Anděl Páně 3

Vážně nechápu, proč je na Vánoce v televizi tolik pohádek, když narození Spasitele ve chlévě není žádná pohádka, ale ta nejtvrdší skutečnost. Vy to chápete? 

            Nemám zde v nebi, jehož jsem královnou, kromě orodování celkem nic na práci. To je příčinou toho, že se mé, již tak dost výrazné semitské rysy zvýraznily, ještě víc, dalo by se říct, že se zvýraznily na samou mez únosnosti.

            „Chudáci nebozí Poláci!

            Kdybych se jim teď zjevila v Čenstochové, celí se vyděšeně křižující poslali by mě okamžitě do Jedwabného!“ pomyslím si, kdykoliv se tady v nebi spatřím na nějakém svatém obrázku namalovaném tím nejgeniálnějším abstraktním malířem.

            A k tomu všemu brzy již přestanu být pannou, protože konečně okusím muže, jak se na vzornou ženu sluší a patří, neboť, co je muž bez ženy?

            Trochu se toho bojím, ale opravdu jen trochu, protože tady v nebi nejsme v pekle, tady se není čeho bát, tady neokoušíme věčná muka, tady okoušíme jen a pouze věčnou blaženost…

            Dnešní den začal se stejně jako všechny ostatní dny, totiž nijak, ježto zde nemáme žádných dnů, a to z toho prostého důvodů, že zde v nebi není žádné Slunce, nehledě na to, že zde nemáme ani žádných hodin, natož sekund, takže stejně nemáme tyto dny z čeho sestrojit, a proto tady u nás v nebi, například, neslavíme ani Vánoce, protože vlastně ani nevíme, kdybychom je přesně měli slavit.

            Na vině tomu je věčnost, která vznikla anihilací času, jež je synonymem smrti, té zde také není, neboť už žijeme věčně. A Vánoce nemůžeme slavit ani z technických důvodů, protože zde nejsou ani stromky, na které bychom mohli věšet blyštivé cetky, třebaže ty by se snad tady nějaké našly, mohla bych například ověšet stromek dvanácti hvězdami, jež tvoří moji královskou korunu.

            A stromky zde nejsou jednak proto, že nemají, stejně jako zvířata, duši a proto nemají, na rozdíl od lidí, v nebi co pohledávat, a jednak zde není, jak už jsem říkala, Slunce, které by je vyživovalo, stromky jsou prostě zbytečné haraburdí, bez kterého se v nebi docela dobře obejdeme, protože je nám k ničemu.

            Ale trochu jsem odbočila, nu, to se stává, i mnohem zkušenějším vypravěčům, než jsem já, Nebeská královna, kterou snad nejvíce proslavil výrok na svatbě v Káni Galilejské a opravdu jsem hrdá na to, co jsem tehdy řekla, vůbec netušíc, že o tak málo mých slovech, může být napsáno tolik učených pojednání.

            Dnešní den začal se jako všechny ostatní dny tady, totiž nijak. Oddávala jsem se bohapusté nečinnosti, protože, co zde, v nebi, mám jiného dělat, když tady má vše ve své gesci bůh?

            Mohla jsem sice u něho orodovat, ale v tomto směru cítila jsem se již delší dobu trochu přepracovaná, a tak jsem se se rozhodla, že na čas vysadím, abych si trochu pročistila hlavu, to byste se divili, jaké pitomosti lidé po mně chtějí.

            Nedělala jsem nic, nevím jak dlouho, protože v nebi, jak jsem řekla, nemáme ani sekund, ani dní. A jak tak nic nedělám, ucítím na své, po hříchu tak typicky semitské tváři, závan toho našeho nebeského, nad pomyšlení zdravého a vždy čerstvého vzdoušku.

            „Hrome, aby to byl ještě anděl!“ pomyslím si a pokřižuji se, hezky zleva doprava, tak, abych vyjádřila hloubku víry katolíků a zároveň přitom proběhlo všech 21 věcí, tj., abych se otevřela milosti, celá se odevzdala Kristu, upevnila svou víru ve svatou trojici atd., kterých při pokřižování správně proběhnout má, „hrome, abych zase nebyla v tom!“

            A opravdu, sotva se pokřižuji, objeví se anděl, ten samý, který se mi zjevil tenkrát, když jsem čekala jednu třetinu svaté Trojice, tj. Syna, alias Slovo, které se vtělilo do embrya v mé děloze prostřednictvím zázraku, ale to vám snad nemusím říkat, vy o tom víte více než já, tehdy vyjukaná dívenka.

            „Jsem zase v tom!

            Ale vždyť jsem nepoznala muže, Petroneli!“ zvolám, protože ten anděl se jmenuje Petronel, a je to anděl Páně, jelikož zvěstoval početí a narození Pána.

            „Právě proto jsem přišel!“ řekne Petronel a přistane vedle mě.

            „Ježišmarjá, takže jsem zase počala z Ducha svatého!“ sprásknu ruce.

            „Ne, kvůli tomu jsem nepřišel, respektive nepřiletěl,“ řekne Petronel a uhladí si pírka na křídlech, „přiletěl jsem proto, že konečně poznáš muže.“

            „Cože?

            Já, že poznám muže?

Zrovna já?“ vytřeštila jsem na něj svá oblbřími kukadla mandlového tvaru.

            „Ano, poznáš. Bůh ti ho vybral,“ přikývl Petronel.

            „Kdo to je?

            Znám ho?“ nedokázala jsem udržet svoji zvědavost na uzdě, i když bylo jasné, že bůh by mi nevybral žádného nedomrlé kuře jako třeba Wojtylu.

            „Myslím, že ho znáš. Je to prorok, kterého má bůh ze všech proroků nejraději,“ odpoví Petronel.

            „Cože?

            Snad ne Mohamed!“ vykřiknu.

            Petronel se usměje: „Ano ten. Bůh ho tak miluje, že za ním poslal archanděla Gabriela a ten mu nadiktoval korán, žádnému proroku se archanděl nezjevil, jen Mohamedovi, tak ho bůh miluje, ještě víc než svého, a tedy i tvého Syna.“

            Petronelova informace mne trochu zarazí: „Myslela jsem si, že jsi Mohamedovi nadiktoval korán ty.“

            Petronel se usměje: „Kdepak, to jsem nebyl já, chraň bůh, to byl Gabriel!

            Lidé si nás často pletou. Ale kdyby se na nás pozorně podívali, tak by zjistili, že Gabrielova křídla připomínají křídla rorýse, kdežto moje křídla jsou jako křídla africké vlaštovky. A kdyby se podívali ještě podrobněji, zjistili by, že Gabriel má na křídlech sudý počet pírek, kdežto já lichý. Podle toho nás jde bezpečně rozpoznat, i když bezpohlavní jsme oba stejně.“

            Petronelova křídla byla skutečně takřka stejná, až na pár zanedbatelných detailů, jako křídla africké vlaštovky.

            Ale mne v tuto chvíli zajímá něco docela jiného.

            „Dobře, ale co dělá Mohamed v nebi?

            Vždyť vraždil křesťany, o bezvěrcích ani nemluvě!“

            „Bůh sem do nebe povolal, neboť vraždil v božím jménu,“ vysvětlí mi Petronel.

            „V božím jménu?

            Copak je možné vraždit křesťany v božím jménu?

            Bezvěrce, kteří špiní mne, Nebeskou Královnu, to ano, ale křesťany?“ podivím se náramně.

            Ale i Petronel se podiví: „Proč by nešlo?

            Tím vražděním jim poskytoval náramné dobrodiní, neboť z nich činil skutečné, nejen formální křesťany.

            Víš, co přece říká lokaj Smerďakov v Bratrech Karamazových!

            Že kdyby se při mučení mohamedány zřekl Krista, tak to není hřích a on by za to nemohl přijít do pekla. Víš, ono je to náramně lehké, prohlašovat se za křesťana, když tě to nic nestojí, natož, aby tě to stálo život. Jenže skutečná víra se pozná právě tehdy, máš-li pro ni obětovat svůj život stejně tak, jako svůj život pro tebe obětoval Kristus, kdo nezemře pro Krista, nemá nárok žádný na život věčný, tak je to!

            A Mohamed tak nebyl než jen nástroj božího milosrdenství, skrze které mohli křesťané osvědčit opravdovost své víry a tak, stejně jako Kristus, odhodit nepotřebné pozemské tělo, a zbavení zbytečné zátěže následovat Krista sem, do jeho království. Mohamed vraždil pozemská těla křesťanů z božího příkazu, aby osvobozoval jejich duše, a taky aby se naplnilo bezezbytku to, co je napsáno v Písmu svatém.

            Kdo víc by tedy měl být v nebi než Mohamed?

            A vražděni bezvěrců?

            O tom se nemá smysl vůbec bavit, bezvěrce je třeba rozmačkat jako štěnice.“

            „Chápu,“ přikývnu, ale hned vzápětí dodám, „ale copak i neprznil malá děvčátka?“

            „A kdo je neprzní?“ mávne křídly Petronel a taky dodá, „faráři jsou pomazáni od boha, a proto je nemůžeš z ničeho obvinit, protože to je, jako bys obvinila samotného boha, nesmíš říct proti nim křivého slova, protože bys tak řekla křivé slovo proti bohu, musíš je mít za všech okolností v úctě, protože jen tak můžeš mi v úctě i v boha, a přes to všechno faráři taky przní a nejen malá děvčátka!

            To je toho, že prznil malá děvčátka, no bože!

            Mohamed je kvintesence mužství. Skutečný bílý heterosexuální chlap, abych tak řekl, kam se na něj hrabe třeba takový Jakl!

            Říkám ti, že takového chlapa v Evropě 21 století po tom, co jsi ve chlévě přivedla na pozemský svět Spasitele, už nenajdeš!

            Ten se teď objevit na Západě, to bys teprve viděla meetoo!

            A jaké vousy má, jak husté a nádherné smolné!

            Jak jsem anděl Páně, tak mu ty vousy závidím!“

            „No, dobře, ale proč zrovna já?“ chci vědět.

            „Protože Mohamed nikoho jiného nechce než tebe,“ odpoví Petronel a pokračuje, „jak asi víš, má nárok na dvaasedmdesát panen, protože je jednak obřezaný, a jednak není pokřtěný.

            Bůh mu tedy poslal, jako svému nejoblíbenějšímu proroku, dvaasedmdesát těch nejčistších panen, jaké lze tady u nás v nebi splašit, a byly mezi nimi i takové těžké kalibry jako sv. Anežka Česká, sv. Marie Goretti nebo sv. Bernadetta.

            Ale on se ti na ně jen tak úkosem podívá a pak zařve jako lev na dresech české hokejové reprezentace: ,Pošlete ty všechny děvky pryč!

            Ani milión takových kurev nestojí za jediný chloupek Nebeské Královny.

            Tu chci a žádnou jinou, jen tu požehnanou mezi všemi ženami!´

            A to víš, chlapi drží při sobě.

            Ty bohu už nejsi k ničemu, ale Mohamedovi se líbíš, nedokáže bez tebe věčně žít.

            Připrav se, brzy už bude tady, teď s bohem zapíjí Kristovou krví svoji svobodu!“

            „Říká se, že když žena poprvé…, prostě, když je poprvé s mužem, tak to bolí.

            A taky, taky, že je to odporné a hnusné, když se funící muž snaží vniknout do ženy…,“ podívám se bojácně na Petronela.

            Ten přikývne: „Ano, trochu to bolí, aspoň co vím.

            Ale utrpení osvobozuje od DPH, zbavuje nás hříchu, pomni jen na svého Syna, co ten se natrpěl, aby lidé, přesněji ti lidé, kteří v něj uvěří, byli spaseni.

            A že je to odporné a hnusné?

            ,Vše je jen zvyk!´ jak říká Ladislav Klíma.

            Zvykly, musely si zvyknout, miliardy jiných žen, zvykneš si i ty, Neposkvrněná, co bys sis nezvykla, vždyť na to máš celou věčnost.“

            „Ano, mám na to celou věčnost,“ přikývnu a cítím, jak tam dole začínám vlhnout, zatímco Petronel začne prudce mávat křídly.

            „Už ho vidím! Tam je! Už jde!“ ukazuje do dáli, jakousi šílenou radostí, že se naplňuje boží vůle, celý bez sebe, stejně jako tenkrát, když se mi zjevil poprvé a i teď to bude poprvé v celém mém dosavadním životě, v nynějším věčném, i v tom druhém, tak kratičkém, že vypadá jako sen, co už byl a už nikdy nebude.