházelo, když jsem ho poprvé spatřil.

„To je Slunce! Bude mě doprovázet celý můj život,“ věděl jsem tenkrát hned, aniž by mi na Slunce musel někdo ukázat a říct, „to je Slunce. Bude tě doprovázet celý tvůj život.

Ale teď ještě Slunce nevyšlo, ještě je tma.

Už jsme u hasičárny. Lidé se kolem mne shlukují.

„Pusťte mne! Jsem lékař!“ volá kdosi a skloní se nade mnou

Začíná sněžit, všude je najednou plno světla, i když je ještě noc.

„Hlavně, že je zas o jedno ukrajinského fašistu na světě míň! Nežil jsem nadarmo!“ vydechnu radostně naposled.