Biden nebojoval proti Tálibánu, ale proti Americe!

Biden Afghánistán obětoval, protože ani nemohl v danou chvíli jednat jinak. Přečtěte si, o co ve skutečnosti šlo!

            Onoho osudného večera, který navždy změnil můj život, jsem seděl v hospodě.

Zastavil jsem se tam cestou z práce jako každý den teď, když se rozvolnilo, a já už nemusel pracovat, díkybohu, na home office. Příliš jsem toho nevypil, jen čtyři, svrchně zkvašená piva, a tři odlivky čtyřicetiprocentní lihoviny nevalné chuti, přičemž třetí odlivku jsem obrátil do sebe jen proto, že ji pro celou hospodu objednala jakási žena, jež seděla sama u vedlejšího stolu, oděna do trochu již zašlých bílých svatebních šatů.

Bylo teprve něco po sedmé hodině, když jsem se zvedl, abych se dostal včas domů, kde na mne čekala má žena a dvě, ještě nedospělé děti, vůči nimž jsem měl tak stále vyživovací povinnost v případě, že by ode mne žena s nimi utekla, i když k něčemu takovému neměla samozřejmě ani ten nejmenší důvod.

„Za okny už se stmívá, musím už jít. Mí blízcí, ti, na kterých mi ze všech lidí na světě záleží nejvíc (nejmíň mi samozřejmě záleželo na muslimech a jistém nepřizpůsobivém etniku) už na mě čekají, vyhlížejí mne a s houstnoucím šerem si říkají, že už musím každou chvíli přijít, že již brzy se musí ozvat mé kroky!

Nesmím je zklamat!

Zvednu se a půjdu domů, již jsem se dosti občerstvil!“ pomyslím si a uvedu v činnost příslušně svaly, abych se zvedl se židle.

Ze židle se také zvednu, ale v tom kdosi na moje rameno položí ruku tak těžkou, že pod její nesmírnou hmotností podlomí se mi nohy a já se ocitnu zpátky na židli, ze které jsem teprve před několika sekundami vstal, těšící se na brzké setkání se ženou a dětmi.

Chci se pochopitelně znova zvednout, ale ta těžká ruka je pořád na mém rameni, takže sedím na židli jako Kristus přibitý na sádrový kříž.

„Seď!“ slyším, jak mi kdosi nařizuje.

„Musím domů. Čeká mne tam žena a děti!“ oponuji.

„Nikam nepůjdeš! Budeš vládnout světu!“ nařizuje mi opět hlas.

Ten hlas samozřejmě patří hostinskému a já si uvědomuji, že už jsem toho člověka kdysi viděl. Bylo to strašně dávno, byl jsem tehdy ještě kojenec. Rodiče mne vezli v kočárku a on se nade mne sklonil a spokojeně se usmál.

Ano, byl to on, ta vzpomínka se mi teď vybavila do nejmenších podrobností!

„Pěkné dítě!“ pochválil mne, jeho obličej se od té doby nijak nezměnil?

Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív, vždyť chodím do této hospody už dobře pět let, a když byla v rámci drakonických protipandemických opatření zavřená, nesnášel jsem to zrovna nejlépe.

Ale to je teď jedno!

Musím domů a tak se pokusím o odpor.
            „Musím domů! Nemůžete mne zde držet proti vlastní vůli, nejsme přece v Afghánistánu!“ ohradím se, ale můj pokus o odchod skončí se naprostým fiaskem, ruka na mém rameni je tak těžká, že nemám nejmenší šanci se zvednout.

„Nikam nepůjdeš! Budeš vládnout světu!“ zopakuje hostinský.

„Je to blázen! Zbláznil se, jistě chlastá, jako všichni hostinští, ze samé opilosti už neví, co mluví!“ napadne mne a tak nahlas řeknu, „jak proboha můžu vládnout světu, když nejsem americký prezident, aha!? Zbláznil jste se, nebo co?“

Ale hostinského můj argument nerozhodí.

„Kdo říká, že nejsi americký prezident? Ty víš, kdo je skutečný americký prezident?“ řekne s ledovým klidem a dodá, „učinil jsem tě vládcem nad tímto světem, budeš mu vládnout dle svého nejlepšího svědomí.“

Tato slova mi záhadným způsobem zarezonují v duši. Tíha, která dosud spočívala na mém rameni, se rozlije jako smetana do celého mého vědomí. Jsem nyní těžký tak, že hostinský může bez obav sundat ruku z mého ramena. Nezvednu se, neodejdu domů, není to v mých silách.

„Ale já přece nevím, jak se vládne světu,“ hlesnu.

„Není to nic těžkého, neboj. Pro začátek musíš stáhnout americká vojska z Afghánistánu a pak už to půjde samo, černá rasa zvítězí nad bílou, aby se tak naplnila všechna biblická proroctví,“ uklidní mě hostinský.

„Ale jak mám stáhnout americká vojska z Afghánistánu, když nesedím v Bílém domě, ale v hospodě?“ pořád netuším, jak mám vládnout světu.

„Docela jednoduše. Stačí na to jen pomyslet, protože židle, na které sedíš, je světovým trůnem, a ty jsi správný člověk na správném místě,“ radí mi hostinský.

Zkusím tedy na to pomyslet. Pomyslím na to a americká vojska opravdu opouští Afghánistán, v němž se vlády ujímá Tálibán!

„Tak vidíš, že to nic není,“ pochválí mne hostinský a přidá další instrukci, „v podstatě nejde o nic jiného, než jen o to uvést svět do naprostého chaosu.

Kdo jiný by to dokázal líp?

Co bude pak, to už tě nemusí zajímat, protože to už nebude tvoje věc, svůj úkol jsi splnil. Ale teď vládneš světu ty a dřív se domů nedostaneš, než se všechno,  tedy hlavně Západ, neocitne v naprostém rozvratu, dokud bude manželství posvátným svazkem toliko muže a ženy.

A ptáš se co Čína, můj zlatý??

O tu se neboj, ta se sama zhroutí pod tíhou své velikosti, stane se černou dírou, z které nebude úniku pro nikoho!

Ale už tě nebudu rušit, první krok si udělal, teď už ti to půjde samo!“

Hostinský se opravdu vrátí za výčep a já zůstávám sedět na své židli.

Vládnu světu, přivádím jej v naprostý chaos, ale tu tam si přece jen vzpomenu na své blízké.

Uvidím ještě někdy ženu a děti?

Bůhví, jestli mne už nenechaly posledním soudem dávno prohlásit za mrtvého!