Bude z mámy pěti prcků česká Le Penová, máma všech vlastenců?

Přirovnat ve zdejších výluzích a hájích někoho k Marine Le Penové je samozřejmě ta největší pocta, jaké se tady ženě může dostat. Takže doufám, že to tentokrát bude pro mě palec nahoru a karma jak kráva  

            Abychom si rozuměli, jsem matka pěti prcků.

            Nádherných, roztomilých prcků, těch nejnádhernějších a nejroztomilejších na celém světě.

            Ani muslimské mámy nemají tak roztomilé prcky, i když je taky porodily doma jako já (abychom si rozuměli, já rodím zásadně doma, v obýváku) a i když je pro ně, pro všechny ty muslimské mámy, stejně jako pro mě, tradiční rodina posvátným chrámem.

            Ti mojí roztomilí prckové jsou ke všemu ještě náramně zvídaví, pořád se mě na něco ptají, nedají si pokoje.

            „Je to pravda, že intervence ČNB mírně poškodily českou ekonomiku?“ zajímá je třeba.

            „Ano, je to pravda,“ přikývnu.

            „To jsou ale blbci, ti centrální bankéři! To nevědí to, co ví každé malé dítě? Že slabá koruna nenutí podnikatele investovat do inovací?“ kroutili nechápavě hlavou ti mojí malí prckové.

            Neříkala jsem, že jsou nádherní a roztomilí?

            Pokud mi nevěříte, že jsou nejroztomilejší a nejnádhernější na celém světě, a neargumentujte mi tu svými prcky, kdy o nich bylo slyšet naposledy, pak vás o tom velmi snadno a velmi rychle přesvědčím.

            Sedím u okna a látám oblečení, které na těch mých prccích jenom hoří. Vím, tyto tradiční domácí ženské práce už trochu vyšly z módy.

Žádná žena nemá na svém profilu fotky, na kterých něco látá a štupuje, aby se pochválila, jaká je vzorná a šetrná hospodyňka. Ale já si při tom nádherně vyčistím hlavu. To není jen tak zapošít steh, na to se musíte soustředit, vypustit všechno zbytečné z hlavy.

            Chystám se tedy zrovna zapošívat, když odněkud přiběhnou ti mí prcci celí zamazaní od bláta, až na toho nejmenšího, který je vlastně ještě miminko. Ale fantastické miminko, tak fantastické miminka nemají muslimské mámy, které rodí doma a žijí v tradiční rodině stejně jako já.

            „Maminko, maminko, v Evropě bude občanská válka! Nejdřív v Makedonii, a pak v celé Evropě! Konečně se bude něco dít,“ křičí radostně ti moji prckové a začnou se na mě drápat.

            Odložím šití a řeknu: „Chci se mýlit. Tentokrát se chci aspoň jednou jedinkrát v životě mýlit. Ale válka v Makedonii dříve či později vypukne.“

            „Mámo, vždyť ty se nikdy nemýlíš. Válka v Makedonii bude, proč by nebyla, když to říkáš?“ ozve se hlas z kouta.

            Ten hlas patří mému manželovi, otci mých prcků, který se mnou ve všem souhlasí.

            „Ano, nikdy se nemýlím,“ přikývnu a pokračuji, „válka v Makedonii bude, protože albánské muslimské mámy mají spousty prcků, ale ne tak roztomilých jako vy.

            Mohlo by se sice zdát, že je to dobře, protože žijí v tradičních rodinách a rodí doma jako já, ale dobře to není.“

            „Není to dobře, protože je to jejich, muslimská taktika, a vlastně především strategie? Žít v tradičních rodinách a mít spousty takových prcků jako jsme my?“ ptají se mě moji prcci.

            „Ano, je to jejich strategie, strategie muslimských albánských maminek. Každá albánská maminka sní o tom, že její prckové, až vyrostou a budou mít spoustu prcků, jejich vnoučků, budou žít ve Velké Albánii.

            Proto mají docela přirozeně tolik prcků, aby jejich etnikum sílilo, mohutnělo a nakonec se stalo z menšiny v konkrétní oblasti většinou. A až budou většinou, pak území, patřící historicky jiné zemi, jednoduše odtrhnou.

            To se dělo v Kosovu, a to se děje teď v Makedonii.“

            To řeknu, ale ti moji prckové se hned rozkřičí: „Maminko, maminko, to se ale pleteš! Na těch územích v Kosovu a v Makedonii žijí Albánci už hodně dlouho!

A makedonské území, kde převažují Albánci, už jednou bylo připojeno k Albánii.

To území k Albánii připojil Mussolini!

A víš, maminečko, že Matka Tereza byla Albánka?

A víš, kde se narodila?

Ve Skopje!“

            „To je jedno. Hlavně, že se nikdy nemýlím. Důležité je, že Evropská unie bude rozpad Makedonie podporovat, že udělá všechno proto, aby se Makedonie rozpadla. Stejně jako v Kosovu,“ pohladím prcky po hlavě.

            Ale ti mí prckové se nedají.

            „Maminko, maminko, ale vždyť i v Evropské unii jsou země, které Kosovo neuznávají.

            Třeba Slovensko.

            A maminko, víš proč, Slovensko neuznává Kosovo?

            Kvůli slovenským Maďarům, kterým chtěl dát Orbán dvojí občanství, proti čemuž Slovensko protestovalo.

            A Orbán je v koalici s Jobbikem, který sní o obnovení Velkého Maďarska, etnicky čistého. To by zahrnulo území dnešního Maďarska, Sedmihradsko, jižní Slovensko, část Zakarpatí a taky kus nešťastného Srbska, které by tak zase přišlo o další své území.

            A Jobbik je zase v jedné europarlamentní frakci s Národní frontou Marine Le Penové, takže to nemůžou být zlí lidé, i když chtějí vytvořit Velké Maďarsko.

            Ti Maďaři jsou ale blbí!

            Kdyby měli na jižním Slovensku, v Zakarpatí, v Sedmihradsku a v okolí Subotice docela přirozeně tolik prcků, co máš ty, maminečko zlatá, mohli by mít už dávno to svoje Velké Maďarsko, jako budou mít Albánci Velkou Albánii, která se dříve či později změní v chalifát, protože, ač prckové, nevidíme žádnou reálnou sílu, která by dokázala zabránit rozpadu Makedonie.

Proto jde o dějinnou nevyhnutelnost, samozřejmě, stejně jako nešlo zabránit rozpadu Římského impéria a jako nepůjde zabránit rozpadu Evropské unie, protože ty, maminko naše zlatá, přece v takové pokrytecké Evropě nechceš žít!“

            Který rodič by nebyl dojatý z takových prcků.

            „Ano, rozpad Evropské unie je nevyhnutelný, protože já v takové pokrytecké Evropě nechci žít!

            Ne a ne!

            Raději občanskou válku než pokrytectví!

            Raději ať váš táta padne jako skutečný muž v boji za svobodu, než žít v takovém pokrytectví!

            Raději, než žít v pokrytectví, dám i vám do ruky zbraň a řeknu: ,Nečumte furt na tu blbou televizi a jděte hájit svobodu. Jděte a živí se mi domů nevracejte, ať můžu být na vás hrdá, ať můžu být pyšná, že jsem vás doma porodila!

            Jsem hodně zvědavá, jak se bude Brusel tvářit, až mne uvidí pyšně kráčet za vašimi rakvemi, svobodnou, hrdou, nezlomenou, až bude číst v mých očích: ,Chtěl jsi mne zlomit, připravit o svobodu, protože nejsem muslimská máma, ale jen docela obyčejná máma. Ale hleď, mí prckové, za jejichž rakví kráčím, padli v občanské válce za lepší, svobodnější svět!

            Chtěl jsi nás odzbrojit, abychom se nemohli bránit, ale já přece jen svým prckům dala do ruky zbraň a řekla: ,Jděte!’

            A oni šli!

            Bez odmlouvání poslechli svoji maminku.

            Ale nešli jako tupé stádo na jatka!

            Šli, protože věděli, že se nesmí vrátit živí, abych nemusela žít v pokrytecké Evropě!

            Myslel sis, Brusele, že jsi všemocný!

            Ale co je tvoje veškerá moc proti mateřské lásce, která se neleká ani těch největších obětí!

            Mí prckové jsou mrtví, padli v boji!

Ale tvůj sen o pokrytecké Evropě se rozplynul jako pára nad hrncem, proto jsem je porodila, abych ti vyškrábala oči!’

            Ano, jsem hodně zvědavá, jak se Brusel bude tvářit, až si to všechno přečte v mé hrdé tváři!“ obejmu všechny svoje prcky a přitisknu ji k sobě.

            „Bude občanská válka! Padneme, aby maminečka nemusela žít v pokrytecké Evropě!“ vytrhnou se však prcci z mé mateřské náruče a vyběhnou zase ven, aby se tam při hře na schovávanou sami a docela přirozeně naučili, jak se schovat před nepřítelem, aby je nezpozoroval, a oni pak mohli využít moment překvapení.

            Já se vracím k šití, abych s tím byla hotova co nejdříve.     

Musím ještě zamísit těsto na chleba a taky roztopit pec, protože dříve či později prcci přiběhnou a ještě celí rozdovádění budou křičet: „Mámo, my máme hlad!“