Arafat hadra, vyhlášení Československa bylo teroristickým činem

Aspoň podle nynějšího trestního zákona (a taky Klause a Ovčáčka), neboť samozvaní a nikým nevolení pseudoelitáři  z pražské kavárny Rašín, Švehla a spol. poškodili ústavní zřízení a zničili základní politickou strukturu monarchie

            Kalendáře ve vídeňských domácnostech zarputile tvrdily, že je dvacátý osmý den desátého měsíce tisícidevítisetosmnáctého roku uplynuvšího od příchodu spasitele na tento směšný svět. 

Většina kaváren měla dávno zavřeno. Ve čtvrtém roku války už nezbývalo v týlu příliš schopných číšníků. I císařovna Zita už byla dávno odstrojená a ležíc na měkkých poduškách,  čekala na svého habsburského chotě, aby mohli společně usnout, bok po boku se vydat v manželském loži vstříc dalšímu dni v časech, jež nikdy nebyly tak nejisté jako nyní.

            „Válka je prohraná! Projeli jsme na to celé čáře. Rakousko je kaput!“ zaslechla císařovna dnes dopoledne, když byla s dětmi na procházce v schonbrunnském zámeckém, jakési dva sloužící, kteří zametali listí spadlé z velkých a mohutných jírovců.

            „Válka je prohraná!“ opakovala si císařovna i teď ta nemilosrdná slova, čekajíc na císaře, aby se jej mohla na všechno dopodrobna vyptat, aby jej mohla povzbudit v pro monarchii tak těžké chvíli, jak se na císařovnu sluší a patří.

            Ale císař pořád nešel, Zity začal se zmocňovat strach.

            „Snad si něco neudělal!“ napadla ji myšlenka děsivá tak, že si začala hrýzt nehty, „je tak citlivý.

            Snad se nezastřelil!

            Neoběsil na šňůře od županu!

            Nevypil číši jedu jako Sokrates!

            Nepodřezal si žíly jako Seneca v horké lázni, zdálo se mi přece, že slyším, jak si někdo napouští vanu!“

            Vystrašena tím, zvedla se císařovna z lůžka, a v nedbalkách jako šílená uháněla do císařovy pracovny.

            „To jste vy?“ zeptal se jí císař, když Zita vpadla do jeho pracovny, celá červená od šíleného běhu, s ňadry prudce se zvadajícími pod hedvábnou noční košilí.

            Svíce, která spoře osvětlovala místnost, už pomalu dohořívala.

            „Pracujete ještě?“ zeptala se s úlevou Zita, vzápětí však káravě dodávajíc, „proč si pořádně nerozsvítíte?

            Zkazíte si oči, drahý.“

            Císař se smutně usmál: „Na svoje vlastní slzy nepotřebuji vidět.

            Co si může o sobě myslet panovník, který pláče?“

            Teprve teď si císařovna všimla, že její choť opravdu roní pravé císařské slzy, nádherně slané jako voda v Jadranu.

            „Válka je prohraná! Já to věděla! Projeli jsme to na celé čáře!“ vykřikla císařovna a cítila, jak se pod ní podlamují nohy.

            Císař bleskurychle vyskočil, zachytil svoji choť v poslední možné chvíli. Císařovna se k němu instinktivně přitiskla, zaryla své prsty do jeho zad.

            „Ano, válku jsme prohráli, o tom nemůže být nejmenších pochyb. I když na italské frontě se ještě bojuje a dnes jsme na některých jejich úsecích takřka dobyli zpět včera zdánlivě beznadějně ztracené pozice,“ pravil císař, zatímco jeho slzy skrápěly vlasy císařovny, „někdy se válka vyhraje, a někdy se zase prohraje. Nebyli jsme o nic horší než naši nepřátelé, bojovali jsme do posledního dechu, v tomto ohledu nemáme se za co stydět.

            Ale stalo se něco, co je mnohem horšího, než je jedna prohraná, byť sebekrvavější, válka.“

            „Co se stalo? Snad ne...“ zvolala císařovna, ale úzkostí se ji sevřelo hrdlo tak, že nemohla mluvit.

            „Ano, moje drahá,“ přikývl císař a jeho panovnická tvář zkřivila se nesmírnou bolestí, „Češi nám dali kopačky. Emancipovali se, dali monarchii ránu z milosti.

Jsem mrtvý, moje drahá.

Jsem mrtvý, protože je mrtvá i říše, které jsem vládnul.“

„Bože!“ zaúpěla císařovna, zdrcena tím, co právě slyšela, „co si počneme bez Čechů?

Vždyť dobrá polovina našeho služebnictva jsou Češi!“

„Bez Čechů jsme nahraní, oni byli solí monarchie, jejím duchem!“ pravil císař a sám měl co dělat, aby se i jemu nepodlomily nohy, „oni byli skálou, na které stála monarchie, oni byli jejím obrovským inovačním a lidským potenciálem, její zářnou budoucností.

Dobře to řekl ten jejich básník.

Opustíš-li nás, rozuměj monarchie, nezahyneme, opustíme-li tě, zahyneš!

,Válku, třeba klidně i tři za sebou, můžeme prohrát. Ale o Čechy, o jejich zlaté ruce, nesmíme nikdy přijít!‘ říkal mi prastrýc, dej mu pánbů věčnou slávu.

Měl jsem pro ně, pro Čechy, připravenou ohromnou spoustu ústupků. Čekal jsem jen na to, až se válka skončí. Byl bych jim snesl modré z nebe, klidně bych kvůli nim poslal ke všem čertům ty zatracené Huny, vzdal se třeba i Korutan.

Ale před dvěma hodinami mi přišel z Prahy, z místodržitelství telegram.

Češi nám dali kopačky, řekli monarchii jasné NE, a vyhlásili si na náměstí vlastní republiku.“

„Republiku? Copak Češi vědí, co je to republika?“ zeptala se císařovna.

„Chtějí si vládnout sami. Chtějí mít jako hlavu státu nikoliv krále, ale prezidenta. Bůh jim buď milostiv!

Žádný jiný národ jsem ve své říši nemiloval víc než Čechy!

Imponovala mi jejich hrdost i jejich inteligence.

Tělo však nemůže být bez hlavy a proto i monarchie je mrtvá.

Proč jsem neměl víc času?

Proč mi Masaryk nedal ani tu nejmenší šanci?

Mohlo být všechno jinak, kdybych měl čas, stačil by mi jen jeden jediný rok navíc, možná jen půl!“

Císař se hořce rozplakal.

„Však ona jim ta jejich republika dlouho nevydrží. Vy, a váš rod a jeho ušlechtilé geny, milý choti, jste byli rozhodujícím hegemonem ve středoevropském prostoru dobře čtyři sta let. Ale ta jejich republika nevydrží Čechům ani dvacet let, je to mrtvě narozené dítě. Dejte na mě, cítím to svým ženským instinktem.

Ale ať už se stane, co se stane, i kdybychom museli třít bídu s nouzí, já se musila živit jako pradlena a vy jako docela obyčejný úředník někde na ministerstvu vnitra, nebo jako hajný ve státním lese, slibuji vám, že budu vždy Ottu vychovávat tak, jako by byl následníkem trůnu, a stejně tak budu v tomto duchu vychovávat všechny další děti, jež jsem vám porodila a ještě porodím!“ pronesla emotivně císařovna.

„Ano, rodina, to je teď moje jediné útočiště!

Připravili mne Češi o monarchii, ale nevzali mi tradiční rodinu.

Chválabohu, mohu ještě své vlastní děti vychovávat k lásce k vlasti i k bohu, vštěpovat jim do hlav, že monarchie, které jsem vládl, měla vždy multikulturní charakter!

Tomu teď zasvětím svůj život, nejsa již mocnářem, rodinnému životu!

To by bylo, aby bývalý císař neuživil svoji rodinu, nedal svým dětem to nejlepší vzdělání, nezahrnul svou vlastní ženu láskou a něhou!“ vykřikl císař a políbil císařovnu na ústa.

„Už je pozdě. Vidíte, i svíčka dohořela. Je tma. Ve Vídni nesvítí jediné světlo. Měl byste jít spát. Blíží se konec, všechno je v rozkladu. Musíme být silní, abychom to ve zdraví přečkali. Ti, co sem přijdou po nás, to už bude jiná sorta. Všechno nám vezmou i ty šlechtické tituly, jako by nám na nich záleželo!

Šlechtice nedělá šlechticem jeho titul, ale horoucí srdce.

Nic už nebude jako dřív, musíme na to pořádně vyspat.

Pojďte, můj choti,“ vzala císařovna svého chotě za ruku a odvedla ho do ložnice.

Císař nechal se vést jako malé dítě. V ložnici jej císařovna sama rychle odstrojila a v mžiku navlékla do spacího úboru.

„Dobrou noc,“ řekl císař, když ho Zita uložila i na lože.

„Dobrou noc. A na ty Čechy už nemyslete. Však on už jim jednou někdo zatne tipec, nevoní jim ani vídeňský, ani bruselský hnůj, tak nakonec budou muset čichat k pekingským voňavkám,“ řekla císařovna, lehajíc si vedle manžela 

„Čichat k pekingským voňavkám?“ podivil se císař těm nesmyslným slovům.

„Jo, čichat k pekingským voňavkám. Na každou svini se vaří voda. Uvařila se na nás, uvaří se i na Čechy,“ řekla císařovna štiplavě a obrátila se na bok, dle všeho zase dostala krámy.