Boží království bude pro křesťany peklem

Račte si, prosím, všimnout, že nijak nepopírám existenci boha, ba právě naopak. Tvrdím jen, že pro křesťany bude boží království peklem. Nebo se snad nemůže ani to a já dostanu zase vyhubováno?

Velebné ticho rozléhalo se už celé věky božím královstvím, vždyť už v něm byl také celé věky den sedmý, den svatého nicnedělání.

Otec vsedě lehce podřimoval na nebeském trůnu. Syn seděl na vedle něho, hledě nepřítomně do nekonečné dáli vůkol tak, jako by to nebyla nekonečná dál, ale jen zeď malé, začouzené komůrky plné pavouků.

A Duch svatý?

Duch svatý vanul kdoví kde, tulák jeden.

A tak to vypadá v božím království tisíce, miliardy, kvadrilióny pozemských let, kterou jsou proti věčnosti ničím, a tak to nejspíše půjde, jak se zdá, i další tisíce, miliardy, kvadrilióny let.

Podřimující Otec, do nekonečné dáli vůkol hledící Syn, Duch svatý věčně někde v luftě.

Ale zdání klame!

Klame, protože i v božím království funguje dialektika (kdyby nefungovala, nemohl by bůh ani plnit svůj plán na sto procent, protože by ani žádný plán neměl).

Velebné ticho je přece jen přerušeno hlasem Syna, který budí Otce.

„Táto, vzbuď se!“ říká se Syn.

„Co se děje? Snad mne Satan zase nesesadil z mého trůnu, čině falešná znamení, vydávaje se za mne samotného, boha jediného?“ mžourá Otec ospale kolem sebe.

„Satan je pořád válí s děvkama na Svatém stolci, neměj strach, co by tady dělal?“ uklidní ho Syn.

„Uff, to jsem si oddechl,“ oddechne si Otec, ale pak vyčítavě dodá, „proč mě ale potom budíš?

Zdál se mi takový líbezný sen o tvé matce.

Byla zahalená od hlavy až k patě, jediný vlásek jí nevyčuhoval.

Ten hadr, co měla v tom snu na hlavě, jí náramně slušel.

Prostě kůstka ke svléknutí očima.“

„Promiň, táto, nebudil bych tě, kdybych si nevzpomněl na Michala Semeno,“ vysvětlí Syn.

„Michal Semeno? Počkat, to mi něco říká. Není to ten z Institutu sv. Pepka?“ ptá se Otec.

„Ano, ten,“ přikývne Syn.

„Co je s ním? To je přece vzorný katolík, kterému je ariánský blud nanejvýš odporný, stejně jako František I.,“ řekne Otec.

„To je právě to!“ přikývne Syn a horlivě se pustí do vysvětlování, „víra Michala Semena je tak hluboká a vroucí, že už více hlubokou a vroucí nemůže být.

Ano, Michal Semeno věří, že se mu po smrti, respektive po vzkříšení otevře brána k věčné blaženosti, právě proto, že tak hluboce a vroucně věří tomu, že se mu po vzkříšení otevře, jako správnému katolíkovi, brána k věčné blaženosti.

A tak mne, táto, napadlo, jestli bychom mu už neměli raději teď, dokud má ještě čas hřešit, ukázat, jak to tady u nás vypadá, aby nás ještě nakonec neobvinil z hereze, protože to tady u nás možná vypadá jinak než to, co mu církev svatá předkládá jako jedinou pravdu k uvěření.“

„Pravdu díš, synku!“ luskl Otec prsty a poplácal Syny po zádech, „raději mu to ukážeme teď, ať nás pak, v našem vlastním baráku, neobviňuje z hereze.

Jářku, hereze, to není žádná legrace.

Jen ať hezky uvidí, na čem bude po vzkříšení, a možná si to ještě rozmyslí.“

A jak bůh řekl, tak se i stalo.

...

„Uff, to byl pěkný manželský sex,“ zamlaskal spokojeně Michal Semeno, když se svalil ze své manželky a bedlivě zkontroloval, jestli opravdu všechno své semeno vpravil do její pochvy, jak mu to přikazovalo učení církve svaté (kdyby ne, musel by jít ke svaté zpovědi, vyznat se tam z ohavného hříchu smilstva a litovat toho).

Ukojen posvátným manželským pohlavním aktem, lehl si na záda, zatímco jeho manželka už dobré dvě sekundy spala.

I Michal Semeno, opojen svou hlubokou, vpravdě chlapáckou zbožností, chystal se taky usnout.

Ale ještě než stačil zavřít oči, zjevil se před ním anděl v nádherně bělostné říze.

Ale co anděl!?

Archanděl!

Je nasnadě, že k tak hluboce věřícímu člověku, jakým bezesporu Michal Semeno byl, by bůh přece neposlal nějakého obyčejného chcípackého anděla kdoví z kolikátého kůru.

A opravdu byl to sám archanděl Gabriel.

„Šlo ti to pěkně. Celou dobu jsem se na tebe díval, jsi opravdu spráný kanec,“ řekl pochvalně archanděl Gabriel, načež přešel k věci, „posílá mne za tebou bůh.

Tedy, chci samozřejmě říct, trojjediný bůh, mimo kterého už není jediného pravého boha. Chce ti ukázat, jak to bude vypadat po vzkříšen. Tak ti to jenom vyřizuju, aby ses nelekl, protože je to opravdu nezvyk,“

A skutečně, Michal Semeno ještě ani nestačil vypísknout nadšením z toho, že mu bůh chce na ukázku otevřít bránu věčné blaženosti, když všechno kolem zmizelo.

Než by stačil říct, Otče náš, jenž jsi na nebesích (a Michal Semeno to uměl říct opravdu rychle) ocitl se ve světě, kde nic neexistuje.

Všude bylo tak pusto a prázdno, že z toho Michalu Semeno běhal ohavný mráz po zádech, ale co bylo nejhorší, nikde nebylo ani známky po nějaké věčné blaženosti!

Jediné, co Michal Semeno cítil, byla existence jeho samotného, ale tato jeho existence byla tak nicotná a bezvýznamná, uprostřed toho nekonečného prázdna, že nemohlo být nic mučivějšího, kdeže blaženého!

Vystřízlivěv takto, zvolal Michal Semeno zoufale: „Kde to jsem!? To přece není boží království, to není věčná blaženost!

Kde je bůh?

Já chci boha!“

Ale bylo to boží království, přesně to boží království, kde se měl Michal Semín, jako správný katolík, po svém vzkříšení ocitnout.

„Ale já jsem přece tady,“ ozval se totiž bůh po onom zoufalém výkřiku.

„Kde jsi, bože?

Vidím jen nekonečné prázdno, ve kterém jsem absolutné ztracený.

Nikdy jsem si nepřipadal tak nicotný jako teď,“ zvolal Michal Semeno.

„To prázdno, ta tvoje absolutní nicota, to jsem přece já, tvůj bůh,“ odpověděl bůh.

Ale Michal Semeno ať dělal, co dělal, neviděl nic než jen naprostou absolutní prázdnotu.

„To není pravda! To prázdno, to nejsi ty! A kde je věčná blaženost, aha!?“ vzpurně vykřikl Michal Semín.

„Chceš říct, že lžu?“ řekl bůh a pokračoval, „to prázdno, to jsem já, já jsem i tvoje nicotnost. Já jsem bůh, a proto mne nemůžeš vnímat jinak než jen jako absolutní prázdno, ve kterém jsi nadobro ztracen, ve kterém vnímáš jen vlastní, absolutně nicotnou existenci.

Ty jsi jen člověk, ale já jsem bůh. Proto musíš být tady, v mém království, vůči mne absolutně nicotný, zde existuji jen já a nic jiného.

Ale ty, jako člověk, nejsi bůh, protože kdybys byl bohem, dopustil by ses přinejmenším hereze panteismu, a proto mne nemůžeš vnímat než jen jako absolutní a nekonečné prázdno.

Jen já sám mohu sebe vnímat a vidět jako boha.

Byl jsi vzkříšen, a proto existuješ. Ale jelikož vzkříšený existuješ, musíš si svoji existenci uvědomovat jako nicotnou, protože já jsem vždy víc než ty, já jsem bůh.

Kdybys nebyl vzkříšen, neuvědomoval by sis nic, byl bys mrtvý, to by byla ta pravá blaženost.

Ale ty budeš pro svou víru vzkříšen, budeš žít věčně, uprostřed tohoto absolutní prázdna, protože, kde nic není, tam ani smrt nebere, a kde ani smrt nebere, tam je i život věčný.

Nejsi ničím, protože vším jsem já. Moji, boží existenci, můžeš si uvědomit jen skrze svoji nicotnost, proto jsi ztracen uprostřed absolutního a nekonečného prázdna, kterým jsem já.

Jaký lepší názorný důkaz mé existence bys chtěl?

A co by mělo v tobě, který ve mne věříš, vyvolat větší blaženost než právě toto vědomí mé existence, které tě tady činí absolutně nicotným?

Nic blaženějšího než tvoje nicotnost uprostřed nekonečného prázdna už pro tebe existovat nemůže, to ti říkám já, tvůj bůh.“

Ale Michal Semeno blažený nebyl.

Kdo by byl taky blažený, uprostřed absolutní a nekonečného prázdna, jsa sám absolutně nicotný?

„Já chci odtud pryč!

Do skutečného božího království!“ zaječel Michal Semeno.

„Toto je jediné skutečné boží království.

Bylo přece předem řečeno, jak to tady bude vypadat.

Co ještě lidské oko nevidělo, co lidské ucho neslyšelo!

Není žádného jiného božího království.

Mimo mého království je už jen peklo,“ řekl bůh.

„Musí být ještě nějaké jiné boží království! Takové, ve kterém se otevírá brána k věčné blaženosti! Do něho chci být vzkříšen!“ odporoval Michal Semeno bohu.

„Dělej, jak rozumíš,“ řekl bůh a Michal Semeno už zase ležel vedle těla své manželky, ačkoliv bylo řečeno, že nic takového jako manželství v nebi nebude.

„To už tak blbnu z toho arcilotra Františka I., musím ke zpovědi!“ odplivl si Michal Semeno.

A opravdu hned ráno běžel ke zpovědi, a když z ní přišel, sedl a napsal článek do „Te Deum“, ve kterém obvinil boha z bludařství a hereze.

„Uff,“ oddechl si spokojeně, když byl článek hotový, víc toho pro spásu své duše Michal Semeno už asi opravdu nemohl udělat.