Až zemře prezident, bude to den radosti

Je vcelku pochopitelné, že když nám skonal zpěvák tak výtečný a světoznámý, vyhlásila příslušná úřední místa den smutku. A stejně tak je pochopitelné, že skoná-li prezident, bude to den radosti 

            Náš národ není příliš velký a dříve či později nás jistě pohltí Čína, třebaže nyní vzdálená od nás tisíce kilometrů. Otevřeně však už teď přiznáváme, že to nebude žádná škoda, neboť jsme světu nepřinesli nic světoborného, těch pár osobností, které jsme vyprodukovali a které z našeho pohledu považuje za významné, jsou ve světovém měřítku naprosto bezvýznamné nicky.

            Ano, jsme docela bezvýznamní a už jsme si na tuto svoji bezvýznamnost docela zvykli, naučili se s ní žít a v hloubi svých duší už ani netoužíme po tom nějak ovlivňovat běh světových dějin.

            „Na co by nám to bylo?

            Na nic!“ víme dobře, že odpovědnost jen svazuje a ty národy, které kráčejí na čele lidstva, jsou všechno možné jen ne svobodné, jejich velikost je pro ně zároveň i koulí u nohy.

            Ale přes tu tuto naši bezvýznamnost, k níž se hrdě a bez výhrad hlásíme, víme, že jsme přece jen národem čímsi specifickým a výjimečným, že se můžeme pochlubit něčím, čím se nemůže pochlubit žádný jiný, ba ani ten nejvýznamnější a nejvyspělejší národ na celém světě.

            Je to tak, a právě tak, že když už nás zemře během svého funkčního období prezident, zmocní se nás prudká, byť racionálně nijak nevysvětlitelná radost.

            Sotva prezidentův mluvčí, a pokaždé je to muž, a nejen muž, ale často i homosexuál, oznámí, že prezident blaženě vydechl naposled v jeho náruči, začneme jásat a výskat tak, jako by prezident nezemřel, ale právě se narodil.

            „Hurá!

            Hurá!

            Je po něm!

            Příroda ho vyřešila!“ objímáme se a po tvářích nám od samé radosti tečou slzy, tak na nás prezidentova smrt působí sama od sebe a docela přirozeně.

            Samozřejmě se mnozí pokoušeli objasnit příčinu této radosti, která by z nás v každém jiném případě dělala neoddiskutovatelně lidské hyeny, ale neradovat se v tomto případě je zhola nemožné.

            Nejblíže pravdě je asi ta hypotéza, že se jedná o instinkt zděděný po našich předcích z dob, kdy volba prezidenta ještě nebyla přímá, jakkoliv se nechce věřit, že kdysi nebyl prezident volen přímo, ale pravost písemných důkazů (jedná se především o novinové články) sotva lze zpochybnit, protože pak bychom museli zpochybnit i samu naši národní existenci.

            A tak se radujeme a veselíme, necháváme takto promlouvat odkaz předků uložených v našich národních genech. Hodně cizinců, již se chtějí asimilovat do našeho národa (z důvodů nadevše záhadných a nepochopitelných), mají s tím zpravidla problém, nechápou, proč by se měli radovat, ale neradují-li se ze skonu prezidenta, sotva mohou s naším národem bezezbytku splynout.

            Zanikne-li náš národ, zanikne bezpochyby i tato tradice, jest velmi nepravděpodobné, že by národ, nebo multikulturní mišmaš, v němž se nakonec rozpustíme, od nás převzal právě tuto tradici, nepřevezme-li zcela jistě od nás nic jiného, nebo jen maximálně naše ženy, které sice nejsou vyloženě pěkné, ale ani vyloženě škaredé, hlavní však je, že jsou to pořád ještě ženy.