Básnířka s korálky nad kotníky

Chválabohu, i dnes se ještě mezi ženami vyskytují novodobé následovnice slavné Sapfó a já měl to štěstí, že jsem jednu z nich potkal

Už nějaký ten pátek mám docela okoralé srdce a láska mě už nevzrušuje ani jako pozorovatele, natož přímého a bezprostředního aktéra.

Ale když někde zaslechnu Veroničino jméno, nebo je někdo přede mnou docela náhodou a neúmyslně, i teď se mi ještě rozsvítí oči nepřirozeným jasem, jako bych právě vstal z hrobu, procitnuvší k nové, nade vší pochybnost věčnému životu.

A taky se mi roztřesou ruce. Roztřesou tak, jako bych byl nějaký devatenáctiletý maturant, který si právě sáhl na prsa své zbožňované čestinářky v jejím kabinetě, kam si ho pozvala, aby ho mezi čtyřmi očima pochválila za to, že v maturitní slohové práci otevřeně zkritizoval despotického ředitele gymnázia, tisknuvší si přitom jeho ruku na své prudce se zdvíhající prsy, jak v ní hoří nenávist k despotickému řediteli.

Veronika!

Veronika byla básnířka. Poznalo se to podle toho, že nosila korálky na kotníky.

Samozřejmě, že byla taky plná mystiky, plná tragiky, plná splínu, hlavně z toho, že jsme  pohrdli levným ruským plynem a tedy i Puškinem, o Brodském ani nemluvě. A samozřejmě mě Veronika okamžitě uhranula. Básnířky mě vždy uhranuly, vždyť měl jsem doma pod postelí schovanou velkou fotografii Vladimíry Čerepkové, abych se dlouhé hodiny díval aspoň takto do jejích šílených očí. Prostě básnířky jsou moje gusto, a Veronika, řekněme si to otevřeně, byla nádherná femme fatale.

A tak jsem obejmul Veroniku jednou kolem pasu a bylo to.

„Kdyby tvoje poezie měla stejné účinky, jako číše bolehlavu, neváhal bych ani chvilku, a vyprázdnil tu číši do dna jedním jediným douškem, a ještě si pak olízl ústa jazykem, aby ani jeden jediným verš tvých básní, ani jedna jediná jejich hláska nepřišla nazmar,“ vyznával jsem Veronice lásku k její poezii.

„Dnes mi zveřejnily nějaké verše v Parlamentních listech. A v TV Raptor je bude recitovat Jiřina Švorcová,“ pochlubila se mi Veronika.

„Ty teda nejseš vůbec žádná hvězda mainstreamu!“ vykřikl jsem.

„Něco ti zarecituji, chceš?“ navrhla mi Veronika.

„Chci! Moc chci!“ zašeptal jsem Veronice vášnivě do levého ucha, dotýkaje se ho svým židovským nosem.

Veronika začala recitovat: „Filip byl uražen, když na špagát byl natažen.

Lenka se ho zastala a přes držku od něj dostala.

Partu má Filip rád,

s tou cítí se chtěný a mlád.

Filip říká: ,Teď pravdu ne,

leda až nebezpečí pomine!'“

„To bomba! To fakt není žádný mainstream!“ zvolal jsem nadšeně a opět Veronice zašeptal do ucha, tentokrát pravého, „to určitě není všechno! Tvé verše jsou tak krásné, že určitě musí mít ještě pokračování! Nic, co je tak nadpozemsky krásného, se nemůže zničehonic skončit, protože kdyby se končilo, tak by Bůh neexistoval a katolíci by pak byli ti nejsměšnější lidé pod Sluncem Satanovým!“

„Ještě to pokračuje,“ řekla Veronika skromně a pokračovala v recitaci, „Trčálek, Valíček, Ziegler, Flaška,

z politiky je hned fraška.

Vodvářka má kdekoho za šaška,

uznání Filipa však plná taška!“

„I kdyby se teď na nebi ukázala kometa, velká ohnivá kometa přes půl oblohy, s chvostem jak od samotného Lucipera, taky by se mi zdála všední a nezajímavá, když jsem teď slyšel tvé verše!“ vysekl jsem Veronice vůbec tu největší poklonu, jaké se ženě, básnířce, může dostat a nadšeně dodal, „víš ty, co Veroniko? Něco mě teď napadlo! Mám známého v Melbourne! Je to Čech, ale protože žije v Austrálii vidí všechno z ohromného nadhledu!

To bys nevěřila, jaký má ten můj známý nadhled!

Pošlu mu ty tvoje verše!

Ať se dostanou do světa!“

A jak jsem řekl, tak jsem i udělal a poslal Veroničiny verše do světa, zatímco si Veronika pečlivě sundávala své krepsilonové punčocháče.

Ráno jsem našel Veroniku s hlavou v záchodové míse.

„Proboha, co se stalo, Veroniko? Byly ty sardinky, co jsme měli na večeři, zkažené? Vždyť měly teprve jen dva měsíce po datu minimální trvanlivosti!“ polekal jsem.

„Ne, sardinky byly v pořádku,“ řekla Veronika, zdvihajíc se od záchodové mísy, „vzpomínáš, jak jsi posílal ten e-mail známému do Melbourne?“

„Jasně, že vzpomínám. Je to Čech!“ přitakal jsem.

„Tak dnes ráno jsem dostala e-mail od svého známého. Psal mi, že mu jeho známý, který žije v Melbourne, poslal naprosto fantastickou poezii.

No a ta fantastická poezie, co mi poslal můj známý, to jsou moje verše!

Když jsem je četla, udělalo se mi nanic a musela jsem se vyzvracet.“

„To je závrať z úspěchu!“ plácl jsem Veroniku zpola něžně, zpola uznale po obnažených zádech, a s neskrývaným patosem zadeklamoval, „Už konečně do prdele
se vším onanismem
samospasitelné omrdávání se
slavného vždy vítězného
všepřemáhajícího života
už konečně do prdele
se vším tím hnusným
pokryteckým haraburdím
slávy mateřské a lásky dětinné
a krásy a přírody a něhy a citu
a zase jen mrdání a žraní
a sraní a spaní...“

„Co to je?“ podivila se Veronika.

„To je Bondy, ale tobě a Nohavicovi nesahá ani po kotníky, žádný strach,“ uklidnil jsem Veroniku a šel postavit vodu na čaj, protože byl nejvyšší čas posnídat.

Nebyl jsem s Veronikou dlouho. Vlastně jsme spolu byli jen tu jednu jedinou noc, protože takovou ženu, básnířku s korálky nad kotníky, může mít člověk jen právě jen tu jednu jedinou noc, protože pro básnířky s korálky nad kotníky je každá noc svatební…

Ale když někdo přede mnou vysloví její jméno, rozsvítí se mi oči, začnou se třást ruce a z úst mi bezděčně splynou ty čarokrásné verše, ať jsem, kde jsem: „Trčálek, Valíček, Ziegler, Flaška,

z politiky je hned fraška.

Vodvářka má kdekoho za šaška,

uznání Filipa však plná taška!“