Babiši, Babiši, co máš pro nás ve spíži? Pravdu a lásku, či lež a nenávist?

Babiš je pověřen sestavením vlády. Vláda je pověřena sestavením Babiše. Postaví se ODS na zadní a vynutí si abdikaci Zemana? A co stavitelé katedrál? Budou taky ve vládě?

            Jako ve snu si připadal A.B. po svém drtivém volebním vítězství.

Triumf, jehož dosáhl, jako by mu otevřel brány vnímání dokořán, ale zároveň jej, jistě paradoxně, do značné míry odcizil skutečnosti. Jeho smysly byly vyostřeny, svět, ba i celý vesmír se proměnil v soubor velmi plasticky vystupujících detailů, těch nejmenších, ba mikroskopických jednotlivostí.

Všechno to však A.B. vnímal nikoliv zevnitř, jak by se snad dalo u vítěze voleb plným právem čekat, ale naopak trochu překvapivě zvnějšku, jaksi nezúčastněně a do jisté míry dokonce i lhostejně...

Celé to začalo tím, že jej manželka probudila, a oznámila mu, že vyhrál volby.

„Vstávej, můj milý. Dlouhá byla cesta, ale sladké plody jsou sklizeny, zvítězil jsi!“ třásla mu ramenem.

„Asi jsem na chvíli usnul, trochu si zdříml,“ mžoural na ni ospale A.B.

„Jsi vítěz! Děcka, já su tak šťastná!“ vykřikla manželka.

„Vítěz?“ řekl A.B., jako by mu pořád nedocházelo, že vyhrál volby.

„Nu ovšem, vítěz! Právě se zveřejnily výsledky. Třicet procent voličů ti dalo svůj hlas. Nechtějí nikoho jiného v čele vlády než tebe, můj milý!“ tiskla se k A.B. šťastně jeho manželka.

„V čele vlády? Aha, už vím. To je asi ta smlouva, kterou jsem uzavřel s voliči. To všechno ten proklatý spánek! Na chvíli se mne zmocnil a já mezitím vyhrál volby. Nu, ovšem, už vím, lithium musí zůstat v českých rukou!“ zdálo se, že už je A.B. v obraze, že konečně procitl, a uvědomil si holou realitu, totiž, že je volebním vítězstvím, a že jej prezident dříve či později pověří sestavením nové vlády.

Dá se říct, že A.B. skutečně procitl, ale to neznamená, že si nepřipadal jako ve snu.

Především se nic, jak se mu zdálo, celé dlouhé sekundy nedělo.

Ačkoliv vyhrál volby, najednou neměl, co dělat. Nikdo ho nenavštívil, aby mu pogratuloval. A naopak, nikdo, s kým by se snad chtěl setkat, nebyl jako schválně k zastižení. Když se šel podívat do sněmovny, doufaje, že se tam přece jen najde nějaká práce, narazil na zamčené vchodové dveře, na kterých bylo křídou napsáno „Z technických důvodů zavřeno do odvolání“.

Ani na Hrad se nemohl stále dovolat, buď bylo obsazeno, nebo nebyl volaný účastník dostupný.

„To je divné. Vždy jsem měl tolik práce, makal jsem a makal. A teď, když jsem vyhrál volby, najednou se nic neděje, najednou nemám, co dělat!“ pozastavoval se A.B. nad absurditou toho, že ačkoliv vyhrál volby, nemá najednou co na práci.

Ale pak mu manželka zničehonic zatřásla ramenem a řekla: „Probuď, se procitni, můj milý!“

„Co se děje? Už zase nějaká krádež za bílého dne?“ mžoural kolem sebe A.B.

„Prezident si tě pozval na Hrad,“ odpověděla manželka a mazlivě se k A.B. přitulila, „asi ti chci něco říct, něco moc důležitého. Asi tě chce pověřit něčím moc a moc významným.“

„Prezident? Mě?“ divil se A.B.

„Nu, ovšem, koho jiného? Vyhrál jsi přece volby, už jsi zapomněl,“ připomněla manžela A.B., že je volebním vítězem.

„Asi jsem usnul, usnul z toho nicnedělání. Na malou chvilku si zdříml. A zatím, co jsem spal, vzkázal si pro mne prezident. Zatrolený spánek, ještě aby mě kvůli tomu uteklo mezi prsty premiérské křeslo!“ rozvzpomněl se A.B. na své volební vítězství a rázem byl čilý.

„Tady máš dva mega pro Mynáře. Chce to mermocí v použitých bankovkách,“ podala manželka A.B. ošoupanou igelitku z Lidlu a, políbiv jej na cestu, dodala, „o vodňanskou drůbež neměj strach, postarám se ti o ni. Nakrmím ji tak, že nikdo nic nepozná.“

„To jsi hodná,“ řekl A.B. a vydal se na Hrad.

Ale udělal sotva pár kroků a už za ním manželka běžela, volajíc tak, že ji bylo slyšet až v Dolních Počernicích: „Mandát! Zapomněl jsi mandát od voličů.“

Doběhnuvší k němu, dala mu doma zapomenutý mandát od voličů a pohladila po tváři: „Tak, a teď můžeš jít.“

A.B. pokračoval v cestě do Lán napřed pěšky a pak metrem.

„Vystoupím na Malostranské a vezmu to do Lán přes Hrad, trochu si zajdu, ale to nevadí,“ zosnoval si v hlavě cestovní plán.

Zdálo se, že jej někteří lidé v metru poznávají.

„Hele koukni, není to náhodou ten, co vyhrál volby?

No jo, je to von.

Hele, co kdybychom si s ním udělali selfíčko!

Zbláznila ses, nebo co!? Kdoví, jak to všechno ještě dopadne!“ slyšel pořád za svými zády vzrušený šepot.

Jeden senior se dokonce zvedl ze sedadla a řekl: „Pojďte si ještě sednout, než vás zavřou!“

A.B. si sedl, ale neseděl ani minutu, když se před ním vynořil nějaký člověk.

„No né, Bureš! Jasně, že Bureš! To je, ale náhoda! Kde se tady bereš, kamaráde? Pamatuješ, Casablanka, v osmdesátým šestým, ještě za bolševika?

To je roků, co jsme se neviděli!

No, jasně, Bureš, seš to ty!“

„To je omyl, já jsem A.B.,“ ohradil se důrazně A.B.

Člověk se zarazil, a pak přece jen řekl: „Promiňte, s někým jsem si vás spletl. Nevím, jak se to mohlo stát, vždyť se mu vůbec nepodobáte. Po pravdě řečeno, ten Bureš byl pěkná svině, bonzák na entou.“

Omyl se uspokojivě vysvětlil, ale kvůli tomu přejel A.B. Malostranskou, kde chtěl vystoupit a jít po schodech nahoru na Hrad, takže musel vystoupit až na Hradčanské.

Tam ho napadlo, že by se před návštěvou prezidenta mohl ještě vymočit. Zašel proto na veřejné záchody, které jsou vyhlášené svou čistotou po celé Praze.

Když se skláněl k okénku obsluhy, vykřikla žena, která tam seděla: „Ježíš, pane Antibabiš, to jste vy?!

Kde se tady na hajzlu berete?

Snad už nejdete k prezidentovi, aby vás pověřil sestavením vlády?

Však si dal taky na čas, prevít jeden.

Hlavně neberte do vlády Kalouska, moc vás prosím!

Bez vás bychom to nedali!

Myslím ten Matrix!

Tfuj, tfuj, zlomte vaz!“

Žena, která už vyběhla ven ze svého kamrlíku, plivla na A.B.pro štěstí.

Setkání s voličkou potěšilo A.B. na tolik, že ho chcaní úplně přešlo a místo toho raději pospíchal rovnou do Lán, aby tam byl, co nejdřív.

A opravdu už za půl hodiny, věřte nebo ne, klepal na dveře lánského zámku.

Dlouho nikdo nešel, až se ozvalo: „Kdo tam?“

„Já. A.B.,“ řekl A.B. a vůbec nelhal, protože to byl skutečně on.

„Á, to seš ty,“ řekl kancléř, který se objevil ve dveřích.

„Jdu za panem prezidentem,“ řekl A.B.

„K prezidentovi teď, kámo, nemůžeš. Dědek je nachcípaný. Má zase virózu. Ještě bys to od něho chytil. Ovčáček už to taky chytil, má nos jako bambuli, furt mu z něj teče sopel,“ řekl kancléř a dodal, „a co prachy, prachy máš?“

„Tady jsou,“ podal mu A.B. igelitku.

„Jo, vypadá to, že to jsou dva mega,“ pohlédl zkušeně kancléř do igelitky a dodal, „jo, málem bych zapomněl, ještě mandát, kámo, mandát od voličů bych potřeboval vidět, ať je to v cajku.“

„Tady je mandát od voličů,“ podal A.B. kancléři mandát.

„Jo, vypadá, že je pravej,“ odplivl si kancléř a vytáhl z kapsy list papíru, „hele, kámo, tak tu vládu jako můžeš složit. To ti posílá dědek, to je seznam lidí, co v tý vládě maj bejt. Neboj, už je to s nima vydiskutovaný.“

Kancléř podal papír A.B., který se něj hned podíval.

„Ministr vnitra Okamura, ale já, myslel jsem si, že bych mohl být zároveń premiér i ministr vnitra,“ zarazil se A.B. u jména ministra vnitra.

„Hele, kámo, můžeš v bejt klidu. Teď je hlavně důležitý stabilizovat společnost, víš, co myslím. Aby různý deklasovaný kriminální živly nenarušovaly inauguraci pana prezidenta. Na to je Okamura jako dělanej. Ty se zaměř hlavně na makání. A co se tejká tvý záležitosti, tak žádný strach. U příležitosti sedmnáctýho listopadu dostaneš prezidentskou milost, to už je taky zařízený.

Hele, kámo, já už se musím jít podívat na dědka, ať nám do voleb nenatáhne brka.

Jo, a platí, co jsme si řekli, že nebudeš proti němu nikoho stavět.

Myslím to vážně, se mnou není legrace, proč si myslíš, že nemám pořád ještě bezpečnostní prověrku?

Tak zatím.“

Kancléř zavřel dveře a A.B. zase osaměl.

Ale jeho osamění trvalo jen chvilku. Hned se kolem něj srotil dav tvořený převážně přiblblými novináři.

„Hele, to je Babiš! A ten papír, co drží v ruce, to je jistě seznam nový vlády. Hele, to si musíme ofotit, abychom to mohli sdílet!“ tlačili se lidé kolem A.B., chtějíce si za každou cenu vyfotit seznam členů nové vlády.

Nakonec mu kdosi podařený papír z ruky vytrhl a všechen dav se dychtivě rozběhl za tím zlodějem.

A.B. zase osaměl, a byl už sám celou cestu domů, nikdo se k němu nepřidal.

„Tak co? Dobrý?“ ptala se jej manželka, když si sedl doma ke stolu a pustil se do studených šunkofleků.

„Jo, dobrý?“ odpověděl A.B.

„Budeš tím premiérem?“ vyzvídala dál manželka.

„Jo, budu,“ odpověděl A.B.

„Tak to je fajn, ne?“ byla ráda manželka.

„Jo, fajn,“ přikývl A.B. a povytáhl si límec svého pulovru, jako by se za ním chtěl schovat.