Brutální, ale hlavně genderově neutrální, ani trochu sexistická velikonoční mrskačka

Šel jsem trochu do sebe a snažil se, aby moje dnešní velikonoční mrskání bylo, pokud možno, genderově neutrální, vůbec ne sexistické. Myslím, že se mi to podařilo 

            Vyrazil jsem na velikonoční mrskačku (jak se u nás po staletí, nebo i celá tisíciletí, tradičně říká) již za velmi časného úsvitu.

Mé kroky automaticky vedly k nejbližším lidským stavením.

Byly to rodinné domy, nedávno postavené. Před některými z nich stála auta, ale ta mne nezajímala, jakkoliv byla velká a nejspíše i pohodlná. V domech se ještě dle všeho tvrdě a nesmlouvavě spalo. Ale to mi nevadilo, ba právě naopak. Byl jsem rád, že lidé ještě spí, že ještě neprocitli.

Aniž bych čekal, až kohout třikrát zakokrhá (ale myslím, že široko daleko žádný kohout nehřadoval) vpadl jsem do nejbližšího domu, rozbiv jeho skleněnou stěnu, kterou bylo pěkně vidět dovnitř. Hluk rozbíjeného skla spolehlivě probudil jeho obyvatele, a to bylo přesně to, co jsem potřeboval.

Lidé, vytrhnuvši se předčasně ze svého spánku, vyběhli ze svých pokojů, aby zjistili, co se děje.

Ale dřív, než se mě stačili zeptat, co dělám v jejich domě a jak jsem se tam dostal, začal jsem je mlátit pomlázkou hlava nehlava, hulákaje na celé kolo: „Kristus vstal z mrtvých, radujme se, i my vstaneme z mrtvých!“

Ta moje pomlázka, to bylo hotové monstrum, spletené z osmi železných prutů, dlouhých dobře pět metrů. Nebudu nejspíše daleko od holé pravdy, když řeknu, že tato moje letošní pomlázka byla největší za posledních několik let.

„Ježíši Kriste!“ křičeli lidé, marně se snažící uskakovat před životadárnými údery mého velikonočního náčiní.

„Dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný!“ řval jsem ještě, dobře věda, že vejce je symbol života.

Nejsem ovšem žádný silák, spíš naopak, a tak mi po deseti minutách mrskání přece jen ruka klesla únavou.

„Už nemůžu,“ přiznal jsem se, přestav obyvatele domu mlátit, „ale jestli chcete, můžu vás ještě polít žíravinou. Nemějte strach, je to lučavka královská, v té se rozpouští i zlato.

Tady ji mám, podívejte!“

Vytáhl jsem z mošny lahev s lučavkou královskou, ale obyvatelé domu toho už měli taky dost.

„Páni, vy jste nás zřídil!“ oddechovali ztěžka, dodávaje, „žíraviny už není třeba, docela jsme obživli.“

„To je dobře.

Prostřednictvím své pomlázky vlil jsem do vás životní energii, která by vám měla stačit až do příštích velikonoc,“ přikývl jsem a dodal, „a teď to vejce.

Myslím, že si je zasloužím.“

„A taky stuhu!

Stuhu na vaši pomlázku.

Jakou chcete?“ připomněli mi i stuhu.

„Ano, stuhu taky.

Jestli máte, tak z hajzlpapíru.

Nejlépe třívrstvého.

Ale nemáte-li, spokojím se i s dvouvrstvým,“ odpověděl jsem.

Třívrstvý hajzlpapír v domě byl. Jeho obyvatelé uvázali mi kus na pomlázku a pak mi obřadně nabídli vejce.

„Máme malovaný i bílý, syrový i vařený, vyfouklý i sádrový, s obtisky i bez obtisků, vezměte si, které chcete, všechny do jednoho jsou, jak jste správně řekl, symbolem života, protože nepocházejí z klecového chovu,“ postavili přede mne tři plata vajec.

„Vezmu si tohle!“ ukázal jsem na vejce s obtisky a zeptal se, „je vařené?

Je-li vařené, pak byl v něm všechen život již nadobro usmrcen.

Víte, já si strašně rád potrpím na symboly, neboť zemřeme-li, mnoho užitku vydáme.“

„Vařené.

Toto vejce je vařené.“ přikývli obyvatelé domu.

„Prima,“ řekl jsem a, již si trochu odpočinuv, začal jsem je zase mlátit hlava nehlava pomlázkou, „Ježíš Kristus vstal z mrtvých, radujme, se i my vstaneme z mrtvých!“

„Ježíši Kriste!“ řvali zase obyvatelé domů, uskakujíce před mojí ocelovou pomlázkou.

Po deseti minutách mi ruka opět umdlela.

„Dost!

Už nemůžu!“ křiknul jsem a nechal toho mlácení, „teď už jen štamprli domácí slivovice, a mohu jít o dům dál.

Škoda jen, že nechcete ještě polít žíravinou.“

„Člověk nemůže chtít všechno,“ řekli obyvatelé domu a podali štamprli slivovice.

„To je fakt.

A taky je fakt, co není letos, může být klidně příští rok.

Tož na to naše zmrtvýchvstání!“ pozdvihl jsem štamprli a obrátil ji do sebe.

Zatmělo se mi před očima, docela jsem ztratil vládu nad svým tělem i vědomím, ta jejich domácí slivovice byla fakt dobrá, lepší jsem ještě nikdy nepil, a že jsem domácí slivovici vypil víc než dost, na tři lidské životy by to stačilo.