Bezvýznamné nuly, nekamenujte prof. Halíka, kvůli nějakému Gottovi!

Je legrační, jak např. p. Dušán Póč, bývalý funkcionář SSM, nadává prof. Halíkovi do trotlů za to, že ten nesouhlasí s tím, aby se sakrální prostor katedrály stal dějištěm bulvární hysterie spojené s pohřbem Mistra Gotta

            Byla mi ta ženská odněkud strašně povědomá, i její hlas, příjemně nakřáplý alt jsem už mnohokrát zcela jistě někde slyšel.

            Seděli jsme v jakési zaplivané a otřesné kavárničce, plné špinavých a odrbaných lidí, jejichž hovory se točily kolem těch nejprimitivnějších předmětů, a srkali jakousi odpornou břečku, jež měla s vídeňskou kávou společné jen to, že to, co mělo být údajně kávou, bylo skutečně černé, a to, co mělo být údajně šlehačkou, bylo, třebaže jen jakousi fantastickou náhodou, skutečně bílé.

            „Určitě si na to vzpomínáte, není to tak dávno,“ vykládala mi ta ženská, zatímco já se pořád snažil vybavit, kým jsem se nechal pozvat na kávu, „když hořela v Paříži katedrála Notre-Dame.

            Kolik lidí si tehdy rvalo vlasy smutkem, kolik lidí tehdy kvílelo, že bůh dopustil, aby byl takto zničen symbol nejen křesťanské Francie, ale i celé křesťanské Evropy, potažmo nadvlády Západu nad celým světem.

            A nyní titíž lidé, rekrutující se z prostředí Parlamentních listů, Protiproudu a podobných smrdutých žump, spílají a kamenují prof. Halíka za to, že se ohradil proti tomu, aby byla katedrála sv. Víta, která je především a pouze, božím stánkem a chrámem Páně, znesvěcena ohavnou blasfemií, kterou se pohřeb Karla Gotta nejspíše stane.

            Každý skutečný křesťan, notabene katolík, protože mimo církev není spásy, notabene katolický kněz musí proti takovému znesvěcení božímu stánku vystoupit stejně tak důrazně, jako důrazně vyhnal Kristus z chrámu, to jest příbytku svého Otce, kupčíky.

            Co má co dělat v božím stánku jakási obskurní pohřební show, v božím stánku, do kterého nelze  vstoupit než s myšlenkami na boha, nebo ještě lépe, do kterého nelze vstoupit než s myšlenkami na Krista, na jeho oběť, která přesahuje všechno naše rozumové chápaní?

            Chrám Páně má být místem tichého duchovního soustředění, ne místem toho nejodpornějšího třeštění a hysterie!

            Kolik lidí by šlo na pohřeb Karla Gotta do katedrály s myšlenkami na Krista, kolik lidí by tam šlo jen proto, aby si uvědomilo, jak velká je boží láska, obětoval-li bůh pro lidskou spásu svého jediného syna, kolik lidí by nechalo na sebe působit středověkou katedrálu a její důmyslnou symboliku jedině možným správným způsobem, to jest mysticky a transcendentně místo toho, aby se svým mobilem snažilo za každou cenu aspoň na okamžik natočit tvář uplakané vdovy a jejich dcer, aby se pak těmito ,drahocennými’ záběry chlubilo na sociálních sítích?

            Kdo by myslel skutečně na Krista, včetně samotného arcibiskupa, dostávalo-li by se mrtvému zpěváku, jehož repertoár tvořily z více jak devadesáti procent naprosté sračky, větší pozornosti než Kristu trpícímu na kříži?

            Nebyl by pohřeb Karla Gotta ve svatovítské katedrále vítězstvím Ďábla, jenž si libuje právě v takové hysterii?

            Prof. Halík je statečný muž, kráčející proti proudu, nechce-li dopustit takové znesvěcení Chrámu Páně, brání-li tomu, aby se místo zasvěcené utrpení Kristovu stalo domovem babylónské nevěstky, jež by tam chlípně roztahovala své oholené nohy.

            A za tuto svoji statečnost, za tuto odvahu, s níž brání křesťanské hodnoty a s nimi i samotného Krista, kamenován těmi, kteří farizejsky kvičeli, když hořela Notre-Dame, fujtabl.

            Naplivat na ně všechny, nachcat a nasrat jim do těch jejich farizejských ksichtů, Gott do katedrály nepatří!

            Pravím vám, nikdo nemůže být slavnější než Kristus, neboť modloslužebnictví jest smrtelným hříchem!“

            „Ono už i mluvit o posledním rozloučení s Karlem Gottem ve svatovítské katedrále je těžký protimluv, protože každý křesťan ví, že všichni budeme jednou vzkříšeni a tedy se shledáme přinejmenším ještě jednou, i když většina jen proto, aby byla samotným Kristem při posledním soudu odsouzena k zatracení, tedy teprve až pak, po druhém příchodu Krista na zem dojde k našemu poslednímu rozloučení s těmi, co budou navěky zatraceni, budou-li nám, spaseným, ovšem za to ty prašivé ovce stát,“ řekl jsem a v tu chvíli mi to docvaklo, v tu chvíli jsem věděl, koho mám před sebou, takže jsem zvolal, „hrome, nejste vy Panna Maria, Naše Paní, neposkvrněná matka Kristova?!“

            „Ne tak nahlas, prosím,“ přiložila si ženská prst na své rudé rty a s nevinným úsměvem dodala, „tady raději ne, raději u mne doma.“

            „Ano, máte pravdu, raději u vás doma,“ přikývl jsem a ukázal prstem na strop kavárničky, který byl mimochodem plný pavučin, jež připomínaly cáry nějaké obzvláště husté mlhy.