BIS pátrá, radí, dezinformuje

Máš jiný názor? Třeba na památník Vlasovců, ruských a skutečných osvoboditelů Prahy? Pak jsi fašista, rusofob, prostě pražská kavárna!

Jirka O. byl hoch jako panenka k zulíbání

            Nebylo daleko široko odvážnějšího, ale taky především v prvé řadě švarnějšího bojovníka za svobodu slova.

            „Mám rád svobodu slova.

            Miluji ji jako sebe sama!

            Ty, kteří mají odlišné názory, nikdy nenazývám dezinformátory, ale pražskou kavárnou!“ bylo Jirkovo krédo, které vykřikoval do celičkého světa a podle toho i konal, například každé ráno, hned jak procitl, opravdu nazval ty, kdo mají jiný názor, pražskou kavárnou a nikoliv dezinformátory a teprve pak si šel vyčistit své zoubky jako perlička bez jediného kazu.

Nutno přiznat, že nebýt Jirky O. byla by svoboda slova sotva poloviční, ne-li rovnou čtvrteční.

            Nikdo se proto nemůže divit tomu, že jednoho dne vtrhl Jirka O. celý rozhořčený do Kremlu, chytil samotného Vladimira Vladimiroviče Putina za klopy jeho sáčka a začal jím třást, zatímco na tváři mu hrál ruměnec spravedlivého a proto i ušlechtilého hněvu, který ho dělal ještě víc miloučkého než kdy jindy.

            „Jak si to představujete, Vladimire Vladimiroviči, takto brutálně potlačovat svobodu slova?“ třásl náš hoch nebohým ruským prezidentem, hledě mu přitom do jeho rybích očí, „okamžitě zrušte veškerý státní dozor nad tiskem a vůbec médii, okamžitě přestaňte rozhodovat o tom, co je pravda a co ne!

            Ruský lid není hloupý a nevzdělaný, aby nevěděl, co je pravda!

            A vaše idea ruského internetu, jež bude plně pod kontrolou státu?

            Pokud ji okamžitě nezrušíte, dám vám, přísahám bohu, takovou přes dršťku, že vás ani Trump nepozná, protože ti, co vás kritizují, nejsou zbabělci a hlupáci, nejsou fašisté a nepřátelé Ruska, jsou to lidé jako vy, nebo já, jen mají odlišný názor!“

            Jakýmsi zázrakem s vydatnou pomocí bohorodičky kazaňské na přímluvu sv. Pimena, k němuž se každý den modlil, se ruskému prezidentovi podařilo vyprostit ze železného sevření Jirky O.

            „Nebijte mne, netrestejte mne, švarný jinochu, za potlačování svobody slova!“ vykřikl nebohý ruský prezident, sotva se jen trochu nadechl, padaje před Jirkou O. na kolena, takže to vypadalo jako felace, „musím potlačovat svobodu slova, protože matička Rus je ve smrtelném ohrožení.

            Na Ukrajině jsou, pěkně prosím, fašisté, v Praze Vlasovci a NATO nás obkličuje ze všech stran, aby na nás již brzy zaútočilo!

            Jak pak bych neměl pak potlačovat svobodu slova, jak pak bych nemohl na své kritiky hledět jako na úhlavní nepřátele Ruska a ne jen lidi s odlišným názorem?!“

            Uslyšev to, padl Jirka Ovčáček taky na kolena, bije před ruským prezidentem hlavou o zem.

            „Odpusť mi, jestli můžeš, neboť jsem ublížil tobě, nevinnému člověku!“ vyrážel ze sebe Jirka Ovčáček, kaje se jako správný křesťan, „málem jsem tě uškrtil, ale ty jsi jen obětí hnusné a ohavné dezinformace!

            NATO je mrtvé!

Ano, NATO je mrtvé, nikdo nás už neochrání!“

            „Cože, NATO je už mrtvé?!“ zvolal udiveně ruský prezident, uslyšev slova Jirky O., „to není možné!

Vždyť mě zpravodajské služby každý den ujišťují, že nás NATO s Vlasovci už co nevidět hermeticky obklíčí a zaútočí na nás!“

            „Tak to ti lžou, ti tvoji zpravodajci,“ vykřikl Jirka Ovčáček a vroucně uchopil ruského prezidenta za jeho ruku, „lžou ti, můj milý!

            NATO je mrtvé, věř mi, já nikdy nelžu!

            NATO je mrtvé a tvoje zpravodajské služby tě záměrně uvádějí v omyl, musíš, můj milý, proti nim okamžitě rozpoutat nenávistnou kampaň!“

            „Nenávistnou kampaň proti ruským zpravodajským službám mám rozpoutat, já, ruský prezident?“ zeptal se ruský prezident, a pak zavrtěl hlavou, „ne, to je, myslím, zbytečné, pošlu je rovnou na Sibiř!

            A co se týče svobody slova, udělám všechno, co mi řekneš, holoubku, budu ji bránit do posledního dechu, protože čím by bylo Rusko bez svobody slova?

Jen žalářem národů!

            To by tak hrálo, aby si ruský lid sám nemohl udělat názor, abych já rozhodoval o tom, co je pravda a ne, fuj!“

            „Mám rád svobodu slova!

            Miluji ji jako sebe sama!

            Ty, kteří mají odlišné názory, nikdy nenazývám dezinformátory, ale pražskou kavárnou!“ vykřikl slavnostně Jirka Ovčáček a vsunul svůj pravdomluvný jazyk do úst Vladimira Vladimiroviče, aby mu názorně ukázal, že za svobodu slova se slušný člověk a prezident v jedné osobě nemusí stydět, že i jeho může svoboda slova obohatit o novou, velmi cennou životní zkušenost, asi takovou, jakou získali fotbalisté Slávie, když slavně remizovali na Barceloně, čímž jen potvrdili, že jsou nejúspěšnější čínskou investicí v bývalém Rakousku-Uhersku.