Anglie je pro mne jednoznačným morálním vítězem fotbalového EURA

Všem těm, kteří se tady na blogu staví do role samozvaných morálních arbitrů a odsuzují Anglii za její počínání na fotbalovém EURU, vzkazuji jediné: „Vyližte si!" 

            Víte, pro skromného českého kluka ze zapadlé vesnice bez ochodu a hospody, tím myslím sebe, je Anglie pojem, jména jako W. Churchill, M. Tchatcher, F. Drake, Ch. Marlowe, Richard Lví Srdce, či Anselm z Cuntebery, byla a jsou pro mne jakýmsi vzorem, jak žít.

            Zatímco my pořád hnijeme v EU, Anglie neváhala ani trochu a vzepřela se bruselskému diktátu, zvedla do bahna zašlapaný svatojiřský prapor a učinila z něj opět prapor svobody.

            „Kéž bychom my, věčně zbabělí Češi, byli aspoň z jednoho procenta tak stateční, jako Angličané, kteří jasně řekli zasrané EU své jasné NO!“ vzkazuji všem poserům, kteří litují a kají se, že navštívili se svým synem zápas Manchestru United!

            Angličtí hooligans, vyrůstal jsem v osmdesátých letech, byli pro mne bozi, kteří přímo navazovali na odkaz Vikingů, drsných mořeplavců a válečníků, kteří nebrali na nic ohled, kteří nebyli změkčilí jako Češi se svými pivními mozoly.

            Když Železná lady drtila stávkující horníky, kteří si pletli svoji potřebnost se spravedlností, ryčel jsem nadšením, když Velká Británie, a tedy i Anglie, ubránila Falklandy před mnohonásobnou argentinskou přesilou, nosil jsem na počest toho pod pionýrským stejnokrojem tričko Union Jack, které jsem si sám spíchl v hodinách pracovní výchovy, a byl na to patřičně hrdý.

            Jako já, vzhlížel tehdy, v osmdesátých letech, vzhlížel k Anglii každý sparťanský fanoušek, a nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že každý sparťanský fanoušek byl nejmíň z poloviny Angličanem, pro kterého je fotbal vším, totiž nejposvátnějším smyslem existence, symbolem boje proti nepříteli, protože boj proti nepříteli musí být smyslem každého muže.

            Proto, a teď se konečně dostávám, k tomu, co chci těmi slovy, který ze sebe chrlím, říct, jsem na právě se skončivším EURU fandil jedině a pouze Anglii, a jsem na to zrovna tak hrdý, jako kdysi na Union Jacka pod pionýrským stejnokrojem.

            To, jak si Angličané na EURU počínali, mne naplňovalo nadšením a nepopsatelnou radostí.

            Tvrdá a nelítostná hra, žádné okolky, naprostá arogance, prostě jedním slovem nádhera!

Angličané počínali si na EURU zrovna tak, jako kdysi Vikingové, to byl prostě návrat do 80. let 20. století, návrat do normálního světa, nebo ještě dál, návrat do Evropy 19. století, do Evropy plné hrdých a nepokořených národů, které ještě nebyly, navíc dobrovolně (!) ujařmeny bruselským diktátem, kdy i sami Evropané nebyli ještě příslušníky jakéhosi pofiderního evropského národa.

            A že Angličané klekali na trávník?

            No, bože, nic nevyprázdní jakékoliv gesto než jeho opakování, právě Angličanům vděčíme za to, že toto gesto už neznamená vůbec nic!

            A události při finále EURA mi přinesly skutečný orgasmus.

            To byla skutečná vzpoura proti covidové diktatuře, to byl návrat do starých dobrých časů, kdy nebylo všechno po kontrolou, do časů, kdy se i na nenáviděné Letné tísnilo víc jak třicet tisíc diváků, což dnes vypadá jako fantaksní výjev z obrazu H. Bosche, kdy se nehrálo na nějakou nesmyslnou fotbalovou kulturu, která do ochozů nepatří ani trochu, kdo chce kulturu, ať jde do Rudolfina a ne na fotbal!

            Při řádění Angličanů ve finále se mne zmocnila skutečná extáze.

            „To je ono, to je ono!“ skandoval jsem ve vytržení, protože to bylo skutečně ono.

            Byl to nefalšovaný punk, byla to vzpoura proti sterilitě, která zachvátil fotbal, a nejen fotbal, jako mor.

            Co už může být víc povzbudivého, než sledovat lidi, kteří odhodili strach, na rozdíl od všech těch zdejších připosraných rozumbradů, unisono odsuzujících počínání Anglie, kteří se chtějí prodrat na stadión, jehož kapacita je omezena kvůli nějakému smyšlenému covidu, aby byli účastni rozhodující bitvy svého národa proti odvěkým rivalům z Apeninského poloostrova?

            Tak přece kdysi staří Římane bojovali s barbary s Britských ostrovů, tak se přece kdysi tvořily dějiny národů, tehdy se bojovalo, a dnes se jen fňuká, dnes nazývají všichni ti sráči, kteří rozčilují nad tím, že kdosi oslnil jakéhosi brankáře, tento boj ostudou!

            Snad Anglie prohrála s Itálii na 11 m kopy (jedenáctky v tomto případě nebyly penaltami v pravém smyslu), ale pro mne je Anglie, tím jak natrhla prdel všem těm, kteří z nás chtějí udělat ovce, otupělé televizní konzumenty Ligy Mistrů či nudných evropských a světových šampionátů, o olympiádách pořádaných v Číně, jednoznačným morálním vítězem celého jinak naprosto posraného EURA.

            God save the queen!