Blízká hvězda Betelgeuze zhasíná, asi vybuchne

Je ve smrti hvězd, obzvláště takto blízkých, obsaženo cosi neskrývaně metafyzického. Pohlédněte proto i vy do souhvězdí Orion a čiňte pokání!

            Z kardinála D. stříkal smutek na všechny strany. Bylo zvláštní vidět někoho tak vysoce postaveného v církevní hierarchii, s dosud platným volebním právem na konkláve, takto, dá se říct až neomaleně smutného, navíc k tomu ještě po Vánocích.

            „Co je, kardinále?“ plácl jsem toho dobráka do zad, „snad ne nevhodný dárek?

            Toužil jsi celým svým srdcem po myrze, ale dostal jsi místo ní jen zlato?

            Nebo jsi prahl po fialovém mešním rouchu, a vykouklo na tebe místo toho roucho zelené?“

            Moje slova však kardinála nerozveselila, bůhví, jestli si kardinálové na vánoce něco přejí, nemají-li již dávno, přinejmenším od biskupského vysvěcení, vše, po čem kdy toužili, po čem prahla jejich srdce. Příčina kardinálova smutku tkvěla v něčem jiném.

            „Betelgeuze, ta blízká hvězda, zhasíná. Nejspíše vybuchne. Až docela vyhoří na železné jádro a nebude schopna jaderné fůze, rychle se zhroutí, což povede k explozi,“ vysvětlil mi kardinál.

            „Brr, příšerná smrt!

            To už raději být ukřižován a pak vstát z mrtvých, než vyhořet až na železné jádro, nebýt schopen jaderné fúze a nakonec explodovat jako nějaký islamista!“ otřásl jsem při té představě.

            „Až se tak stane, bude Betelgeuze vidět i ve dne,“ řekl jsem kardinál a já v tu ránu pochopil.

            „Betlémská hvězda!“ uhodil jsem se do hlavy.

            „Ano,“ přikývl kardinál a smutně dodal, „tři králové teprve přijdou.

Mesiáš se ještě nenarodil!

Předběhli jsme dobu, narodili se příliš brzy!“

Kardinál se div nerozplakal.

Něco mne ale napadlo, a tak jsem vykřikl: „Počkej, kardinále, možná jsme se přece jen narodili v pravý čas!

Nemusí to být betlémská hvězda, může to být hvězda jménem Pelyněk!“

Kardinál se na mě podíval: „Myslíte?“

„No, jasně!

Hvězda jménem Pelyněk, ať nevstanu z mrtvých, jestli ne!“ výsknul jsem radostně a chytil kardinála za ruku, „víš, co by mne zajímalo, kardinále?

Jestli při apokalypse, při odhalení skrytých věcí, víš přece, o čem mluvím, musíš vědět, o čem mluvím, skončí, přestane existovat celý kosmos sakumprásk včetně tmavé hmoty, nebo jen bude zničena naše planeta.

Co myslíš, kardinále?“

„Nevím, to se musíš zeptat Halíka, já jsem Zjevení nikdy nedočetl do konce,“ přiznal se kardinál.

Teď jsem se ale zachmuřil já.

„S Halíkem se nebavím už od druhého vatikánského koncilu. Je to libový frajírek,“ ušklíbl jsem se.

„On jediný zná odpověď na vaši otázku.

On, a pak už jen bůh,“ odpověděl kardinál.

„Tak to se raději nechám překvapit, kdy se Betelgeuze promění v supernovu, kardinále?“

„Podle jednoho starozákonního proroctví se tak stane za dvě stě až tři sta tisíc let,“ odpověděl kardinál.

„Tak to si na to schválně počkám,“ vykřikl a konečně se podíval na oblohu, měl jsem co dělat, abych pohasínající Betelgeuze vůbec spatřil vlastním okem, nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že skomírá, nenasytně stravujíc sama sebe tak zoufale, že jsem poklekl na kolena a začal se za ni šeptem modlit otčenáš.