Ano, milá Káťo, táhni do Ruska!!!

Když si u nás člověk dovolí kritizovat směr, jakým se současný „západ“ ubírá, koleduje si jednak o to, že bude označen za „proruského“ a jednak že mu bude doporučeno, aby se do toho „Ruska odstěhoval“

Putin se sprchoval, důkladně a poctivě, jako každý den.

Právě si drhnul pemzou levý ušní lalůček, aby z něho dodal denní nános pudru a podobných věcí, jimiž se člověk musí mazat, když vystupuje ve státní televizi, když dostal nápad tak ohromující, že sotva stihl popadnout ručník, kterým si omotal svá bedra, jak vyběhl ze svého sprchového koutu, aby se o tento nápad podělil s prvním člověkem, který mu vběhl do cesty.

Tím člověkem nebyl nikdo jiný než Míťa Karamazov, který se právě vracel z jakési pitky, kde zase prohýřil všechny půjčené peníze, jak už to měl ve své ryzí, čistě ruské povaze.

„Člověče zlatá, mám to!“ chytil Putin Míťu Karamazova za jeho vousy a radostně spustil, „nabídneme všem těm, kteří jsou na Západě pronásledováni pro své názory a pro svou lásku k Rusku, naše občanství!

Všichni, kdož touží na Západě po svobodě, lásce a naději, poběží do Ruska, protože to všechno tady najdou!

Musím to hned prohlásit v televizi, přijmeme je jako své sestry a své bratry v naší ruské víře, že my Rusové jsme vyvolený národ, že jsme, takříkajíc, archou křesťanů, včetně těch evangelikálních!“

Všechno to vyhrkl ze sebe Putin tak radostně, že mu bylo sotva rozumět.

Míťa se na něho podíval kalným, jako by nevěděl, o čem mluví, ale pak se usmál a řekl: „Na Západě je spousta pronásledovaných lidí. Někdo kritizuje vládu, a už ho posílají do Ruska. Jsou země, kde hokejisti, kteří hrají v KHL za naše ruské, krvavé peníze, nesmí ani na ulici, aby je lidi neprohlásili za kolaboranty.

To všechno je pravda, svatá pravda. Pořád žije na Západě dost Rusů, aby to mohli potvrdit, že je to pravda.

Ale jestli tyto lidi chceme dostat k nám do Ruska, musíme jim nabídnout víc než jen svobodu, lásku, naději a ovšem i víru, které se jim na Západě nedostává. Jen tak k nám tito lidi nepůjdou, i když milují Rusko nadevše.“

„A co by to mělo být? Musím to vědět!“ uchopil Putin Míťu Karamazova za jeho vousy ještě pevněji.

„Každému z nich musíme dát jednu ves a s ní aspoň sto nevolnických duší. A s tímto stem duší mu musíme dát především do ruky knutu. Jak bude mít v ruce knutu, bude to náš člověk, bude milovat Rusko stejně tak, jako my Rusové, ne-li ještě víc,“ pravil vážně Míťa Karamazov.

„Není nic lehčího!“ vykřikl nadšeně Putin a políbil Míťu Karamazova na jeho vousy, „nevolníků je u nás víc dost a co se knut týká, okamžitě nařídím, aby naše ruské továrny začaly vyrábět kromě tanků a balistických raket i knuty! Ano, zmobilizuji celý náš ruský průmysl, aby vyráběl knuty pro ty, co utečou k nám ze Západu, vy jste na to, člověče, zlatá, kápl!

Tam je pronásledují, u nás je uděláme pány nad lidskými životy, tomu nikdo neodolá!“

On ten Míťa Karamazov je sice na jednu stranu velký hýřil a prostopášník, ale na druhou stranu není o nic hloupější než jeho bratr Ivan, žádný primitiv, že Káťo…