Bída ženatého muže

Zaplať pánbů, že se vývoj ubírá správným směrem. Tento článek jasně ukazuje, jaký je trend. Dost bylo vykořisťování ženatého muže!

            Všichni Zbyškovi rozmlouvali jeho úmysl oženit se.

            Nejvíce pak kolegové ze zaměstnání, úřadu, kteří byli všichni do jednoho staří mládenci.

            I Zbyškův nadřízený, ředitel odboru, moudrý, všemi uznávaný muž, povolal si jej kvůli tomu do své prostorné, nadobyčej slunné kanceláře.

            „Posaďte se, pane kolego,“ ukázal nadřízený Zbyškovi na kožený gauč a když se ten posadil,  moudrý muž hned bez okolků přešel k věci, „ženit se dnes je holý nerozum, pane kolego.

            Promiňte, že vám to říkám tak rovnou, bez obalu, jak se říká.

            Nepochybuji ani v nejmenším o vašich schopnostech. Jste mladý, velmi nadějný muž, za rok, za dva jistě postoupíte díky své obdivuhodné píli a přirozenému nadání pro úřednickou práci.

            Avšak to, co chystáte provést, je prostě blbost.

            Máme jen jednu svobodu a vy se o ni chystáte dobrovolně připravit.

            Proč, proboha?

            Svoboda je to nejcennější, co máme. Ano, troufám si říct, že to, co dělá člověka člověkem je právě jeho svoboda, a bílého muže obzvláště.

            Možná si teď myslíte, co vám to tady já, starý mládenec, vykládám. Já bych si to na vašem místě zcela jistě myslel, člověk nemá od přírody rád, když ho někdo poučuje, to je každému proti srsti.

            Ale nemyslete si, pane kolego, když jsem byl ve vašem věku, a není to zase tak dávno, taky jsem se mohl oženit, vzdát se svobody.

            K mému štěstí mi to však moudří lidé rozmluvili. Seděl jsem zrovna jako vy v této kanceláři, a můj tehdejší nadřízený, moudrý muž, mi to rozmluvil. Přiznávám, že nebýt jeho, byl bych se snad skutečně oženil. A teď mu každý večer, když přijdu domů z práce, kde mám svůj klid, děkuji.

            Věřte mi, že není nad život starého mládence!

            Nebo se snad chcete ženit kvůli sexu?

            Tak to by byla vůbec ta největší hloupost!

            Od čeho máme nevěstince?

            Proč si myslíte, že je na internetu tolik porna?

            Znám pár ženatých mužů, potkávám je v nevěstinci a v duchu se jim přitom směji.

            Je to snad ode mne škodolibé, ale člověk se tomu prostě neubrání.

            Jsou ženatí a stejně navštěvují nevěstince, ovšem tajně, chodí do něj zadními vchody, jako by byli malomocní.

            Kdyby se byli aspoň rozvedli, ale ani to ne, jsou to svým způsobem odporní slaboši.

            Chcete být jako oni?

            Chcete být otrokem falešné morálky a všeho toho svinstva, kterým je stav manželský naplněn jako ta nejodpornější žumpa?

            A pak, i kdybyste chodil do nevěstince každý druhý den, pořád vás to vyjde levněji než manželský sex.

            Nemohu vám to zakázat, a nemohu vám ani, bohužel, vyhrožovat tím, že jestli se oženíte, tak vás propustím z úřadu, na to jsem příliš velký demokrat, i když by to bylo k vašemu dobru.

Nesouhlasím s tím, že se chcete oženit, ale udělám vše proto, abyste se oženit mohl, chcete-li, i když mi to rve srdce.

Člověče, proboha, copak nechápete, do jaké záhuby se řítíte!“

Avšak ani toto zoufalé zvolání Zbyška neodradilo.

„Já, já se ženit musím.

Bez ženy bych si připadal jen poloviční, ano, připadal, bych si jako plešatý. Měl bych pocit, že nejsem celý, že mé bytosti něco chybí. Je to silnější než já, ta touha, mít po svém boku ženu, jež bude mojí ozdobou.

Nezlobte se proto na mne, pane řediteli!“ hlesl Zbyšek.

„Nezlobím se na vás.

Je mi však těžce při pomyšlení, že jednoho dne přijdete do práce a budete mít na levém prsteníku prsten, chci říct ty nejděsivější okovy.

Takový mladý a schopný muž jako vy, když se ožení, to je vždy tragédie, která člověkem otřese, vyvolá v něm zas tu palčivou otázku, zda na světě existuje vůbec nějaká spravedlnost, otázku, jež ho pořád pronásleduje jako beachvolejbalový míč.

Opravdu si to nechcete rozmyslet?

Snažně vás prosím, pane kolego!“ sepjal ředitel prosebně své, na první pohled své aristokratické ruce.

„Ne, pane řediteli. Už jsem se pevně rozhodl,“ odpověděl Zbyšek a sklopil oči.

A tak se Zbyšek oženil, složil věčný manželský slib a udělal tu strašlivou a osudovou chybu jako všichni ženatí muži. Neuplynuly snad ani tři dny od oné chvíle, kdy se ze svobodného muže proměnil v muže ženatého, a Zbyška se zmocnil neodbytný pocit strašlivé zbytečnosti.

„To přece není to, co jsem chtěl, být zbytečný!“ uvědomil si Zbyšek svou tragédii, ale už bylo pozdě.

Pocit zbytečnosti rostl a sílil každým dnem, týdnem, měsícem. Po Zbyškovi se nechtělo nic jiného než jen to, co po každém ženatém muži, totiž aby toliko plodil děti, byl přítomen u jejich porodu a následně neustále se rozrůstající rodinu živil. Zbyšek, zbaven ženitbou veškeré své svobody, se tomuto požadavku bez odporu podvolil.

Plodil děti, první, druhé, třetí, čtvrté, páté, byl přítomen u jejich porodu, docela bez odporu, živil rodinu, prostě byl ukázkovým ženatým mužem.

Ale čím víc zplodil dětí, tím více se cítil zbytečnější, tím více chápal, jak zoufale promarnil svůj život, ale stále doufal, že se přece něco jen změní, a objeví se něco, co tuto jeho zbytečnost docela vygumuje ze světa, a o ony už nebude zbytečný.

Ale když zplodil šesté dítě, došlo mu, jak je tato jeho naděje falešná.

Když mu jeho manželka jedno rána oznámila, že bude pošesté otcem, neřekl na to nic.

Zvedl se, vzal aktovku a odjel do práce, do úřadu, kam však už nedorazil. Jeho mobil našel se v popelnici na půli cesty mezi domovem a zaměstnáním. Kdosi se pak asi po týdnu intenzívního pátrání přihlásil s důležitou informací, že auto, kterým odjel Zbyšek do práce, stojí na kraji listnatého lesa na druhém konci republiky.

Při důkladném pročesávání lesa, jehož se účastnili i dobrovolní hasiči z okolních obcí, stejně jako místní omladina, se našel ještě Zbyškův snubní prsten, a pak už nic, tři roky na to byl Zbyšek prohlášen za mrtvého a jeho žena se stala vdovou.

A tak jediné, co po Zbyškovi zbylo, bylo jeho, ne kdyby aspoň deset, ale jen šest, jím v manželství řádně zplozených, dětí, což u ženatého muže vlastně nestojí ani za řeč.