Autobusák Harabin se chce stát slovenským prezidentem místo Kisky

Dva autobusáci už prezidentský slib skládali. Zeman a Maduro. Proč by se nemohl stát prezidentem i harabusák Harabin?

            „Můžeme?“ zvolal zvesela jeden z prezidentských kandidátů, sám usedaje za volant svého vlastního volebního autobusu.

            „Můžeme, už se nemůžu dočkat,“ přikývl jsem, usedaje na sedadlo vedle řidiče, se kterým sice bylo zakázáno mluvit za jízdy, ale kromě nás stejně ve volebním autobuse nebyl nikdo jiný.

            „Máte všechno?“ přeptal se pro jistotu prezidentský kandidát.

            „Jo, mám všechno. Svačinu, kartičku pojištěnce i čutoru s čajem,“ přikývl jsem a plácl na chlebník, jehož kožený popruh ovíjel se mi kol ramen.

            „Prima!

            Ta jedeme!“ vykřikl prezidentský kandidát, nastartoval autobus a my se plynule rozjeli.

            Tak plynule, že jsem se neubránil pochvale.

            „Tak plynulý rozjezd jsem v autobusu už dlouho nezažil, a to používám veřejnou dopravu skoro každý den,“ vysekl jsem mu pochvalu a dodal, „kde jste se naučil tak dobře jezdit?“

            „Víte co, ani nevím. Vždyť v base jsem zatím ještě nebyl, iba som robil generálného prokurátora. Dva razy,“ pokrčil prezidentský kandidát rameny.

            Ale to už jsme svištěli po dálnici a já se zeptal: „Kam vlastně jedeme?“

            „Dnes jedeme na někam východ.

            Čert je spral, vychodniary, kokoty jedny!“ odplivl si zhnuseně prezidentský kandidát a dodal, „byl jste tam někdy?“

            „Iba v Černé nad Tisou, ale přišel jsem z druhé strany, od Čopu,“ řekl jsem.

            „Dneska nás čeká kurevská robota!“ odplivl si zase prezidentský kandidát.

            „Kde vlastně máte volební štáb?“ zajímalo mne.

            „Nepotřebuji žádný volební štáb.

            Vystačím si sám.

            Když mně vyrazili z prokuratury, udělal jsem si rekvalifikaci na automechanika.

            Jestli mě nezvolí, otevřu si malou autodílničku v Sládkovičově, možno tam budu měnit i pneumatiky,“ pochválil se prezidentský kandidát.

            „To je fajn.

            A o čem tam budete mluvit?“ otázal jsem se.

            „Azda o Istanbulské dohodě,“ odtušil prezidentský kandidát.

            „To je vděčné téma,“ přikývl jsem.

            „Vidíte hen tam ty papíry?“ kývl autobusák před sebe, kde na přední palubní ležely skutečně nějaké papíry, „jestli chcete, můžete si přečíst, o čem budu dnes mluvit.“

            Vzal jsem papíry a dychtivě se pustil do čtení: „Kam to speje?

            Istanbulský dohovor.

Keď som sa zamyslel, ako je to na Slovensku, tak myslím, že smerujeme k tomu istému.

            V médiách bežne počúvame pojmy, ako sú homosexuál (muž s mužom), bisexuál (muž s mužom a niekedy aj so ženou), transexuál (muž, ktorý sa cíti byť ženou), lesbička (žena so ženou)…

Čo to všetko znamená?

Že naša kresťanská kultúra, kde základ tvorí tradičná rodina (muž=otec + žena = matka + deti, ale nie rodič 1= muž + rodič 2 = muž + deti alebo čokoľvek iné) sa pomaly, ale isto vytráca z nášho života. Má to na svedomí Istanbulský dohovor.

Ja osobne nie som proti homosexuálom.

Zhrniem to!

Prisámbohu, kokot jeho, keď ja budem prezident, do troch dní vypoviem Istanbulský dohovor a na Slovensku ostane v občianskom preukaze iba muž alebo žena.

Milí spoluobčania, otvorme oči!“

„Ako sa vám to páči?“ zeptal se autobusák.

„Opravdu pěkné,“ řekl jsem, a dodal, „to jste psal sám?“

„Hej, to je z mojej hlavy,“ skromně přikývl prezidentský kandidát.

Ale to už jsem si všiml, že jsme sjeli z dálnice a projížděli jakýmsi městem, jmenovalo se Svätý Kríž nad Hronom, nebo tak nějak.

Napadlo mě, že bych se mohl podívat do útrob autobusu.

„Můžu se podívat dál do autobusu, prosím vás?“ zeptal jsem se slušně.

„Hej, nech sa páči. Ale žiaden komfort nečakajte,“ usmál se prezidentský kandidát.

Měl tentokrát skutečně pravdu, autobus mohl by se docela dobře hodit i na převoz vězňů k soudu do Banské Bystrice.

Když jsem mu to řekl, rozšafně přikývl: „Hej, aj to sa môže stať, keď ma nezvolia prezidentom.“

„To se, doufám, nestane,“ chtěl řidiče jsem nějak povzbudit a od té chvíle jsme mlčeli, dokud jsme nepřijeli na východ.

Dědina, ve které autobus zastavil, se jmenoval Ruské Krivé, nebo Krivé Ruské, už si opravdu nevzpomínám.

„Zastavíme a ja tuná prednesiem svoj príhovor o Istanbulskej dohode.

Vezmite si, prosím, papiere a kontrolujte ma, či dobre recitujem.

Keď nie, tak ma, nenápadne opravte, aby si to tí kokoci glupi, nevšimli,“ požádal mě prezidentský kandidát.

„Velmi rád,“ souhlasil jsem, potěšen tím, že mohu nezištně pomoci dobré věci.

Mé pomoci však nebylo třeba, všechno odrecitoval na výtečnou.

Když domluvil, přihlásila se o slovo nějaká žena z lidu v kroji.

„Pán prezidentský kandidát, vypočuli sme si váš predvolebný príhovor o Istanbulskej dohode,“ řekla žena a hbitě pokračovala, „mne osobne sa ozaj veľmi páčil.

Najmä to o tých homosexuáloch, veď v našej dedine ich tiež máme.

Homosexuálov u nás máme, no tradičná rodina už u nás nejestvuje.

Veď chlapi sú aj mesiac preč, kdesi na robotách, no často se ukážu iba na Vianoce.

Veď kto mohol, ten už sa u nás dávno rozviedol.

A tej nevery, koľko je u nás, takmer ako v Búrlivom vine.

Veď, čo budeme z toho mať, keď vypovedáte hen tú onú Istambulskú dohodu?

Vrátia sa preto naši muži domov?

To by ma ozaj zaujímalo?“

Už nevím, co prezidentský kandidát odpověděl.

Vím jen to, že jak jsme se vraceli zpět z východu, opakoval pořád dokola: „Sám ste to videl, ako to u nás na Slovensku vyzerá.

Robte potom s takými kokotmi serióznu politiku.“

„Buďte rád, že jste Slovák, u nás v Česku je těch kokotů dvakrát víc,“ uklidňoval jsem jej a zdálo se, že když jsme opět najeli na dálnici, se řidič autobusu uklidnil, dokonce si začal pohvizdovat melodie z Rádia Fun.