Babiš položil věnec na Masarykův hrob. Hurá!

Říkejte mi, co chcete, ale člověk, který se pokloní památce T.G. Masaryka, nemůže být člověkem ani trochu špatným  

            Před sídlem hnutí ANO zastavuje bílý autobus.

                Z autobusu vystupuje řidič a přikazuje hloučku lidí, stojících na chodníku: „Tak, panstvo, nasedat! Ale fofr, ať jsme u Masaryka včas!“

                Lidé nastoupí do autobusu, řidič si sedne za volant, otočí se dozadu a zeptá se: „Tak, co jste všichni?“

                „Ještě Andrej tu není,“ odpoví jakýsi prošedivělý muž.

                „Kurva, kde je?“ zařve řidič.

                „Asi ještě sní,“ odpoví žena, která sedí nejblíž.

                „Kurva, jak může snít? Řeklo se odjezd v osm!“ zařve řidič.

                Ale, to už se konečně objeví Andrej.

                „Kurva, kde jsi!? Co si myslíš, že se bude čekat jenom na tebe?! Takový mám nejraděj, už jsme mohli dávno ject!“ zprdne ho řidič.

                „Promiňte, celou noc jsem makal, a nad ránem se trochu zasnil,“ omlouvá se nebohý Andrej.

                „Za trest uděláš sto dřepů u Masarykova hrobu, nebo půjdeš na Hrad pěšky, abys věděl, že se nemá chodit pozdě,“ nařídí mu a dodá, „tak jedem, ne že se mi tady někdo poblije!“

                Autobus se konečně rozjede.

                „Vůbec nevím, co mám od toho čekat, jestli tu důvěru opravdu dostaneme,“ svěřuje se blonďatá, trochu tělnatá žena s rudě nalakovanýmí nehty muži s bradkou, který sedí přes uličku.

                „Není se čeho bát. Určitě teď jednání budou hladší, jelikož nebude nutné hledat koaliční kompromisy, které se zakládají více na politickém než racionálním základu. Určitě budeme chodit domů nejpozději v pět,“ odpoví muž s bradkou.

                „V pět? Tak to stihnu ještě vyžehlit prádlo,“ oddechne si žena a dodá, „páni, já mám hlad. Andreji, hoď po mně dvě koblihy.“

                „Po mně taky,“ připojí se muž s bradkou.

                „Po mně taky!“ mají najednou všichni hlad a chtějí, aby po nich Andrej hodil koblihu.

                „Len si všeci pýtajte, koľko chcete. Monika mi nabalila celé vrece šišek,“ prochází Andrej uličkou a rozdává koblihy.

                Ale v tom autobus prudce zabrzdí.

                Řidič vyskočí od volantu a zařve na celý autobus: „To jsme si, kurva, nedomluvili! Dělejte si svinčík u sebe doma a ne tady!“

                Cestující musejí vrátit nakousnuté koblihy do pytle, aby se mohlo jet dál.

                Všichni zaraženě mlčí, až konečně autobus přijede do Lán, cíle své cesty.

                „Tak jsme tady, panstvo, vysedat!

                Ať mi u toho hrobu neuděláte ostudu!“ zahlaholí řidič.

                Cestující vystoupí a kdosi se zeptá: „Kde to je, ten hrob? Je to daleko?“

                „Ja viem, kde to je, ja som tam už raz bol. Poďte za mnou,“ řekne Babiš a vydá se k hrobu, ostatní ho následují.

                „Kurva, a co věnec?“ zařve za nimi řidič a vyndává ze zavazadlového prostoru autobusu nádherný věnec s trikolórou, „jdete k Masarykovu hrobu a nevezmete si věnec!

                To ta vaše vláda bude vypadat.“

                „Prepáčte, ale veď to je iba prvý pokus, ešte tu pôjdeme dva razy,“ ospravedlňuje sa Babiš.

                „Kurva, nežvaň a jdi, ať tady zase nemusím čekat celou věčnost,“ kopne ho řidič do zadku.

                Babiš se poslušně vydá k Masarykovu hrobu, schovaný za věncem, za ním cupitají napřed ženy, pak muži.

                A pak se před nimi najednou vynoří Masarykův hrob v celé své kráse. Všech se zmocní posvátná úcta.

                „Ach!“ vydechnou ženy.

                „Dokázali jsme to! To je opravdický Masarykův hrob!“ obejmou se muži.

                Nejvíce dojatý je ale Babiš.

                Položí věnec na hrob, pak si klekne a čelem se dotkne hrobu.

                „Nebát se a nekrást! Nebát se a nekrást! Nebát se a nekrást!“ šeptají jeho rty vroucí modlitbu.

                „Kurva, já si říkal, kde jsou, a oni tady stojej a dívaj se, jak se tady to hovado válí na Masarykově hrobě jak nějaký zpitý prase!“ objeví se ale náhle u Masarykova hrobu řidič, rudý hněvem zvedaje Andreje se země, „co si myslíš, že jsi za honoraci, že se můžeš válet na Masarykově hrobě, jako kdyby se nechumelilo? Už jsme měli být dávno ve Sněmovně, abys tam představil český pozice pro summit Evropy, a ty se tady válíš a mlátíš čelem o zem!

                Ale jestli si myslíš, že tě v těch zasranejch hadrech pustím do autobusu, tak to seš, hochu, na velkým omylu!“

                Řidič je neoblomný, a tak se musí jeden z mužů obětovat a půjčit Babišovi svůj svrchník i kalhoty, aby ho řidič vůbec pustil zpátky do autobusu.

                Tím obětavým mužem v saku a trenýrkách je Martin S., až ho někdy potkáte v Černínském paláci, tak ho ode mne moc a moc pozdravujte.