Bacha na chlupatý ocas!

Chlupatý ocas mají, například, vlci. Ale vlci nejsou sami. Chlupatý ocas mají i čerti. Ti ho mají především. Bacha na to!

            Byla po všech čertech inteligentní.

            Kdybyste jen viděli její knihovnu!

            Srdce nad ní jásalo, o rozumu ani nemluvě!

            Už kvůli těm knihám, co měla ve své knihovně, stála mi za ten nevinný hřích.

Ale co hřích, jen takový malý nepatrný hříšek!

            Nevím jak vy, ale já mám totiž slabost pro inteligentní ženy.

            Ale co slabost, jsem z nich docela hotový, úplně paf.

            Nechci tvrdit, že inteligentní žena je zázrak, nebo dokonce vzácný drahokam. To by v mnoha ohledech mohli vyznít nanejvýš neuctivě a negalantně (a uctivost a galantnost především!), a ovšem taky nezapomínejme na gender, který už napáchal tolik zla nejen v tradičních rodinách (proto jsme ho ovšem tam u nás vymysleli, hehe!).

            Ale v rámci pravdy, a víte přece, jak je dnes pravda vzácná, neboť se nám teď všude náramně rozplemenila lež a faleš, je nutno říct, že běhá po světě spousta žen, které si o sobě myslí kdoví co.

Například si myslí, že jsou úspěšné spisovatelky ekonomických bestselerů.  A přitom, věřte nebo ne, přitom to jsou jen docela obyčejné uřvané a hloupé hysterky, a čím víc jsou hloupější, tím víc jsou uřvanější.

            Ale ne tak ona!

            U všech rohatých, to byla žena, o které se dá blouznit třeba i celou věčnost. Žena, pro kterou je našinec schopen zanedbávat svoje nejen rodinné, ale i pracovní povinnosti. Jednou mi kvůli ní vyhaslo dokonce i pod kotlem. Myslil jsem na ni tak usilovně, až jsem zapomněl přikládat. Naštěstí byl u nás zrovna jakýsi svátek, tak jsem si své pracovní selhání nemusil příliš vyčítat.

            Zkrátka a dobře, chytil jsem se do osidel lásky. Když se její muka stala nesnesitelnými, doslova pekelnými, nezbylo mi nic jiného než se zjevit v lidském světě a zkusit ji sbalit. Ne, že bych si nevěřil. Jakési milostné úspěchy už na svém kontě mám, ostatně abych neměl, ale přece se mi jen trochu třásly ruce.

            To ta zpropadená láska!

Vždycky, když se skutečně zamiluji, roztřesou se mi ruce. Podle toho spolehlivě poznám, že jsem se skutečně zamiloval, že to není jen takové mámení.

            Nu, co se dalo dělat, zamilovaného čerta novým móresům nenaučíš.

            Vyfešákoval jsem se, abych vypadal taky jako inteligent (kterým ovšem z podstaty věci jsem tak jako tak, mohl bych z fleku dělat profesora na nějaké prestižní univerzitě), nacákal na sebe jakousi pánskou voňavku (ty časy, kdy si ženy neholily podpaždí, natož nohy a ze všeho nejvíce je vzrušoval pach síry, jsou už pryč, bohužel) a vydal se na cestu skrz všechny ty dimenze a sféry, za kterými choulí se jako ptáče vypadlé z hnízda lidský svět.

            Jen si to představte.  Nikde nic, absolutní prázdnota, totální vakuum a v tom vakuu já, ohozený jak do divadla, kde zrovna hrají Bílou nemoc (to je její oblíbená hra!), frčící na milostné dostaveníčko, na které jsem se pozval ovšem sám.

            Nu, kdybych se v tu chvíli viděl, jistě bych se musel rozchechtat na celé kolo, vynadat si do starých bláznů, kteří by už mohli mít konečně rozum.

            Ale stalo se.

            Zjevil jsem se jí v pravé poledne, to je náš čas.

            Okamžitě jsem šel na věc a začal ze sebe sypat všechny ty moudrosti, které jsou vrcholem veškerého lidského vědění (já ovšem toho vím samozřejmě mnohem více než sebevětší lidský učenec), balíce to všechno ještě do duchaplného hávu, prokládaje hláškami vtipnými tak, že takové vtipné hlášky byste nenašli ani v tom nejsrandovnějším českém filmu.

            Žádná inteligentní žena by mi nemohla odolat!

            Však se mi taky zdálo, že je všechno na nejlepší cestě.

            „Seš pašák!“ chválil jsem se v duchu, jsa přesvědčen o svém úspěchu.

            Ale nechval soudného dne před svatební nocí!

            Bylo teprve dvanáct pět a já už se dostal tak daleko, že jsem ji zval do divadla.

            „Co děláte dnes večer? Mám dva lístky do divadla. Na Bílou nemoc. Už je vyprodáno,“ řekl jsem sebejistě, jako bych ze všech nejlíp nevěděl, že pýcha předchází pád, že první budou poslední, že kdo má hodně, bude mít ještě víc.

            Užuž jsem slyšel, jak říká: „To je báječné! Kde jste ty lístky sehnal? Bílou nemoc miluji!“

            „To je maličkost. Znám se s režisérem. Je to dobrý člověk. Náš člověk. Nejlepší roky má už sice za sebou, ale ještě dokáže zaujmout, ještě dokáže sem tam položit znepokojující existenciální otázku,“ užuž jsem se slyšel, jak hbitě odpovídám.

            Ale nic z toho se nestalo.

            Stalo se úplně něco jiného.

            Místo toho, aby byla nadšením bez sebe, aby mi sama skočila do náruče, se rozesmála a řekla: „Bacha na chlupatý ocas!“

            „Na jaký chlupatý ocas?“ zeptal jsem se překvapeně.

            „Na váš, ať vám na něj nestoupnu. Nebo to není váš ocas?“ nepřestala se smát.

            Ohlédl jsem se za sebe a krve by se ve mně nedořezal.

            Páni, já si úplně zapomněl zastrčit svůj chlupatý ocas!

            Vyfešákoval jsem se, udělal ze sebe inteligenta, ale svůj chlupatý ocas jsem si nezastrčil!

            „Zatracený ocas, u všech svatých!“ zaklel jsem a začal si svůj ocas rozčileně zastrkávat, „proč nás lidi pořád malují s tím zatraceným ocasem?

            Vždyť nám k ničemu není!“

            „Aby si vás lidi nespletli s anděly,“ řekla, kuckajíc smíchy.

            „Jasně, andělům malují lidi bělostné perutě, a nám, čertům, chlupaté ocasy!

            Ale co by si bez nás, čertů počali? Kdo by přikládal pod kotle v pekle, aby hříšníci mohli litovat svých hříchů!

            Není větší slasti, než v kotli vařící smůly upřímně litovat svých hříchů, ale bělostné perutě se malují andělům.

            My máme jen chlupaté ocasy, které musíme pořád vláčet za sebou po zemi, a nikoho přitom nezajímá, jak se nám ty ocasy pořád špiní.

            Proč někdo nenapíše něco pěkného o čertech všedního dne, aby se ukázala naše existence v pravém světle?

            Proč se z démonologie povinně nematuruje, aby lidi věděli, že chlupatý ocas je nesmysl, a že nám ho nemají malovat, protože nám tím ubližují?“ čertil jsem, jako by se mi dělo to nejnespravedlivější příkoří.

            Zabralo to.

            „Kdyby vám na něj šlápla, mohlo by vás to bolet,“ byla najednou vážná.

            „Mám tě!“ zajásal jsem v duchu a nahlas smutně řekl, „už jsem si zvykl. Nám čertům každou chvíli někdo zlomyslně šlápne na ocas. Tuhle mě dokonce jeden biskup pokropil svěcenou vodou, když jsem mu do očí při svatém příjímání řekl, že všichni biskupové skončí v pekle, protože skutečným peklem je boží království.

            Křičel na mě, ať odstoupím a cákal na mě svěcenou vodu.

            Ale řekněte sama, jak nemůže být boží království peklem, když je to jen taková malá začouzená komůrka s pavouky?“

            „S pavouky?“ otřásla se odporem (k pavoukům, ne ke mně).

            „Ano, s pavouky. Velkými křižáky, kteří lapají docela nevinné masařky. V té komůrce musí ti, kteří byli spaseni, čučet celou věčnost. Ale u nás v pekle je hezky čisto. To víte, bruselské normy a zákony na ochranu spotřebitele, jinak bychom to nás museli už dávno zavřít,“ řekl jsem a bolestínsky dodal, schouliv se do sebe, „jo, každou chvíli mi někdo šlápne na ocas. Považuje to za dobrý skutek, když ublíží čertovi, za svoji morální povinnost!“

            Nu, mateřský komplex, co bych vám povídal.

          „Ubohost! Dostat inteligentní ženu na mateřský komplex. To by dokázal každý! Svinstvo!“ řeknete si možná.

            Třeba i ubohost.

A třeba i svinstvo.

Ale co chcete od čerta?

Aby byl světec?

Třeba jako Wojtyla?

Svinstvo, ubohost, dobrá!

Ďas to spral, ale kde už jinde než u nás v pekle by mělo platit, že účel světí prostředky!?