Bez šikmookého Jardy Jágra jsme na medaili z MS jednoduše neměli

Jsem samozřejmě, stejně jako trenér hokejové reprezentace, hrdý na to, že jsme skončili na MS čtvrtí a tudíž bez medaile. Ukázalo se ovšem, že bez Jardy Jágra se český hokej ještě dlouho neobejde, obejde-li se bez něho vůbec

            Můj příběh není v těchto dnech nijak výjimečný. To, co potkalo mne, mohlo potkat kohokoliv a taky potkalo jako vždy, když dojde v našich dějinách k národní katastrofě a následně se okamžitě vynoří moře nešťastníků, kteří chtějí vzít všechnu vinu za tuto katastrofu na sebe, což je charakteristický a příznačný rys našeho národa.

            Ví se, díky bezpečnostním kamerám, že opouštěl jsem Staroměstské náměstí po naší drtivé porážce sbornou komandou v boji o bronz na mistrovství světa v ledním hokeji ve stavu značně rozrušeném. Za toto rozrušení mohla strašlivá beznaděj, jež se mne zmocnila při pomyšlení, že naše čekání na medaili se opět protáhlo přinejmenším o další rok.

            Na sobě jsem měl stejný dres jako naši hokejisté, dres se lvem, jemuž stejně, jako všem přítomným, kanuly z očí velké slzy, a který jsem si koupil na internetu po našem vítězství nad squadrou azzurou, jíž jsme nemilosrdně deklasovali osm nula.

O tom, co jsem dělal v následujících hodinách, se neví nic. Jisto však je, že za rozbřesku přihlásil jsem se sám na policejní stanici v jednom menším moravském městě.

„Jsem hlavním trenérem české reprezentace v ledním hokeji,“ sdělil jsem příslušným policistům a dodal, „chci učinit plné doznání.“

Moje slova vyvolala rozruch.

Ze všech stran se začali sbíhat lidé, v uniformách i docela civilně oblečení, zahlédl jsem však mezi nimi i ženu v noční košili.

„Už ho mají!“ bylo slyšet, jak kdosi křičí.

Konečně mi byla nabídnuta židle, na kterou jsem se ztěžka posadil. Nějaký vysoce postavený policista, snad sám krajský ředitel podal, mi sklenici křišťálově čisté vody, kterou předtím napustil z vodovodu.

„Napijte se naší vodičky, je fakt skvělá,“ vyzval mne.

Napil jsem se a pak nahlas zřetelně řekl: „To já za to můžu!

Za to, že jsme zase bez medaile!“

„Mluvte!

Mluvte a nic nám nezatajujte!“ vyzývali mne lidé jeden přes druhého.

Když se utišili, pokračoval jsem ve své klíčové výpovědi, v níž jsem sám sebe usvědčoval jako hlavního viníka toho, že náš medailový půst pokračuje.

„Německo jsme ve čtvrtfinále ještě zázrakem porazit dokázali,“ vykládal jsem, hledě nepřítomně před sebe, „ale na Kanadu, a posléze i Rusko jsme už bez Jardy Jágra zákonitě nestačili.

Porazit Kanadu, využít všechny brankové příležitosti, neseděl bych tady. Ale my Kanadu neporazili a porazit jsme ji bez Jardy Jágra ani nemohli, stejně jako jsme bez něho nemohli následně porazit ani Rusko a neporazili bychom bez něj ani Čínu.

V čem tedy spočívá moje vina?

Nebylo by tak hnusné, kdyby moje vina spočívala jen v tom, jak jistě již každý z vás tuší, že jsem nevyvinul všechno možné úsilí, abych Jardu Jágra přemluvil k startu na mistrovství světa.

Moje vina je však mnohem těžší, protože já jsem ani chvíli neuvažoval o tom, abych Jardu Jágra do reprezentace povolal!“

Po tomto mém doznání vypukla strašlivá vřava.

Žena v noční košili se na mne chtěla vrhnout a vyškrábat mi oči, ale policisté jí v tom s největším vypětím sil zabránili.

„Mluvte, proboha, člověče!“ vyzval mne krajský policejní ředitel, sám celý zsinalý.

„Ano, přiznávám se, že jsem ani chvíli neuvažoval o tom, že bych Jardu Jágra povolal do reprezentace. Je sice pravda, že v semifinále či v boji o bronz na posledních svých světových šampionátech neskóroval ani jednou. Ale na to se nemohu vymlouvat, protože jako reprezentační trenér jsem musel přece vědět, že letos rozhodl celou extraligovou baráž čtyřmi góly v Budějkách a dotáhl tak Kladýnko do extraligy.

Ano, přiznávám, že jsem to věděl a přesto se dopustil oné osudné chyby, jejímž následkem je pokračování našeho medailového půstu. Je zřejmé, že Jarda Jágr byl by v semifinále rozdílovým hráčem, a že by byl rozdílovým hráčem i v boji o světový titul.

Všichni vědí, že bez Jardy Jágra je, a musí být, reprezentace sotva poloviční, jen já jsem tento holý fakt zcela ignoroval, ačkoliv jsem trenér reprezentace!

Nechal jsem utéct Jardu Jágra do Číny, která nás již brzy, naučivší se od něho hrát hokej, bude porážet jako na běžícím pásu.

Jak jsem to jen mohl dovolit!?

Jak jsem jen mohl Jardu Jágra zcela svévolně nenominovat na mistrovství světa?!

Sám si na tyto otázky nedokážu odpovědět jinak než jen tak, že jsem odporný vlastizrádce.

Ano, jsem vlastizrádce, a proto žádám pro sebe ten nejpřísnější trest!

Žádám, abych byl prezidentem republiky veřejně prohlášen v TV Barrandov před celým televizním českým národem za závistivého blbečka, který nikdy nic nedokázal a následně propuštěn ze svého místa trenéra reprezentace pro naprostou neschopnost.

Tento zasloužený trest přijmu s nejvyšší pokorou, která mi chyběla, když jsem při skládání nároďáku nepomyslel na Jardu Jágra, nositele vyznamenání Za zásluhy!“

Moje plné doznání a moje žádost o nejvyšší možný trest učinilo na přítomné patřičný, to jest ohromující dojem.

A snad bych byl skutečně prohlášen za závistivého blbečka, který nikdy nic nedokázal a propuštěn pro neschopnost, kdyby se záhy neukázalo, že ve skutečnosti nejsem žádný trenér reprezentace, ale jen jeden z mnoha těch nešťastníků, kteří se zbláznili z prohry s Ruskem, protože přesně deset minut po mém úplném doznání vystoupil v České televizi skutečný trenér české reprezentace doznávající se veřejně k tomu, k čemu jsem se krátce před ním doznal i já.