Andrej Babiš už dokamufloval, ale neodstoupí a to je dobře

Dobře především pro naši demokracii, protože jen demokratické volby mohou rozhodnout o tom, kdo bude vládnout a ne nějaká partička byrokratů z Bruselu

            Babišovský udit evropské komise jsme doma zprvu obrečeli, po tvářích se nám koulely slzy velké jako slepičí vejce z chovu na podestýlce.

            „Takových peněz!

            A všechno je fuč!“ naříkali jsme, rvali si vlasy, dělali ze zoufalství dřepy, kvíleli jak Ginsberg.

            Ale pak se v nás cosi najednou zlomilo a my v sobě pocítili v sobě jakousi, vpravdě zvířecí sílu.

            „Dvě stě třicet pět miliónů, co to je?“ vykřikl děda a praštil rukou do stolu, „když mně nedávno zvýšili důchod o dvě stovky, to bylo něco, co jsem pocítil sám na sobě, to byly skutečné peníze!

            Ale dvě stě třicet pět miliónům, to je proti těm dvou stovkám úplné nic, to Kellner hravě vydělá za rok!“

            „Proč pláčete, děti moje?

            Vždyť bylo i hůř!

            Jako třeba tuhle, když se nám zastavily hodiny!

            Seděli jsme, mlčky na sebe hleděli, nevěděli dne, ani hodiny, svírala nás strašlivá nejistota jako bychom se ocitli na věčnosti.

            ,Co teď?

            Co pak?‘ ptali jsme se pohledem, ale nikdo nenašel odvahu vyslovit tu otázku nahlas.

            Jaká to byla úleva, když hodiny začaly znova jít!

            A teď tady pláčeme pro nějakých dvě stě třicet pět miliónů, které navíc ještě nejsou ani naše, ale eráru!“ nebála se vyslovit pravdu babička.

            „Ano, mohlo být i hůř,“ přikývl otec a pohladil si plnovous, „mohli nás poslat i na Sibiř, do trestaneckého tábora jako Chordovského za ty jeho čachry.

            Fuj, co se ten chlap jenom načachroval, člověku se z toho dělalo zle, když si přečetl rozsudek.

            Nebo jsme mohli rovnou zmizet jako prezidentův poradce, už ani nevím, jak se jmenoval, Ming, neb Jang, všichni jsme už na něj skoro zapomněli, sešel z očí, sešel z mysli, a to měl na Hradě svoji vlastní kancelář!

            Měli bychom se radovat, že tady sedíme hezky všichni pohromadě, v tradičním rodinném kruhu, že se nám nic nestalo!“

            „Ano, mohlo být i hůř,“ přikývl strýc a taky si prohrábl vousy, „mohlo být i hůř, a může být teď i líp!

            Uvažujme logicky!

            Dotace, jak známo hubí veškerou iniciativu, dotace jsou jed pro každou iniciativu, ale teď když nám je vezmou, může naopak dostat naše kreativita dostat tolik potřebný impuls.

            Vsadím všechny svoje vousy, že teď začnou růst po celé zemi inovativní start-upy, začnou růst jako Babišovy preference po znovuobnovení vyšetřování v kauze Čapího hnízda.

            Kde jsou dotace, tam je smrt a úpadek, ale kde jsou inovace, tam je život i prosperita!

            Měli bychom jim na kolenou děkovat, že nám vzali dotace, že z nás sňali tu sice teplou, ale dusivou dotační peřinu!“

            „Jak by teď nebylo líp?!“ přidala se i teta, která se většinou nijak nahlas neprojevovala, ale o to víc byla pracovitá, nezastavila se celý den, a někdy i celou noc, bůh ví, kdy spala, jestli vůbec, „vrátíme jim těch jejich slavných padesát dvě stě třicet pět mega a pak, když budeme mít čisté svědomí, hezky z té jejich čtvrté říše vystoupíme.

            A klidně i bez dohody, ať si dohodu strčí někam!

            A klidně hned teď, ani jim nemusíme nic vracet!

            Stačí, když vláda na mimořádném zasedání aktivuje příslušný lánek Lisabonské smlouvy, a sněmovna to obratem na mimořádné schůzi schválí.

            Ještě dnes můžeme být svobodní, ještě dnes si můžeme vzít naši zemi zpátky!

            Není nic lehčího než vystoupit a není nic opojnějšího než znovunabytá svoboda v zemi, kterou jsme si vzali zpět!“

            „Ano, teď bude líp!“ zvolali všichni sborově.

            Jen matka mlčela, neřekla celou dobu ani jedno jediné slovo, celá zahalená do hidžábu, který nosila už od první adventní neděle, a zpod kterého nevylézala ani jedna z jejích rusých kadeří. Byla to žena, která mě nosila pod srdcem, která mě porodila, která mě kojila do mých osmi let, která se o mě doposud starala tak, jako bych byl ještě dítě, i když pamatuji televizní krizi, a přesto mi byla v tomto zlomovém okamžiku našich dějin docela cizí.

            Přesto jsem se jí zeptal: „A ty si o tom myslíš co, mami?“

            „Allahu akbar!

            Islám je řešení!“ zvolala matka.

            Všichni jsme od ní uskočili, jako by nás uštkl had.

            Podíval jsem se na tázavě otce, zda by matce neměl strhnout hidžáb a pořádně ji nařezat, aby přišla k rozumu.

            Ale otec jen pokrčil rameny a řekl: „Hlavně, že nehraje tenis a není lesba.“

            „To je fakt.

            Kdyby hrála tenis a byla lesba, to by bylo mnohem horší,“ přikývl děda, důležitě dodávaje, „protože lesby jsou, kurva,..., ale škoda pro ně i těch sprostých slov, do piče!“