Apollo 11 dělilo jen pár sekund od katastrofy

Příběh Apolla 13 je notoricky známý nejen všem notorikům. Málokdo ale ví, že i loď Apollo 11 dělilo od katastrofy jen několik málo sekund

            Craig H. zkušený a ostřílený letový ředitel kosmických letů v rámci programů Apollo, Sojuz a mnoha dalších, jejichž jména by veřejnosti stejně nic neříkala, si právě chystal další lajnu. Pečlivě sypal bílý prášek na jakousi knihu a pohvizdoval si přitom Svatou válku.

            „Dáš mi taky trochu, prosím, Craigu?

            Chtěl jsem si ráno taky vzít, ale plechovka byla prázdná, Joan ji musela celou přes noc vyšňupat, jinak si to nedovedu vysvětlit, večer v ní bylo určitě ještě dobře deset gramů. Co dělá novinářku v té CNN, šňupe jako divá,“ poprosil Craiga John B., který vypadal opravdu přepadle, jako všichni ředitelé tajných oddělení v Pentagonu.

            „Jasan,“ odpověděl Craig a dodal, „podej mi nějakou knihu.“

            „Jasan!“ ožil John, ale žádnou knihu nenašel, „sakra, žádná kniha tady není.

            Kam se poděl ten Kerouac?

Měl jsem ho přece rozečteného.“

            „Toho si myslím, půjčila uklizečka.

            Říkala, že už nemůže šňupat ze stolu, protože ji bolí záda.

            Ale tebe záda nebolí, nebo jo?

            Myslím, že sis nikdy na záda nestěžoval.

            Máš přece jen transplantované srdce, nebo si tě pletu s někým jiným?

Dám ti to na řídící pult,“ řekl Craig.

            „Nepleteš, záda mě nikdy, musím to zaklepat, nebolela.

            Dej, co se dá dělat?

            Ve Vietnamu jsme to taky dělali, ze stolu, tam nebylo na nějakou literaturu kdy. Všechno jsme srovnali ze zemí, ale stoly vždycky nechali,“ řekl John.

            „Už ti to sypu!

            Pane jo, to je snížek!“ rovnal Craig H. lajnu na stole, a když ji dorovnal, zvolal, „prostřeno, jako na Primě!“

            „Nu, pojechali!“ zvolal John.

            Sehnul se nad stůl, ale zrovínka v tu chvíli se ozval z reproduktoru zabudovaného do řídícího pultu hlas velitele posádky Apolla 11, které stálo před nimi hermeticky uzavřené v celé své futuristické kráse, jež příkře kontrastovala s ošumělostí velké plechové boudy postavené v samotném srdci oblasti 51.

            „Tady Apollo 11.

            Houstone, máme problém!“ oznamoval velitel Apolla 11.

            „Do prdele!“ zaklel Craig H., kterého už lajna skoro šimrala v nose a, odloživ knihu, se rozmrzele zeptal, „co zas?“

            „Nevím, jak si to mám vysvětlit, ale evidentně nám přestává fungovat stav beztíže!“ oznamoval velitel Apolla 11.

            „Jak přestává fungovat stav beztíže?“ zavrčel Craig H.

            „Prostě nám najednou těžknou těla.

            Ano, máme pocit, že se přestáváme vznášet,“ upřesnil velitel Apolla 11.

            „Do prdele práce!“ zaklel i John, kterého taky užuž lajna šimrala v nose, a zakryv svoji chlupatou rukou mikrofon, vysvětloval, „to se určitě zase porouchaly dávkovače LSD!

            Já jsem říkal, že je to zmetek!

            Měli jsme to radši vzít od Číňanů a ne Čechoslováků!

            Určitě se zase posraly, a teď je kvůli takové pitomosti ohrožený celý projekt Apollo!

            Kurva, tolik miliard to stálo, celé to divadlo, a teď kvůli nějakému zkurvenému dávkovači za pár dolarů to půjde všechno do hajzlu.“

            „Za jak dlouho se proberou a pochopí..., pochopí, že, však víš, co tím myslím,“ zeptal se Craig H., který si dokázal zachovat chladnou hlavu.

            „Nevím, máme tak maximálně několik minut, ale víc ne,“ vydechl John B.

            „Vlézt dovnitř k nim a opravit to na místě nemůžeme, nebo aspoň ne teď, když přicházejí k sobě.

            Na dálku to opravit nedokážeme?“ zeptal se Craig H.

            „Vzhledem k zaostalosti amerického průmyslu ne. Nevím o nikom v Sillicon Valley, kdo by někdo takového dokázal,“ pokrčil John rameny.

            „A ve Squaw Valley?“ napadlo Craiga.

            „Tam taky ne,“ zavrtěl hlavou John.

            „Tak to jsme v řiti,“ rezignovaně si utřel nos Craig.

            „Počkej!

Mám to!“ zvolal John a horečnatě spustil, „ Voloďa by to dokázal opravit na dálku. Ano, Voloďa je jediný člověk na této planetě, který to dokáže opravit,“

Craig se uhodil do hlavy: „Jasně, Voloďa!

Ten to dokáže!

Vzpomínáš si, jak Jacqueline Kennedy omylem odpálila jaderné rakety, protože si červené tlačítko spletla s rtěnkou?

Svět dělilo od jaderné katastrofy jen pár sekund!

A Voloďa ho tehdy zachránil!

Musíme se s ním hned spojit!

Hvězdné městečko, tady Houston!

Máme problém!“

„Tady Hvězdné městečko, plukovník Voloďa.

Co se děje?

Kolik je u vás hodin?

Já se právě probral z opice, vůbec nevím, která bije,“ hlásil z Hvězdného městečka plukovník Voloďa alkoholicky ochraptělým hlasem.

„U nás je právě deset hodin dopoledne, nebo večer, Voloďo, sami nevíme, jsme zavřeni v plechové boudě,“ ujal se slova John a začal rychle vysvětlovat, „průser, Voloďo!

Posraly se nám v Apollu československé dávkovače LSD. Chlapci se probírají, ještě pár sekund a proberou se úplně.

Nemohl by ses na to mrknout?

A spravit to na dálku, vy přece Československo okupujete, je ve vaší zóně.

Trochu to spěchá.“

„Jo, jasně.

Jen vyžahnu flašku vodky a jdu na to,“ zahlásil Voloďa, a když uplynulo nejdelších deset sekund v životě Craiga i Johna, ozval se Voloďa zas, „Houstone, tady Hvězdné městečko, hovoří kapitán Voloďa!

Tak jsem se vám na to mrkl a ty československé šmejdy na dálku opravil, mělo by to už fungovat.

A co jinak, chlapi?“

„Jinak dobrý, Voloďo.

Díky moc.

Až budeš na Floridě, tak se zastav, máš u nás flašku whisky,“ řekl Craig.

„Vy se taky stavte, kluci.

Bydlím pořád v tom paneláku s rozmlácenýma oknama na kraji Hvězdného městečka. Kdybych nebyl doma, ptejte se na mě milicionářů, oni už budou vědět.

Zatím,“ rozloučil se Voloďa s Craigem a Johnem.

„Zatím!“ řekl John a pak dodal, „bezva chlapík!

Škoda, že nejsou všichni Američani jako on!“

„Škoda,“ přikývl Craig, ale to už se opět ozval velitel Apolla 11.

„Houstone, tady Apollo 11!

Stav beztíže je opět obnoven!

Opět se vznášíme!

Jak je to možné, že beztíže na chvilku přestala fungovat?“ divil se velitel Apolla 11.

Craig mrkl na Johna a John přikývl.

„To je jednoduché jak facka, Neile,“ řekl John a pokračoval, „zdálo se vám to.“

„Zdálo?“ podivil se velitel Apolla 11.

„Ano, zdálo. Jste už na cestě ze Země rovných čtyřiadvacet hodin a jednoduše jste na chvilku usnuli, a zdálo se vám, že stav beztíže nefunguje,“ vysvětloval John.

„Takže teď už nespíme?“ zeptal se velitel Apolla 11.

„Ne, teď už nespíte,“ promluvil Craig a dodal, „a jinak v poho?

Ventilace hučí?“

„Jo, v poho, ventilace hučí,“ informoval velitel Apolla 11.

„Kdyby přestal hučet, tak nám to okamžitě hlaste, jasné?

A co Země?

Je modrá?“ chtěl vědět John.

„Jo, je modrá,“ hlásil velitel Apolla 11.

„Kdyby zezelenala, taky okamžitě to hlaste,“ zdůraznil John.

„Jasně,“ řekl kapitán Apolla 11 a dodal, „půjdete teď spát?“

„Jo. Trochu si teď taky zdřímneme,“ zalhal Craig.

„O.K., dobrou,“ odpověděl velitel Apolla 11 a ukončil relaci.

„Díky, tak zatím,“ rozloučil se Craig s posádkou Apolla 11 vzdálenou od něho deset metrů.

„Uff, řeknu ti, že si ten koks zasloužíme.

Jen pár sekund nás dělilo od katastrofy, Čechoslováci jedni zasraní!“ ulevil si John.

„Jo, jen pár sekund.

Teď už to snad bude fungovat a za tři dny je vyvezeme hezky z plechárny ven na vzduch, hehe“ přikývl John a opatrně si přiblížil k nosu knihu, na které působila lajna bílého měsíčného prášku jako dokonalá imitace Mléčné dráhy na stropě královéhradeckého planetária.