Bruselští soudruzi rozdojí i české muže

Svět se zbláznil a zbláznil se docela dobrovolně. Matkou není žena, protože jí může být i muž, pro příklad nemusíme chodit daleko

            Ředitelka mlékárny byla nanejvýš sympatická a usměvavá paní, bruneta asi kolem čtyřicítky, každopádně kozy měla skutečně výstavní, v tom diskuze na sociálních sítích nelhaly. Ale o její kozy nám samozřejmě nešlo, nebo aspoň ne v první řadě.

Chtěli jsme se dozvědět co nejvíce o mlékárně, kterou řídila a která byla první svého druhu v našem jinak celkem zaostalém kraji, kde kromě několika továren, v nichž se vyrábí ta nejlevnější auta, rozuměj naprosté šmejdy, vlastně nic jiného ani není, což se odráží i na průměrné hodnotě IQ zdejších občanů, kvůli němuž se vláda bojí vypsat referenda o našem vystoupení z EU a katalánské samostatnosti.

Ale vybudování mlékárny, kterou nás teď ředitelka provázela, mohlo být příslibem toho, že i u nás budeme snad jednou vyrábět a produkovat výrobky a komodity s vysokou přidanou hodnotou a tak udržíme krok nejen s Čínou, ale i Tchaj-wanem či Tibetem, proto jsme se o mlékárnu tak zajímali.

„Když jsem přišla s konceptem naší unikátní mlékárny, měli mě všichni za blázna.

,Proděláte kalhotky! Raději si založte nějakou finanční poradenskou společnost!‘ varovali mne všichni.

Ale já věděla, že musím jít za svým, a když vytrvám, budu tvrdě pracovat, úspěchu dosáhnu. Shromáždila jsem proto kolem sebe skupinu podobně smýšlejících lidí a za dotaci z Evropské unie vybudovala tuto mlékárnu. Víte, bylo mi trochu líto mužů, kteří poté, co se zavřely doly, nebo i hutě, se stali jaksi zbyteční. Ale samozřejmě mi bylo líto nejen těchto mužů, bylo mi líto mužů jaksi obecně, protože ta jejich mužská role prostě není už to, co kdysi, ještě vlastně za první světové války, bývala.

Každý muž nemůže být bojovníkem v kleci, aby zůstal aspoň trochu mužem a jeho plnovous a jeho svaly nebyly jen takovým šidítkem. Přemýšlela jsem, jak těmto všem mužům, kteří už nemohou fyzicky pracovat, najít nějaký nový smysl života a jejich existence, a tak jsem přišla na to, že bych je mohla zaměstnat v této mlékárně,“ vykládala nám ředitelka ve velíně mlékárny, krásné a vzdušené místnosti, kde seděly za počítači asi tři ženy a řídily provoz mlékárny.

Bylo to opravdu zajímavé, sledovat, jak jim běhají prsty po klávesnici zrovna tak, jako kdyby nebyly v práci, ale klábosily na facebooku o tom, jaký měly včera orgasmus, přesně tak, jak to ve svých geniálních veledílech popisuje Radka Třeštíková.

„Takže jestli jsem to dobře pochopil, vaše mlékárna je de facto takový start-up, který klade největší důraz na společenskou zodpovědnost,“ zeptal jsem se paní ředitelky po poradě s ostatními účastníky naší exkurze.“

„No tak určitě,“ odpověděla paní ředitelka a pobídla nás svými kozami, „pojďme se teď ale podívat přímo do provozu, to vás určitě zajímá nejvíc.“

Měla pravdu, protože to nás zajímalo nejvíc. Chtěli jsme vidět muže, kteří produkují mléko a tak našli nový smysl existence, když jim zavřeli hutě i doly a ještě je ke všemu společenské klima donutilo jezdit na elektrokole, čímž definitivně přišli o poslední zbytky své heterosexuální hrdosti, kterou opět našli až tady v mlékárně.

„Jak vidíte, dáváme přednost volnému chovu před klecovým, protože chlapi už jsou takoví, že se rádi sdružují do mužských kolektivů, kde se často cítí líp než doma s manželkou a dětmi,“ vysvětlovala nám ředitelka, zatímco jsme procházeli moderním chlapínem (což je totéž, co analogicky kravín), který nápadně připomínal hospodu čtvrté cenové skupiny, jen s tím rozdílem, že ve sklenicích, jež měli chlapi před sebou, nebylo pivo, ale jejich vlastní mléko, které si do těchto sklenic sami zručně odsávali.

„Jak vidíte, snažíme se vytvořit pro naše milkmany co nejpřirozenější prostředí, aby se co nejvíce uvolnili, to má velmi příznivý účinek na jejich laktaci,“ poučila nás ředitelka a pak, přistoupivší k jednomu stolu, ukázala na nenápadného muže u něj sedícího, „a to je Pykorka, náš nejlepší milkman. Denně dokáže vyprodukovat až pět litrů toho nejkvalitnějšího mléka, které jde výlučně na export. Mají o něj, tedy o mléko, zájem především černoši z Harlemu. Za jeden litr Pykorkova mléka jsou ochotni zaplatit až dvanáct dolarů, podle situace na newyorské burze, cení si jej zejména pro jeho vynikající chuťové vlastnosti a dokonale bílou barvu, nehledě na to, že je zároveň i bezlepkové.“

Už na první pohled bylo Pykorkovo mléko něco extrovního, těžko srovnatelného s čímkoliv ostatním, bylo to, popravdě řečeno, mléko, jaké svět ještě neviděl.

„Mohla byste nám říct o Pykorkovi něco bližšího? Nějaké detaily?“ otázal jsem se ředitelky, donucen k tomu ostatními účastníky exkurze, kteří mne svévolně považovali za svého mluvčího.

„Ano, samozřejmě, lidé se často na Pykorku ptají, chtějí znát detaily, zajímá je to,“ přikývla ředitelka a pokračovala, „přiznám se, že kdybych Pykokru potkala kdekoliv jinde než tady, vůbec bych neřekla, že může být tak fantastickým milkmanem. I on sám dlouho netušil, co za obrovský potenciál se v něm skrývá. Jeho manželka, jinak skvělá a hojně na školních besídkách recitovaná ekonomka, ho doma ke kojení vůbec nepustila. Jeho žena je sice relativně pokroková, uklízet a prát posrané plenky, to sice mohl, to jo, na rozdíl od spousty mužů, které ženy nepustí ani k tomu, ale kojit absolutně ne, to měl Pykorka zákaz.

Jak už tomu bývá, pomohla Pykorkovi šťastná náhoda. To vám tak jednou Pykorka kandidoval do Rady České televize s jasnou představou, co by se na fungování České televize mělo změnit, aby její vysílání bylo víc vyvážené. Do Rady se sice o fous nedostal, ale za to ona jasná představa spustila u něj laktaci.

Pykorka přijde domů a říká vlastní ženě: ,Do rady České televize jsem se sice nedostal, ale mám mléko.‘

No a jeho vlastní žena na to: ,Hovno máš, Pykoro, hovno!‘

Byla to typická ženská šovinistická reakce, kdy si žena nedokáže připustit, že muž může být v něčem lepší než ona. Děti by se, to se ví, rády, napily tatíčkova mlíčka, ale bály se mamičky, že vezme do ruky vařečku a dá jim co proto za to, že jí daly košem, a bál se i Pykorka, který měl své mléčné žlázy už tvrdé jako kámen.

Vypadalo to už na neodvratný konec naší západní civilizace, kterému měla předcházet strašlivá krize, ale naštěstí skončil Pykorka u nás, v naší mlékárně. Přes den toho, pravda, moc nenadojí, ale co se týče čistě noční laktace, patří mezi světovou špičku. To je hotový gejzír, do světové TOP 5 by se určitě vešel. Občas je sice manželkou obviňován z rasismu, protože jeho mléko konzumují výhradně jen černoši, ale už se s tím, díkybohu, naučil žít. Ostatně se můžete přesvědčit sami.“

V ruce ředitelky se najednou objevil šlauch, kterým surově přetáhla Pykorku po zádech a zařvala na něj: „Na všech životech záleží, nemysli si, ty hajzle!“

Pykorka ani nehnul brvou a dál si odsával své skvělé mléko.

„Vidíte sami, že už to s ním naštěstí nic nedělá, když se mu nadává do rasistů. Ale když jsem ho takto přetáhla poprvé, tak se z toho div psychicky nezhroutil a toho dne nadojil sotva dva litry,“ prohodila ředitelka a vyzvala nás, „a teď, kdo chce, může si na závěr naší exkurze potěžkat moje kozy.“

Ale nikdo nechtěl, všichni jsme hleděli obdivně na Pykorku, na čůrek mléka, které zkušeně stékalo po stěně sklenice, jež se rychle plnila, aby byla za chvíli docela plná, kam se na Pykorku hrabe nějaká Greta, vyschlá jak polabská nížina, z té nikdy nepoteče žádné mléko!