Budeme se učit od Saúdské Arábie, jak řezat prsty novinářské žumpě?

Novinářská žumpa, jak známo, destabiluzuje společnost. Ale my potřebujeme společnost stabilizovanou. Máme se od Saúdské Arábie ještě co učit

            Jako bez duše chodil Jiří Včáček po lánském zámku, blaženě se usmívaje, o všechno zakopávaje, do všeho vrážeje, každých pět minut si otírající kouskem barchetu své, kdoví proč se pořád rosící brýle.

            I stalo se, že se jej první dáma, když do ní vrazil během jedné hodiny již potřetí, otázala: „Co je vám Jiří?

            Jste jako tělo bez nesmrtelné duše, jež po vaší smrti poputuje rovnou do očistce, neboť jste katolík!

            Vrazil jste do mne již potřetí během jedné jediné hodiny.

            Snad nejste bláznivě zamilován do nějaké prosté a nevzdělané, leč pracovité a skromné dívky?

            Řekněte mi, je pěkná?“

            První dáma vzala mateřsky Jiřího kolem ramen, dodávaje: „Mně to, Jiří, přece můžete říct. Mám vás ráda, jako vlastního syna. Tolik, co vy, by jiný pro mého muže nikdo neudělal.“

            „Pěkná?“ usmál se blaženě Jiří Včáček, „pěkná je slabé slovo.

            Ona je nádherná!

            Nádherná!

            Pořád na ni musím myslet!“

            „Hlavně, aby byla ještě panna, abyste se ní mohl oženit.

            Tolik bych vám to přála, Jiří!“ řekla dojatě první dáma.

            „Oženit?“ podivil se Včáček, jako by se probudil z nějakého snu.

            „Nu, ovšem oženit.

To se tak dělá, když se muž zamiluje do ženy. Ožení se s ní, zrovna tak jako můj muž se mnou. Vezme si ji a založí tradiční rodinu,“ řekla první dáma.

„Když se muž zamiluje do ženy?“ podivil se Včáček.

„Nu, ovšem.

Jste přece zamilovaný, když na ni, na tu prostou a nevzdělanou, leč pracovitou dívku pořád myslíte.

To musí být láska, nebojte, já to taky znám, vždyť já byla taky zamilovaná,“ řekla první dáma a dodala, „jak se jmenuje, Jiří?

Snad se nejmenuje stejně jako já?“

„Ale já nemyslím na ženu!“ vykřikl Ovčáček, jako by byl obviněn z té nejhnusnější lži a vášnivě dodal, „já myslím na vraždu toho blbečka novináře!

Jak mu napřed uřezali všechny prsty!

Řekněte sama, že to muselo být nádherné, jak té novinářské žumpě uřezali všechny prsty a pak ji rozpustili v kyselině!

Pořád si to představuji a pořád se toho nemůžu nabažit!

Jaké by to bylo krásné a povznášející uřezat všechny prsty tomu zmrdovi Akalovi, nebo aspoň nějakému hlupákovi z České televize, nebo Českého rozhlasu, třeba tomu, co říkal, že pana prezidenta doprovázejí čtyři lékaři.

Fuj, taková hnusná dezinformace, taková odporná polopravda!

Ale ze všeho nejraději bych uřezal všechny prsty Eroutkovi!

Za to, že napsal, že Hitler je gentleman.

Fuj, taková kavárenská žumpa!

Řezal bych mu za to prsty, hezky jeden za druhým a hezky pomalu.

A vždycky, když bych mu uřezal prst, tak by si dal kousek ananasového kompotu, protože ananasový kompot já tuze rád!“

Včáček blaženým vzrušením sotva dýchal.

„Ještě, že jste mi to připomněl.

Mám pro vás ananasový kompot.

Dcera mi poslala plechovku z Londýna, že je to pro vás,“ vzpomněla si první dáma.

Včáček ale náhle posmutněl.

,Nemohu jíst ananasový kompot, když u toho nebudu nikomu z té novinářské žumpy uřezávat prsty, nejraději ale Eroutkovi,“ řekl tak smutně, až se první dámě sevřelo srdce strašlivým soucitem.

„Ale vy přece musíte jíst ananasový kompot, když ho tuze rád!“ řekla první dáma rozhodně a stejně rozhodně pokračovala, „ale já vím, jak to uděláme, ne nedarmou mi byl udělen řád!

Řeknu svému muži, aby vyznamenal Eroutku Řádem bílého lva.

Eroutka to určitě neodmítne a tak ho vylákáme na Hrad, stejně to už potřebuje vymalovat.

Nebou řeknu muži, ať dá Bílého lva i Bakalovi, taky ty zmrdy budeme mít na Hradě hezky pohromadě, a já nápišu dceři do Londýna, aby mi pro vás poslala ještě jednu plechovku ananasového kompotu.“

„Jen jestli pan prezident bude chtít udělit Bílého lva těm zmrdům, on je tak zásadový!“ zapochyboval Včáček.

„To už nechte na mě, Jiří!

Použiji všechny své ženské zbraně, aby muž těm zmrdům toho Bílého lva dal,“ ujistila první dáma Včáčka.

„A až sním ananasový kompot, tak ty smrdy, tu žumpu, rozpustím v kyselině a vypustím do kanálu tam, kam vždy patřili, do stoky!“ blaženě vydechl Včáček a těšil se od té chvíle na 28. říjen ještě víc než Forejt na lajnu koksu či pan prezident na to, až bude v důchodě a bude si číst knihy, kterých bude mít plný barák.