Bude Jan Hus vzkříšen k životu věčnému, nebo bude Bohem navěky zatracen?

Každou sekundu jsme blíž a blíž konci světa a tedy i soudnému dni, kdy se otevřou hroby a souzeni budou živí i mrtví. Lze si ovšem jen těžko představit, že by se Hus, prohlášený Církví za kacíře, měl promenovat v nebi a žít věčně!

Jako na zemi, byl i na nebi v tento slavný den pořádný hic, Svaté trojici stékaly velké kapky duchovního potu po oné nestvořené materii, ze které byly uhněteny samy sebou, neboť i věčnost může se zase zrodit jen z věčnosti.

„Nu, je tu hic jako blázen,“ prohodil Otec a přikázal andělům, „mávejte pořádně těmi svými křídly, jinak se z toho hicu zcvoknu!

Bože, proč tady není mráz jako v Antarktidě!

To bych se celý zachumlal do kožichu, a bylo by mi hezky teploučko!

Ale ten hic je fakt ďábelský!

No hlavně, že máme toho Husa konečně z krku!

Nechal jsem zavraždit bogomily, o Slovanech ani nemluvě, nechal jsem ze světa sprovodit albigenské, nechám sprovodit ze světa hugenoty, ale nikdo mě nenasral víc než tento Hus!

Trochu toho hicu za to stojí!

Panebože, jak já ho nenávidím!

Mohl jsem ho, kdybych chtěl, klidně z té hořící hranice zachránit, mohl jsem pro něj poslat anděly, nebo rovnou archanděly, spoustu archandělů, aby ho zanesli rovno sem, k nám do nebe, ale nejsem přece na hlavu padlý!

A o soudném dni mu to vrátím i s úroky! Všechny ty pomluvy a bludy, co o mně šířil, mu vrátím i s úroky, jako že jsem Otec na nebesích, ačkoliv, pokud bychom žili dejme tomu, na nějaké planetě ve Krabí mlhovině, taky by pro nás zeměkoule byla tak vzdálená, že bychom ji museli považovat taky za nebesa!

Až vstane ten Hus z mrtvých, tak ho pošlu rovnou do pekla, navěky ho zatratím, kacíře jednoho!

A ty katy, co ho dali na hranici, co roztloukali jeho kosti, co napíchli jeho srdce na rožeň, ty tady v nebi prohlásím za svaté!

To jsou správní křesťané!

Ti slouží, mně, trojjedinému Bohu, kdežto ten lotr Hus sloužil čertům, fujtafl!

Ale jak se říká, konec světa dobrý, všechno dobré!“

Otec se po této tirádě přece jen trochu uklidnil, ale Syn na tom nebyl evidentně nejlíp.

Zimničně se, i přes značný hic, chvěl a tiše drmolil: „Pořád to nemůžu pochopit! Jak se mohl ohánět mým jménem? A ještě mě prosit o slitování! Posunoval význam evangelia, byl Zlo a přece se vydával za mého služebníka!

Co řekne Církev, jako bych řekl já, a on přesto s tím nesouhlasil!

Brrr, takový hnus!

Sloužil Ďáblu a mluvil o mně, i o tobě, Otče, tím nejsladším a nejvroucnějším hlasem!

A lidi mu věřili!

Věřili mu, jako bych ten proklatý Hus byl já sám!

Jak mám spasit svět, když se lidé dají tak snadno obloudit?!

Stačí, když se Ďábel začne vydávat za mého služebníka a půjdou za ním jako ovce!

Stačí, když se Ďábel nechá vysvětit na kněze, a ti, co před ním budou klečet, co mu budou naslouchat, ti, kteří jeho lži budou považovat za pravdu, budou navěky zatraceni, přijdou o své místo v nebi, nikdy se nebudou radovat z pokladu, který jsem pro ně tady uchystal, nebudou vzkříšeni k životu věčnému!

Je mi z toho všeho nanic, tolik přetvářky, klamu a falše je pořád mezi lidmi, kvůli kterým jsem, na tvé přání, Otče, zemřel na kříži!“

Syn byl docela bledý, ale Otec se jen zasmál.

„Tak si to tak neber, Synu!“ řekl a pak dodal, „něco ti povím. To, já, Otec, poslal Ďábla na svět, stejně jako tebe!

Poslal jsem ho, abych oddělil zrno od plev!

Kdo uvěří Ďáblu, jen proto, že se nechá vysvětit na kněze, jen proto, že o tobě či o mně bez přestání mluví, k čemu je nám takový člověk tady?

Takový člověk, ať je klidně navěky zatracený. Hus Ďáblovi sedl na lep, tak šup s ním do pekla! Kdo ve mně skutečně věří, ten vždy spolehlivě rozezná Zlo. Jasně, že jsem milosrdný, ale jen k těm, co si to zaslouží. Říkám ti, raději tady v nebi jednu jedinou učitelku, která rozezná Zlo, než milión Husů, kteří Zlu naletí při první možné příležitosti.

Pamatuj, že ten, kdo nejde s námi, jde proti nám.

A Hus, šel proti nám. Proto skončil, jak skončil, na hranici. Kdyby ho pro víru upálili pohani, nebo machometáni, byl by svatý mučedník. Ale protože ho pro jeho víru, ovšemže falešnou, upálili křesťané, myslím skuteční křesťané, tak je to kacíř.

Ale už se tím netrapme.

Hlavně, že nám chutná!“

Nebylo to ovšem tak docela pravda, protože Duchu svatému, třetímu z legendární Svaté trojice, zase až tak docela nechutnalo. Byl ještě krapet ožehlý od plamenů, které strávily to Ďáblova pohůnka a tak mu moc nechutnalo. Ale Duch svatý to tak měl vždy, že mu při zápalných obětech moc nechutnalo a proto byl docela hubený, tak hubený, že by se nejmíň dvacet Duchů svatých vešlo do jednoho biskupa.