Antibabiš umřel, AntiFiala je na místě!

Kam patřím, kdo jsem? Vím, kam patřím, a kdo jsem, protože a necelý rok budu volit kohokoli, jen ne to, co nám tu vládne dnes!!!

Jistě si všimli oněch mas žebráků, které zaplavily ulice našich nevábně vyhlížejících obcí v posledních třech letech, přesněji od té chvíle, kdy se bruselský satrapa Fiala chopil moci prostřednictvím státního převratu, jenž byl maskován jako svobodné volby, ovšem o volebním magapodvodu, který má na svědomí Rychecký, mediální mainstream zarytě mlčí.

A těchto žebráků neubývá, naopak jejich každým dnem houstnou víc a víc.

Ani naše ulice není výjimkou. Žebráci se v ní tísní a natahují své ruce, žadoníce o almužnu a soucit s obětmi fialové hnusu, který za jejich těžce vydělané peníze vyzbrojuje ukrajinské nacisty, jak vám ochotně dosvědčí i s. Kateřina Konečná.

A i dnes přibyl do naší ulice další žebrák.

Jeho vzhled je typický, vypadá jako všichni dnešní žebráci. Má sice čisté, ovšem zalátané oblečení. Jeho obličej je nápadně červený a zdobí jej, jako důkaz toho, jak moc ho ožebračil fialový hnus, poněkud rozcuchaně vypadající vousy.

Jakmile jsem ho zaregistroval, hned jsem k němu běžel, abych si vyslechl jeho dojemný příběh.

A tento příběh opravdu stojí za to!

„Jsem úplný žebrák, milý pane!“ pronesl na úvod tento žebrák a pak pokračoval, „posuďte sám! Na výplatní pásce mám částku 29 tisíc hrubého. Ve skutečnosti však nosím domů třicet tisíc čistého. Řekl byste, že jsem nejspíše ekonomický génius, když dokážu donést domů třicet tisíc čistého, i když mám jen dvacet devět tisíc hrubého.

Ano, snad jsem ekonomický génius, ale co je mi to platné, když mě Fiala okrade?!

Má paní je v invalidním důchodu, důchod má dvacet a jeden tisíc, tedy mnohem víc než je minimální mzda.

Do kupy dáme tedy padesát tisíc měsíčně na jednu domácnost.

Říkáte, že to není málo?

Nebylo by to málo, kdyby mě o to všechno Fiala neokradl!

Hned vám dám příklad toho, jak mě Fiala okrádá!

Je to jednoduché, mám dvě děti, pět vnoučat. Z našich padesáti tisíc odchází každý měsíc na účty vnoučat každému na nějaký spořící fond (vybírali rodiče) tisícovka.

Ke svátku a narozeninám dostávají všichni (tzn. i rodiče) roky pravidelně krom drobných dárků i jmeninovou pětistovku a narozeninovou tisícovku. O Vánocích se nechci šířit vůbec, to jim dáme prachů, až hanba mluvit.

Třeba letos jsme naše starší vnuky i s jejich rodiči pozvali na představení do Národního divadla, kde v životě ještě nikdy nebyli.

A co myslíte?

Pět tisíc v laufu kvůli Fialovi, a to vůbec nemluvím o tom, že jsem si na to musel pořídit nový oblek a babička jiný odpovídající outfit.

Tak vidíte sám, jak mě Fiala na každém mém kroku okrádá!

Ale to není ještě všechno!

Teď Fiala změnil výpočet výšky důchodu, ta nejvíce postihne lidi s nízkým příjmem, tedy ty nebohé lidi, kteří dostávají za svou práci míň, než kolik má moje manželka důchod, milý pane!

Místo toho, aby takoví lidé měli nejvyšší důchod, tak ho budou mít nejmenší!

Tomu já říkám zlodějský majstrštyk!

Ještě ani nejsem v důchodu, a už mě o něj Fiala okradl!

Neměl byste, milý pane, almužničku, pro úplného duševního žebráka?“

Žebrák natáhl svoji mozolnatou a já otřesen jeho příběhem, dal jsem mu do této dlaně jednu korunu českou, aby zbylo i na ostatní žebráky.

„Babiš vám to stokrát zaplať, milý pane!“ smekl žebrák dojatě svou umaštěnou čepici.

„Nebojte, všem nám to Babiš zaplatí, už jen rok musíme vydržet tu hroznou bídu a Babiš nám vrátí všechno, o co nás Fiala okradl!“ zvolal jsem tak mocně, že všichni žebráci v naší ulici padli na kola a sepjali své ruce směrem k nebi, které je dnes blankytně, jak jste si jistě všimli, blankytně čisté, bez jediného mráčku….