Atentat na Hajdrycha byl zfušovany horror

Češi, tuto čepičku zanechali na místě teroristé, kteří spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora. Kdo přivede pátrací orgány na stopu padákových agentů, dostane za odměnu nový rodinný vůz Škoda Kodiaq

            Už se vám někdy stalo, že jste udělali něco, co jste považovali za správné, nebo dokonce jedině správné, aby se pak ukázalo, že to byla chyba?

            Mně se nikdy nic takového nestalo, až teď. A musím přiznat, že tento úder přišel ze strany, odkud bych to vůbec nečekal, o to byl překvapivější a drtivější.

            Články čtyřnásobného blogera roku čtu vždy až těsně před spaním.

Náramně se mi to osvědčilo.

Už oblečený v pyžamu je náruživě přečtu a pak usnu, jako když mě do vody hodí, čistá pravda má totiž na mne sedativní účinky.

„Když máme muže takové, je drahá vlast naše zachráněná!“ stačím ještě zívnout a už chrním.

Sny, jež se mi pak zdají, jsou čisté a líbezné, neboť ukazují, jak by se nám nádherně žilo, kdyby zmizelo všechno to, na co čtyřnásobný bloger roku plným právem kdysi mladého rozzlobeného muže nadává.

Ale tentokrát padla kosa na kámen.

A přitom bylo všechno jako vždycky.

Přečtu článek, náramně se přitom pobavím, zívnu na celé kolo, zamumlám: „Když máme muže takové, je vlast naše drahá zachráněná!“

A sekundu na to už spokojeně chrním.

Ale to, co se mi zdá, není tentokrát vůbec líbezné.

To, co se mi zdá, je horror.

Horror pořádně zfušovaný, ale snad právě proto děsivější.

Ostatně posuďte sami.

Usnu, ale neocitnu se v ráji.

Naopak, ocitnu se v pekle. Peklo vypadá jako školní třída ve státní škole, kde se z dětí vyrábí stádo. Nemůže být pochyb o tom, že je to státní škola. Všichni v lavicích jsou zařezaní, jako by bez života, jen tupě hledí před sebe.

U tabule stojí učitelka s rákoskou v ruce.

Velká hranatá, ke všemu ještě nordický typ.

Plavá s vodovýma očima, selka odněkud z Pomořan.

„Vypadá jak Heydrichova manželka,“ pomyslím si.

Ale to už mne přetáhne rákoskou.

„Myslet je zakázáno!“ zakřičí.

Ne, teď už nemůže být nejmenších pochyb o tom, že jsem ve státní škole, ergo pekle.

Když mne učitelka potrestá za to, že jsem porušil školní řád, jde k promítacímu přístroji a pustí nám smyčku (podobné smyčky se kdysi pouštěly v hodinách branné výchovy).

Na zdi třídy se objeví zatáčka v Libni. Ano, je to filmový záznam atentátu na Heydricha, natočený na osmi milimetrový film z protějšího svahu příslušníkem odboje. Vidíme, jak to tenkrát všechno skutečně bylo. Přijíždí auto s Heydrichem, náhle zastavuje, jeho řidič vybíhá, pronásleduje jakéhosi muže...

To celé je samozřejmě bez zvuku, ale digitálně upravené, barevné....

„Sedmdesát pět let jsme ve školách o atentátu lhali,“ podává nám učitelka výklad monotónním hlasem, který uspává (ale co chcete ve státní škole?), „konečně přišel čas říct plnou pravdu.

Atentát na Heydricha byl teroristický čin. Ale tak fušerský, že bude lepší, když na něho zapomeneme, neboť patří k tomu nejtrapnějšímu v českých dějinách hned po srpnu ’68.

Byla to fušeřina, ale není se čemu divit.

Vždyť Kubiš s Gabčíkem byli docela obyčejní sotva třicátníci, jen o něco málo mladší než byl hrdinný střelec zlatého naganského gólu, svobodní, neženatí, bez vlastní rodiny. Dnes jejich vrstevníci tak maximálně jezdí nacpaní do kožených kombinéz na silných motorkách, do této směšné parodie scvrkl se pojem hrdinství, největší hrdina je ten, kdo jezdí na motorce, jako největší blázen, to je hrdina naší doby.

Neměli ovšem ani maturitu, dnes by si ji možná udělali, ale před válkou pracovali v dělnických profesích, Gabčík byl vyučený kovář, Kubiš měl jen ,základku’.

Prodělali sice v Anglii jakýsi výcvik, ale neměli za sebou žádnou podobnou akci. Nebyli to profíci s právem zabíjet, kteří by byli dlouhodobě připravováni na podobnou činnost v hlubokém týlu nepřítele. Jejich výcvik byl spíše výcvikem výsadkářů, ne agentů se speciálním určením.

Ale na straně druhé, k zabití Heydricha, který jezdil denně na Hrad otevřeným autem, nebylo potřeba nějakého zvláštního výcviku, ani sáhodlouhých příprav. Celkem vzato, mohl ho klidně zlikvidovat i prof. Horák, kdyby byl uměl jen trochu střílet nebo házet bombou či granátem na cíl.“

Smyčka jede pořád dokola. Protektorovo auto vjíždí do zatáčka už pošesté nebo posedmé.

Hlas učitelky uspává: „Pravda je ovšem taková, že Gabčík a Kubiš byli vojáci na dovolené, a proto neměli na sobě uniformy. Původně měl atentát spáchat Moravec, ale ten se den před odletem nachladil při chytání ryb. Gabčík s Kubišem se sami nabídli, že si vezmou dovolenou, zaletí si do protektorátu a překvapí prezidenta Benešem pěkným dárkem k jeho narozeninám.

,Ano, to je ono, hybridní válka. To je přesně to, co nám zvedne reputaci v očích Angličanů. A reputaci potřebujeme, aby byla anulována mnichovská dohoda a my mohli po válce odsunout sudetské Němce,’ souhlasil s nápadem mladíků Moravec.“

Ale ta slova už slyším z obrovské dálky, protože usínám a smyčka mne vtahuje do sebe, do svých útrob.

Náhle se ocitám v zatáčce, kde stojí auto se zraněným protektorem. Sleduji i to, co se děje potom. Vidím, jak německý živel běsní a jak se český živel slévá do jedné velké řeky. Ta řeka mne unáší, až mne donese na Václavské náměstí, kde jsou za výlohou vystaveny věci, jež byly nalezeny na místě atentátu.

„Češi, tyto předměty byly nalezeny na místě teroristického útoku na zastupujícího říšského protektora. Jakákoliv informace o jejich majitelích bude patřičně odměněna!“ oznamuje cedule ve výloze.

Prohlížím si ty předměty. Koženou aktovku atd..

Tu však padne můj pohled na čepičku, kterou musel mít na hlavě jeden z atentátníků.

„Kde jsem už tu čepičku viděl?“ zamyslím se a najednou vím, kde už jsem ji viděl!

Spěchám k nejbližší služebně gestapa, naštěstí to není daleko. Postavím se do dlouhé fronty, která tam už stojí.

„Soused zabíjí na černo prasata, už si za to postavil barák. Tak ho jdu udat, že je padákový agent,“ vykládají lidé, co stojí ve frontě.

Když přijdu na řadu, označím majitele čepičky.

Gestapáci mi slušně poděkují.

„A co odměna?“ ptám se.

„Bude vám vyplacena hned poté, co bude její majitel dopaden a usvědčen,“ ujišťují mne.

Tedy čekám na odměnu a odměna pořád nikde. Už vyhladili Lidice, ale já na účtu pořád nic nemám.

Nakonec si jdu na gestapo pro svoji odměnu sám.

Přijme mne tentokrát žena.

Nádherná a inteligentní žena.

„Karola Franková!“ vím hned, když ji spatřím.

„A to jste vy, příteli!“ vyskočí ze židle a běží mne přivítat, sotva vejdu do její gestapácké kanceláře, „jdete si pro svoji udavačskou odměnu?“

„Ano, rád bych se zajel podívat do Karabachu,“ odpovím.

Nádherná žena posmutní.

„Bohužel mám pro vás špatnou zprávu, příteli,“ sděluji mi a bere mne za ruku, „vaše udání bohužel nevedlo k dopadení padákového agenta.

Člověk, jemuž ta čepička patří, totiž padákovým agentem být ani nemůže.“

„Ne?“ podivím se.

„Ne, ani náhodou jím nemůže být!“ zavrtí hlavou a zvonivě se rozesměje, „je totiž tak tlustý, že se neprotáhne výsadkovým otvorem v podlaze letounu Halifax.

Respektive protáhl by se jím, ale jen bez padáku.

A co by to bylo za padákového agenta bez padáku?“

„Do prčic!“ zakleji a zatnu pěsti.

„Nic si z toho nedělejte,“ chlácholí mne žena, nepouštějíc moji ruku, „přede mnou můžete mluvit otevřeně, jsem totiž nejen agentkou NKVD, ale stejně tak i agentkou britské výzvědné služby. Víte, hnusí se mi žít v pokrytecké Evropě.

Jela jsem v té tramvaji, jako průvodčí.

Ale Gabčík mne uviděl za sklem.

Usmála jsem se na něj, a on proto nevystřelil. měl slabost pro ženy.

Nechtěli jsme tu akci přenechat amatérům na dovolené.

Ostatně víte, že Heydrich taky pracoval pro NKVD i Brity jako já?

Ale měl smůlu, protože ke všemu navíc ještě pracoval i pro Mossad.

Proto ho Canaris nechal zlikvidovat, umyl si nad ním ruce!“

„To je sice pěkné, ale co z toho, když nedostanu odměnu?“ řeknu zachmuřeně.

„Přece vás nenechám odejít s prázdnou,“ zvolá dvojitá agentka Karola Franková a najednou má v ruce tu čepičku, „tady máte, vezměte si ji.

Není to jen taková obyčejná čepička.

Když si ji nasadíte, tak budou mít všechny vaše články karmu padesát.“

„Karmu padesát?“ vyvalím oči a hbitě chňapnu po čepičce, „dej to sem, ženská!“

S čepičkou v ruce vyběhnu ven a běžím, a běžím a běžím.

Konečně se zastavím.

„Tak a teď budu blogerem roku!“ vykřiknu dychtivě, nasadím si čepičku a v tu chvíli se probudím.

Je noc. V koutě šramotí myš, chytila se do pasti. Ale tak blbě, že ji to nezabilo, že ji to jen přicvaklo a teď sebou pořád mlátí. Budu muset rozsvítit a buď ji dodělat, nebo vysvobodit, jinak neusnu.

Když to udělám a zase zhasnu, vzpomenu si na ten sen, který se mi zdál jen před malou chvílí.

„Uff, to byl ale zfušovaný horror!“ odplivnu si.

Ale ráno si uvědomím, jaké jsem měl i v tom snu přece jen štěstí, že jsem se neocitl v kryptě pravoslavného kostela.

Protože, kdybych se v něm ocitl, vyšel bych, jako jediný, z něho ven s rukama nad hlavou, to vím určitě!