Bartoška nebyl fízl, ale teď se chová hůř než tehdejší fízlové

Ano, estebáci sice zmlátili Placáka z Českých dětí, ale ani oni nevyhlašovali týdny neklidu jako teď Bartoška! A já, jako jeho oběť, budu po něm žádat odškodné za psychickou újmu, protože svůj klid si cením nade vše

            To se mi ještě nikdy nestalo!

            Opravdu, ne!

            Abych cítil tři dny za sebou, navíc o prodlouženém víkendu, takový neklid!

            Jdu například spát.

            Po jisté námaze usnu. Ale zdá se mi, že se pořád probouzím, zdá se mi, že jsem neklidný, že něco lomcuje mým mozkem, že nějaký noční lupič oloupil mne o všechen můj klid.

            On si teď někde spokojeně sedí, ne-li rovnou hoví, v původně mém klidu, o který mne oloupil. Kdežto já se ve svém snu neklidně chvěji, nedokážu najít ve svém vědomí pevný bod, kterého bych se mohl chytit.

            A pak se probudím, a jsem opravdu neklidný, neklidný jako nějaký lump, jemuž je věčně v patách nějaká vyšší spravedlnost, která jej chce potrestat za všechny jeho lumpárny.

            Ale copak jsem já nějaký lump?

            Vždyť já už ani nevím, kdy jsem naposled zalhal!

            A jestli jsem si někdy vzal nějaký úplatek, tak to už muselo být hodně dávno, v nějakém minulém životě, ještě za komunistů, kdy jsem byl vedoucím zeleniny a každý rok vyvěšoval do výlohy obchodu plakát hlásající nerozbornou jednotu strany a pracujícího lidu.

            Ale v devadesátých letech jsem se už ničeho nedopustil, žádné privatizace se neúčastnil, stejně jako se v první dekádě ze mne nestal kmotr, a na církevních restitucích se taky nenabalil, tak mi teda řekněte, kde se ty poslední tři dny bere ve mně takový neklid?

            „To musí být tím dusnem!“ napadá mne jediné rozumné vysvětlení.

            Všimli jste si toho dusna?

            Museli jste si ho přece všimnout!

            Je všude, to strašlivé dusno!

            Jako v pařeništi!

            Člověk se nemůže ani pořádně nadechnout, opít ve stoje, aniž by si to dusno neuvědomil.

            Ale odkud se vzalo to dusno?

            Nebylo tady přece vždy!

            Muselo z něčeho vzklíčit, nějak se zhmotnit.

            Snad už tady není napořád!

            Dusno ale většinou zvěstuje bouři.

Jen pořádná bouře vyčistí vzduch, znovu obnaží horizont našeho bytí.

Snad se neschyluje k nějaké zásadní existencionální revoluci, k nějakému radikálnímu obratu, po němž se všichni staneme konečně lepšími, to jest, mravně čistými lidmi, lidmi, již žijí výlučně v pravdě, protože se jim jednou provždy zhnusila jakákoliv lež?

„Hu, nezbláznil jsem snad, když mne napadají takové myšlenky?!

To ten neklid!

Neklid, který mne nutí už tři dny přecházet sem a tam, ode zdi ke zdi.

Musím ven, jinak se zblázním!

Nadobro zešílím!

Skončím v blázinci, v nějakém Institutu jako Klaus!“ uvědomuji si vážnost situace a vyběhnu ven.

Ale venku to není o nic lepší, možná ještě naopak.

Všichni lidé jsou neklidní.

Jejich obličeje se zoufale ptají: „Do jaké neklidné doby jsme se to narodili? V jaké neklidné době to žijeme?“

Místo toho, aby se můj neklid umenšoval, vzrůstá, mohutní a bobtná.

Lidé se srocují, zoufale rozhazují rukama, dávají se běhu, vráží do sebe, jsou zcela nepříčetní.

I já se dávám do běhu, abych v sobě udusil ten neklid.

Běžím, ale ulice, do níž vběhnu, je zatarasena hradbou lidských těl. Protlačím se jimi, a tu se přede mnou objeví pozoruhodný výjev.

Obklopen kruhem lidí stojí uprostřed nějaký muž.

Spíná zoufale, i když poněkud teatrálně, své ruce a vykládá: „Já přece nechci nic jiného než to, aby byl prezidentem někdo konečně normální, někdo kdo by nebyl jen ješitným blbcem, který je ve vleku svého hnisajícího ega a podivných individuí, která jej obklopují.

Někdo, kdo by měl vizi, skutečnou vizi, ne jen sám sebe jako středobod všeho dění, někdo kdo, kdo by výkon prezidentské funkce důstojně zvládal a nedělal z toho vědu, někdo, kdo by neštval lidi proti sobě, nelhal, někdo, kdo by byl morální autoritou, a přece by nijak nelpěl na své funkci, nedělal ze sebe jediného boha!“

Takto zoufale lká tento muž, když z davu vystoupí žena a ukáže na toho muže: „To jsou ti umělci! Umělci v hladovění po moci! Prodejní komedianti! Už se zase předvádějí! Stejně jako při Antichartě, stejně jako v devětaosmdesátém!

Mluví o svobodě a demokracii, tvrdí, že chtějí diskutovat a přitom jim jde jen o koryta, o nic jiného!

Chtějí rozeštvat národ, chtějí občanskou válku, aby mohl být Dyk hradním kancléřem Horáčka a Bartoška aby mohl do Varů dotáhnout Redforda, a na to potřebuje prachy od Hermana!

Tak je to!

A kdyby ještě žil Hapka, tak ten by se stal určitě předsedou Ústavního soudu!

Pletou si demogracii s anarchií!

Ale demokracie, to nejsou jen práva! To jsou i povinností!

A je naší povinností uctívat prezidenta, jenž byl demograticky zvolen plnou třetinou voličů, protože v tomto prezidentovi uctíváme i samu demogracii!“

Muž ženu přeruší zoufalým výkřikem: „Ale i demokraticky zvolený prezident může být blb, člověk, jenž se ukáže být nehodný jakékoliv úcty, protože tam, kde nic není, ani smrt nebere.

A nelze přece uctívat lháře a psychopata, byť byl i demokraticky zvolen!

Naopak!

Občanskou povinností je vyjádřit nesouhlas s konáním člověka, jenž není evidentně schopen vykonávat prezidentskou funkci, který místo řádného výkonu této funkce vede permanentní kampaň za své příští zvolení, jehož bonmoty jsou kvintesencí trapnosti!

I Hitler byl přece demokraticky zvolen, měli bychom ho pro to uctívat?“

Žena začne hystericky křičet: „Vidíte ho, umělce? Vidíte ji, nikým nevolenou pseudoelitu? Vidíte ji, pražskou kavárnu? Vidíte ji, fašizující lůzu? Je fascinován Hitlerem! Tvrdí, že Hitler je gentleman!“

Muž chce říct něco na svou obranu, ale neřekne, protože davu kol něho se zmocní spravedlivý hněv.

„Je to havloid! Dobroser! Sluníčkář! Pravdoláskář! Chce nás připravit o naše evropské hodnoty! Chce tady muslimské uprchlíky! Na šibenici s ním! Čína je jen jedna! Demogracii si vzít nenecháme! Pryč s chimérou rovnosti! Vraťme západ západu! Tato země je naše! Ať žije demogracie! My jsme tady doma, ne dalajlama! Tato země není pro každého!“ vykřikují lidé a jejich ruce se sápou po nebohém muži, který ke své smůle nechce nic jiného než jen to, aby byl prezidentem někdo normální.

Dav se muže zmocní muže a začne mu dávat najevo, že demogracie není nic, z čeho by se mohla dělat sranda.

Chvilku tomu lynči přihlížím, ale pak se obrátím a protlačím se davem demogratů ven.

Už jsem venku, ale v tom mi vstoupí do cesty nějaký chlápek.

„Chtěl bys Majdan, co? Určitě taky patříš k těm VYVOLENÝM!" vykřikne a dá mi pěstí takovou, že svalím na zem.

Chvilku ležím, vstát se mi podaří až na potřetí.

Ale co to?

Neklid mne náhle přešel!

Rozhlížím se kolem sebe, ale můj neklid je opravdu pryč, nikde po něm ani památky.

Místo něj se mne zmocnila naprostá, báječně hojivá apatie.

Hurá, jsem ze svého neklidu zcela vyléčen!