Bezdomovectví je choroba, se kterou se musí bojovat tvrdě a nesmlouvavě

Bezdomovectví je choroba jako každá a jako s každou jinou chorobou se s ním musí i bojovat, aby byla zcela vymýcena

            Náš hovor se stočil k problematice bezdomovectví následovně.

            Krátce před půlnocí přibyl do naší vybrané, čistě pánské společnosti i kníže Myškin.

            „Hu, tam venku je ale zima, řeknu vám, pánové.

            Rychle šampaňské, ať se aspoň trochu zahřeju,“ vpadl kníže Myškin s těmito slovy do salónku, v němž jsme se nacházeli, a nečekaje na nic, obrátil rychle do sebe dvě číše, právě před malou chvíli číšníkem ve fraku přineseného šampaňského.

            „Vy máte ale splav, kníže,“ řekl s obdivem baron Rothschild.

            „Nic mne nezahřeje spolehlivěji než dobře vychlazené šampaňské, které je pro nás, ruskou šlechtu tímtéž, čím je pro ruský lid vodka, to už jsem si mnohokrát ověřil,“ odpověděl kníže Myškin, konečně si sedaje na čalouněnou židli.

            „Ale vy přece musíte být na mrazy zvyklý, kníže. Tam u vás rtuť teploměru nezřídka klesne pod mínus třicet a život se u vás, když nepočítáme spící medvědy, přesto nijak nezastaví, ba právě naopak.

            Přiznám se, že u vás bych zrovna nečekal, že vám bude zima při pouhých mínus deseti. Ostatně já sám mám s mrazy nesčetnou zkušenost, vždyť bydlil jsem svého času na Šumavě,“ prohodil finančník Zdeněk Z., zapaluje si doutník od plamene lojové svíce, jež stála na stole a byla shořelá ještě ani ne ze své poloviny.

            „Nu, ovšem, že jsme na mrazy u nás v Rusku, stejně jako vy na Šumavě, zvyklí. Avšak u nás, když udeří mrazy, chodí lidé oblečení v kožiších všeho druhu, dost často i bobřích, ovšem já mám nyní oblečenu jen jednu, poměrně tenkou košili, a tedy i oněch mínus deset, jakkoliv je to mráz velmi vskutku mírný, působí na mne tak, jak na mne působí.

            Ale nyní, když napil jsem se šampaňského, není mi již zima. Ba právě naopak, cítím, jak mi v prsou sálá nadevše hřejivý plamen,“ odpověděl kníže Myškin nejspíše po pravdě, jak je u lidí jeho druhu, svým způsobem velmi prostých a dokonale bezelstných, vždy zvykem.

            „Nu, veliké mrazy byly teď i v Americe. Prý se polární vortex z jakýchsi příčin rozdělil a jedna jeho část vpadla do Ameriky,“ poznamenal jsem.

            „Ano, slyšel jsem o tom,“ přikývl baron Rothschild a, potáhnuv mocně ze svého doutníku, pokračoval, „ale nejvíce mne na tom zaujalo to, že i v tak, díky bohu, asociálním státě, jakým jinak Amerika je, bylo bezdomovcům umožněno bezplatně cestovat veřejnou dopravou, aby se aspoň trochu ohřáli a tak zachránili před jistou smrtí umrznutím.“

            „Ano, o tom jsem taky slyšel,“ nechal se slyšet Zdeněk B. a usmál se, „a hned mne napadlo, jak by toto opatření, tak humánní a lidumilné, bezpochyby sluníčkářské, přijala naše veřejnost.

            Protestovala by proti tomu, že tramvaje a autobusy jsou najednou plné páchnoucích bezdomovců, kteří se vozí zadarmo, aby neumrzli, rozčilovala by se nad tím, zalykala se závistí a nenávistí?“

            „Nu, spíše si myslím, že v takovém případě by se u nás všichni vydávali za bezdomovce, aby se taky mohli svézt zadarmo,“ podotkl jsem a hned dodal, „říká se ovšem, že za komunistů bezdomovců nebylo.“

            Po mé poznámce se rozhostilo ticho, bylo vidět, jak všichni usilovně nad čímsi přemýšlejí, včetně knížete Myškina, který také promluvil jako první.

            „Nu, nemyslím, že by bylo lze vinit západní demokracie z toho, že některé své občany dohánějí svou bezohledností k bezdomovectví.

            Vždyť i v Maďarsku, kde liberálním demokratům pšenka nijak nekvete, nebo i u nás, v Rusku, je bezdomovců náramná spousta. Například v Moskvě, před Jaroslavským nádražím, z kterého den co den vyjíždějí dlouhé vlaky do Pekingu či Ulánbátaru, je jich jako much. Sedí, kde se dá, družné mezi sebou diskutují, vypadají, odmyslíme-li si některé hygienické parametry jejich vzezření, takřka jako normální lidé.

            Jsou-li v New Yorku mraky bezdomovců, pak to nic neznamená, protože v Moskvě jsou jich taky mraky, o Budapešti ani nemluvě.“

            Kníže Myškin umlkl, slova se ujal baron Rothschild: „Pánové, já si ani trochu nemyslím, že příčinou bezdomovectví je agresivní imperialismus západních demokracií. Dle mého mínění je bezdomovectví regulérní chorobou, duševní i fyzickou. Být bezdomovcem znamená být nemocný. Bezdomovectví je z větší své části problém medicínský, ne jen čistě sociální.

Tak je to, pánové!“

„Všichni bezdomovci jsou ovšem přinejmenším alkoholici,“ cítil jsem potřebu vznést tuto námitku.

„Čekal jsem, že někdo z vás tento argument vytáhne,“ usmál se baron Rothschild a pokračoval, „alkoholismus je jen symptomem bezdomovectví, nikoliv jeho příčinou, o tom jsem přesvědčen. Chceme-li problém bezdomovectví vyřešit, musíme jej podrobit důkladnému vědeckému zkoumání. Veškerá sociální, byť sebelépe míněná, opatření budou vždy v tomto případě bezzubá, nepůjdou-li ruku v ruce s nejnovějšími vědeckými a medicínskými poznatky.

Pokud nezmapujeme mozek bezdomovců a neodhalíme v něm skutečnou příčinu toho, proč jsou bez domova, pak se nehneme z místa.“

„Pánové,“ vzal si slovo Zdeněk B., dávaje zároveň pokyn číšníkovi, jenž stál tiše v koutě, aby donesl další šampaňské, „právě jsem se rozhodl, že prodám všechny byty OKD za tržní cenu a z výtěžku tohoto prodeje vybuduji na Ostravsku nejmodernější vědecké centrum pro výzkum bezdomovectví.

Přece jen tomu regionu něco dlužím a bude jen dobře, když z něj nebudou utíkat mladí a vzdělaní lidé, kteří se mohou věnovat excelentnímu výzkumu v tomto vědeckém centru.

Pánové, prosím vás, připijme si na úspěch tohoto mého projektu!“

Pozdvihli jsme číše šampaňského a zvolali: „Na úspěch vašeho projektu, pane Zdeňku! Na to, že se již brzy podaří objevit účinný lék na bezdomovectví!“

Když jsme číše vyprázdnili, řekl baron Rothschild: „No nic, pánové, já už půjdu. Začínám každý den pracovat ve tři hodiny ráno, ještě bych se rád hodinku prospal.

Nashledanou!“

Baron Rothshild se vzdálil a já se zeptal knížete Myškina: „Kde, vy kníže, vlastně teď přespáváte?

Ve svém paláci prý už nejste.“

„Teď přespávám na Klinice,“ odpověděl kníže Myškin.

„A je to tam pěkně vybydlené?“ zeptal se Zdeněk B.

„Ano, teď už je to tam pěkně vybydlené, snad jen těch oken by mohlo být více rozbitých, ale jinak se mi tam líbí,“ odvětil kníže Myškin.

„Mě by na Kliniku nedostal ani párem volů. Celé dny poslouchat ty levičácké kecy. Mně je dobře, tam kde jsem.“ řekl Zdeněk B.

„Jste pořád v tom lesíku nad stanicí metra Budějovická?“ zeptal jsem se.

„Ano, tam. Mám tam svůj klid, stejně jako na Šumavě, nic mi nechybí,“ řekl Zdeněk B. a objednal další šampaňské.

Vypili jsme jej a pak ještě jedno, než jsme se rozloučili. Já to měl, na rozdíl do knížete a Zdeňka B., domů docela blízko. Stačilo mi ujít pár set metrů a už jsem byl u své teplovodní šachty.

Vlezu dovnitř, ale v šachtě už kdosi je!

Škrtnu sirkou, a koho nevidím, barona Rothschilda!

„Omlouvám se vám, ale byla mi pod mostem zima. Knížeti i Zdeňkovi B. je hej, ti jsou na mrazy zvyklí, jeden z Ruska, a druhý ze Šumavy, ale já si na ně, co mne církev o všechno připravila, nemohu pořád zvyknout.

Nebude vám vadit, když se tady trochu ohřeju?“ žadoní baron Rothschild.

„Co mám s vámi dělat, pane barone?

Přece vás nevyhodím na mráz, nějak se už tady směstnáme, než zima skončí,“ odpovím a vmáčknu se mezi barona Rothschilda a teplovodní rouru, z níž sálá příjemné teplo, v jehož náručí okamžitě zaspím.