Benedikt XVI., největší ze Svatých otců

Nebylo Svatých otců málo. Ale největším z nich byl bezesporu Benedikt XVI. Proces jeho svatořečení se už zcela jistě rozběhl na plné obrátky

Ratzinger byl tehdy už Svatým otcem, ano, muselo to být, pokud mě paměť a mé vlastní deníkové zápisky neklamou, v prvních měsících jeho tak dramatického a radikálního pontifikátu.

Seděli jsme spolu v jedné z těch rozkošných vatikánských zahrad, které se nikoliv neprávem v nejvyšších církevních kruzích přezdívá rajská, protože vypadá, jako by byla zahradou u některé z tisíců, ne-li desetitisíců venkovských far, jež jsou mezi katolickými knězi velmi oblíbené pro nesporný klid a pokoj, který tam všude prosakuje jako Kristova krev skrze turínské plátno.

V zahradě bylo několik stromů, ale my jsme seděli pod tím největším, velkým a rozložitým jinanem, který dle církevní tradice zasadil sám císař Nero. Strom to byl tak majestátný, že kdyby pod ním místo nás seděl sám vznešený Buddha, nebylo by to nic divného.

I když kříž je kříž,kříži se žádný strom nevyrovná.

Kříž, na kterém zemřel Kristus a strom, pod kterým sedával Buddha, aby oba spěli k témuž cíli, ovšem jeden z nich po nesprávné a falešné stezce, se nedávají srovnávat. Kříž, v podstatě již mrtvé dřevo, je a musí být, jsme-li jako křesťané určení k životu věčnému a spáse, vždy mnohem víc než strom, tedy dřevní hmota, která dosud žije, i když nemá pochopitelně žádnou duši, natož vědomí, protože tak tomu chtěl milosrdný bůh.

Tentokrát však bylo dobře, že jsme seděli nikoliv pod křížem, ale pod stromem s rozložitou korunou, protože vatikánské Sluníčko v tomto čase končících se Velikonoc dokáže řádně připalovat a tudíž nám hutný stín, poskytovaný Nerovým jinanem přišel velmi vhod, ačkoliv bylo vlastně teprve brzké nedělní dopoledne (zrovna jako teď), kterým se neslo bzučení včel a kdákání slepic.

Ratzinger tehdy seděl po mé pravici, upravený a čistě oblečený. Na jeho papežském šatu, kterému již, jak se zdálo, jakž takž uvykl, nebylo jediného, aspoň prostým okem pozorovatelného, poskvrněného místa, což mi samozřejmě imponovalo, představa umaštěného, nebo dokonce bahnem zaneřáděného Svatého Otce mi byla z duše odporná.

„Tak jak to jde, milý příteli? Už jste zvykl na švýcarskou gardu? Inu, jsou to trochu hromotluci, ale srdce mají dobré,“ zeptal jsem Ratzingera, když náš hovor, v tu chvíli trvající už asi půlhodiny, přešel od věcí a témat obecných k věcem a tématům přece jen poněkud osobnějším a intimnějším.

„Jde to. S Boží pomocí jde všechno,“ odpověděl Ratzinger.

„Máte pravdu, milý příteli. S Boží pomocí si člověk i na ty hromotluky se švýcarské gardy po čase zvykne, nebo si je rovnou zamiluje,“ přikývl jsem.

Zdálo se, že v tomto bodě se náš rozhovor trochu zadrhl, protože Ratzinger se asi na půl minuty odmlčel.

Ale když pak promluvil stálo za to.

„Chcete se dozvědět největší církevní tajemství ukrývané v tom nejspolehlivějším vatikánském trezoru?“ zeptal se mne hlasem, který dokazoval, že svou otázku myslí naprosto vážně

„Myslíte fatimské proroctví? Takže to bylo opravdu UFO?“ opáčil jsem.

„Ano, bylo to skutečně UFO. Ale toto tajemství jsem nemyslel, existuje ještě větší tajemství,“ odpověděl Ratzinger.

„Ještě větší? Sem s ním!“ praštil jsem rukou do kmene jinanu.

„Pojďte se mnou,“ vyzval mne Ratzinger a zvedl se.

Chvatně jsem dopil sklenici vody z Hostýna a vydal se za Svatým Otcem.

Nešli jsem ovšem daleko, jen do rohu té rajské zahrady, ve kterém stál nenápadný včelín. Vešli jsme do něj a tu se ukázalo, že včelín je zároveň velmi bezpečným trezorem, snad i nejbezpečnějším trezorem na celém světě. Ratzinger odněkud vyndal dvě včelařské kukly. Jednu mi podal a druhou si sám nasadil, takže jsme teď, ve včelařských kuklách, vypadali jako sv. Petr a sv. Pavel.

Takto bezpečně chráněn před včelími žihadly, sáhl Ratzinger do jednoho česna (nemohl jsem si přitom nevzpomenout jak na Demla, tak na Halíka) a vytáhl odtud do ruličky svinutý pergamen. Pak zase nahrnul rozrušené včely zpět a pokynul mi, abychom vyšli ven z včelína.

Vrátili jsme se zpátky pod strom a když jsme se opět usadili do velmi nepohodlných mučednických křesel, neboť jejich sedací plocha byla doslova poseta k nebi trčícími hřeby, dal mi pergamen do ruky a řekl otcovským hlasem: „Přečtěte si to.“

Rozvinul jsem pergamen a četl: „Bůh neexistuje, protože nemá důvod, aby existoval.“

„Už chápete, proč ten pergamen musíme schovávat ve včelíně?“ zeptal se mne po chvíli Svatý Otec, protože v okamžiku, kdy jsem onu větu, dočetl, se kdesi blízko hlasitě rozkokrhal kohout, takže jsme museli počkat, až kokrhání přestane, abychom se slyšeli.

„Ano, chápu,“ řekl jsem a zeptal jste, „k tomu jste dospěl vy, milý příteli?“

„Ano, já. Bylo to velmi krátce potom, co jsem byl zvolen Svatým Otcem, ještě tam na konkláve mezi všemi těmi kardinály,“ řekl Ratzinger a s úsměvem pokračoval, „ale po pravdě řečeno, k témuž závěru musí dospět každý jen trochu solidnější teolog, je-li jeho víra v Boha dostatečně upřímná. Boží existence nemůže být ničím podmíněná, protože by zde bylo něco, co je více než Bůh, byly by zde zákony a zákonitosti, kterým by Bůh byl podřízen a my bychom se pak museli ptát: ,Kdo stvořil tyto zákony a zákonitosti, kterým je Bůh podřízen?'

Ale zároveň nemůže být existence Boha bezdůvodná, protože pak by bylo bezdůvodné všechno, včetně naší lidské existence či Kristovy oběti, to bychom museli připustit, že Bůh stvořil člověka zcela bezdůvodně, protože i Boží existence je bezdůvodná, jenže v tom případě se bezdůvodnost dvojnásobně rovná nesmyslnost.

A můžeme snad hlásat, že lidská existence je nesmyslná, protože je nesmyslná i Boží existence, a z toho důvodu je i zcela nesmyslný život věčný, ve který věříme a doufáme.

Proto je lepší, když Bůh neexistuje, protože neexistence, když už nic jiného, je nejpřirozenější a nejzákladnější formou věčnosti a Bůh je přece věčný, protože kdyby nebyl věčný, musel by existovat nějaký čas, nějaká epocha, kdy by neexistoval, a proto je nutné, aby neexistoval vůbec, jinak by nebyl tím, kým je, tedy tím, kdo není a proto je věčný,“ vysvětlil mi Ratzinger.

„Asi to tak bude, když to říkáte. Vy jste teolog, máte na to školy, a ne ledajaké, vy tomu rozumíte líp než, drahý příteli,“ řekl jsem, ale pak vznesl tradiční námitku, „a co Písmo svaté?“

„Písmo svaté existenci Boha nijak nedokazuje, ba právě naopak. Pokud by mělo Písmo svaté dokazovat existenci Boha, pak by jakýkoliv jiný text musel dokazovat i neexistenci Boha, protože byla v něm použita tatáž slova. Není možné, aby jedno slovo v jednom případě dokazovalo existenci Boha, a v druhém případě naopak dokazovalo neexistenci Boha.

První a hlavní zásada teologie je presumpce neexistence Boha, tedy jsme povinni dokázat jeho existenci, ale sotva ji můžeme dokázat slovy, kterými stejně tak můžeme dokázat i jeho neexistenci. Něco takového by nám každý soudce, který by měl na základě námi předložených důkazů rozhodovat o existenci či neexistenci Boha, okamžitě smetl ze stolu,“ odpověděl Ratzinger a s úsměvem dodal, „a pak, jak sám dobře víte, kdyby Bůh skutečně existoval, tak by tento svět vypadal úplně jinak a jinak bychom vypadali i my, lidé, a hlavně my, katolický klér, bychom vypadali úplně jinak.“

„Je divné, slyšet něco takového od Svatého Otce. Ale na druhé straně, kdo jiný by to měl říct než Svatý Otec?“ prohodil jsem a ukázal na pergamen, „co s tím budete teď dělat?“

„Co by, zase to tam schovám,“ ukázal Ratzinger na včelín a dodal, „tady ve Vatikánu to samozřejmě víme všichni, že Bůh neexistuje. Ale nejsme tady kvůli sobě, jsme tady kvůli lidem. A lidé na to nejsou ještě zdaleka připraveni, tedy myslím ty, co ještě žijí.

Musíme už kvůli nim, zachovávat mlčení. Ostatně víra a v naděje, ve kterých žijí, ničemu neškodí. Až zemřou, pochopí sami, jak byla jejich víra zbytečná, už jen proto, že jim ani nic jiného nezbude. Ale teď, teď nemáme žádné právo brát jim to, co v nich sami pěstujeme.

Dáte si ještě vodu z Hostýna? Mám vám nalít ještě jednu sklenici?“

„Ano, nalijte mi ještě jednu sklenici, děkuji vám, milý příteli,“ požádal jsem Ratzingera, aby mi ještě z karafy nalil vodu z Hostýna, protože mi trochu vyprahlo v krku a v takovém případě přijde voda z Hostýna velmi vhod.

P.S. Vzpomněl jsem si na tento svůj rozhovor s Ratzingerem v souvislosti s tím, že mi kdosi teď řekl, že Wojtylu dosadili do čela církve Američani, tedy samotný Ďábel (je o tom důkaz na internetu) a to s jediným cílem, aby zničil Sovětský svaz, tedy Rusko, což se mu nakonec i částečně a dočasně podařilo.

A byl to právě Wojtyla, který vehementně prosazoval jako svého nástupce Ratzingera!

Bůh suď, jak to vlastně tehdy s tou Ratzingerovou rezignací ve skutečnosti bylo...