Beatles, Tutanchamon i prof. Václav Klaus jsou pořád s námi

Žijeme v nové době. Ne, to není slogan progresivistů. To je i sloními choboty dobře hmatatelný fakt, jelikož žijeme v době prof. Václava Klause!

Institut Václava Klauna není tím, čím se zdá být, když na něj zamyšleně hledíte zvenčí, pohledem pečlivě zkoumajíce každou jeho cihlu. Zvenčí totiž vypadá jako docela obyčejný zámeček, ani lidé, kteří do něj vcházejí, nebo z něj vycházejí, nejsou, po pravdě řečeno, ničím zajímaví, krátké sukénky a sandály dnes nosí kdekdo.

Ale vejdete-li dovnitř, zjistíte okamžitě, že Institut Václava Klauna není ničím jiným než staroegyptskou pyramidou, chrámem odvěké moudrosti a datovým úložištěm těch nejzvláštnějších a největších tajemství, jež jsou umně zašifrována ve spisech prof. Václava Klauna, kterému je pyramida zasvěcena a který je, spolu se svými otroky, také jejím obyvatelem.

„Tak vás pěkně u nás v pyramidě vítám,“ přivítal mě po mém vstupu do Institutu prof. Václava Klauna zdejší domovník pan Pacinka, jehož životní příběh je, jak jsem se dozvěděl, obzvláště pohnutý.

Od svých čtrnácti let až do svých čtyřiceti let pracoval totiž v černouhelném dole v jedné nepřetržité směně, během které nikdy nevyfáral na povrch. Ale v den jeho čtyřicátých narozenin se mu podařilo v převleku za vozík narubaného uhlí uprchnout z dolu a skrýt se právě v Institutu Václava Klauna, kde pracuje nyné jako domovník, taková holka pro všechno, přičemž je oficiálně veden jako invalidní důchodce. A nijak si nestěžuje, v dole to prý bylo o něco horší, a tady každý den snídá krajíc chleba, který si rozláme do hrnku teplé bílé kávy.

Jakkoliv byl ovšem osud pana Pacinky pozoruhodný, přece jen mě víc než pan Pacinka zajímala mumie, která je v každé staroegyptské pyramidě.

„A mumii tady máte?“ zeptal jsem proto.

„Samozřejmě, hned vám ji ukážu. Je to mumie samotného prof. Václava Klauna,“ řekl pan Pacinka a už mě vedl úzkou chodbičkou do místnosti, v níž se mumie nacházela.

Mumie byla opravdu velmi zachovalá, za což jsem ji samozřejmě pochválil: „Na to, jak je prof. Václav Klaun bezvýznamnou, dá se říct zcela marginální osobou, je mumifikován opravdu skvěle.“

Ale pan Pacinka byl skromný: „To není žádná naše zásluha. To je tím, že je tato místnost obložena knihami, které prof. Václav Klaun sesmolil. Knihy, jak známo, pohlcují vlhkost, a tak je v této místnosti optimální mikroklima, ideální pro samovolnou mumifikaci.

Chcete si nějakou knihu přečíst?“

„Proč ne?“ řekl jsem a natáhl se po nejbližší knize, „Václav Klaus: Brave New West. Is It Avoidable? This small book is a collection of articles and speeches written, published or delivered in the last year and a half, at a time when the Covid restrictions started to be less destructive and oppressive and an almost normal life became possible. They were presented in eight European countries (if we include Turkey and Azerbaijan into Europe) and published and republished in several others.

This book no longer focuses on Covid and covidism. It optimistically assumes that the irrational and unjustifiable obsession of people (and especially of progressive and politically correct people) with this unusual respiratory disease which was characteristic for years 2020 and 2021 is over now. The deep trace it has left, however, remains with us. The combination of freedom and government masterminding of our way of life which we experienced in the past decades has been lost, I am afraid, forever. Its new, less friendly version is here and is here to stay.“

Vrátil jsem knihu zpátky a pan Pacinka u té příležitosti prohodil: „Prof. Václav Klaun je veliký myslitel. Tuto knihu si lze zakoupit za 150 Kč a předplatitelé Institutu Václav Klauna obdrží knihu automaticky.“

„Ano, vypadá to, že prof. Václav Klaun je velký myslitel,“ přikývl jsem a vrátil knihu zpátky tam, odkud jsem ji vzal, „a máte tady ještě nějakou atrakci? Něco jako třeba sfingu?“

Pan Pacinka nadšeně odpověděl: „Ano, máme tady ještě něco, co musíte vidět. Je to venku, na zahradě. Zavedu vás tam!“

Vyšli jsme ven zadním vchodem z Institutu Václava Klauna a to, co jsem spatřil, mi opravdu vyrazilo dech.

Co to bylo?

Byla to socha samotného profesora Václava klauna, která na vysokém žulovém soklu (stejném, na kterém stál i maršál Koněv, jen o něco větším) v podřepu se shrnutými kalhotami močila na nádherně zelený trávník pod sebou.

„Nádhera! Prostě nádhera!“ vydechl jsem úžasem.

„Prof. Václav Klaun takto demonstruje, že existují jen dvě pohlaví. Močí v podřepu jako žena, ale zároveň je jasně vidět, že není žena, ale muž. Je to jasná narážka na to, že Bůh stvořil člověka toliko jako muže a zároveň i ženu,“ vysvětlil mi pan Pacinka a pak hrdě dodal, „ale to není všechno. Tuto sochu nelze nijak pokácet.“

„Opravdu ne?“ podivil jsem.

„Opravdu ne. Sám se o tom teď přesvědčíte. Já nyní obložím tuto sochu 10 tunami TNT a vy pak výbušninu sám odpálíte,“ řekl pan Pacinka.

„Proč bych to proboha dělal? Prof. Václav Klaun není přece Havel, abych kácel jeho sochu,“ zhrozil jsem se.

„Abyste se sám přesvědčil, že sochu prof. Václava Klauna nelze nijak pokácet,“ řekl dobrácky pan Pacinka a než jsem se nadál, obložil sochu 10 tunami TNT, načež mi dal do ruky odpalovací zařízení, „a teď to odpalte.“

Poslechl jsem ho a odpálil trhavinu. Svět se otřásl v základech, a socha prof. Václava Klauna stála dál na svém místě, aniž by se nějak pohnula.

„To je zázrak!“ vydechl jsem úžasem.

„Socha močícího prof. Václava Klauna je jedním z divů světa. Kultury a civilizace vznikají, kvetou i se kácí. Nebo usychají. Nebo shnijí. Nikdy ale nezmizí bez odkazu prof. Václava Klauna. Díky němu stojíme na pevnějších základech, než by se zdálo. Vezměme si třeba auta! Auta nebudou, ale my, lidé, bude pořád! Budeme i bez aut, protože máme prof. Václava Klauna v sobě, i když se k němu někdo hlásí, někdo navenek vůbec ne. Chraňme si ho! Přijde čas, kdy na díle a myšlenkách prof. Václava Klauna začne stavět zase někdo jiný, někdo skoro tak veliký jako prof. Václav Klaun.

Doba kácení nikdy netrvá věčně, jak dokazuje tato socha, každá holoseč po kůrovcové kalamitě se dříve či později zazelená semenáčky, z nichž vzejde nový prales.

K tomu nám dopomáhej prof. Václav Klaun!“ zvolal pan Pacinka a podřepnul před sochou močícího prof. Václava Klauna, aby se takto mohl, na důkaz posvátné úcty, rovněž vymočit.

„Amen!“ zvolal jsem já a taky si podřepnul, byla to úleva jak prase, lhal bych, kdybych tvrdil, že ne.