Američanům nezbývá, než válku na Ukrajině eskalovat, aby nemuseli jednat o míru

Jedinou cestou k míru je jednání. Dokud bude Západ dodávat zbraně Ukrajině, dotud bude Rusko odebírat zbraně z KLDR. Jediný, kdo to chápe, je bohužel jen Jaroslav Bašta

Vladimir Vladimirovič se právě chystal krasopisně podepsat svůj další dekret o nové mobilizaci, když k němu do pracovny vtrhla, i přes to, že se jí v tom Peskov snažil bránit vlastním tělem, rozzuřená Jekatěrina Kolotovkinová ze Samary a mrštila překvapenému Vladimiru Vladimiroviči do jeho obličeje nádherný froté ručník.

„Co si to dovolujete, dávat mi ručník jen proto, že můj syn padl v Makijevce spolu s ostatními pěti sty chlapci!“ vykřikla paní Jekatěrina a spílala dál, odhodivší stranou Peskova, který se jí snažil umlčet vlastním tělem, „taková hanba! Ručník za to, že můj syn padl za vlast! Copak taky nejsem ruská matka!?

Když šel Voloďa, pojmenovali jsme totiž syna Vladimir na vaši počest, dobrovlně bojovat na Ukrajinu proti nacistům a satanistům, sama jsem mu řekla: „Jdi, Voloďo! Jdi? Moc tě prosím. To jediné, pro co lze žít, je to, pro co lze i zemřít, a tak to má být!'

To jsem mu řekl a on mi na to řekl: „Já vím, maminko. Proto se smrti nebojím. A nebojte se jí ani vy. Já si dobře uvědomuji, za co jdu bojovat na Ukrajinu. Smrt je přirozenou součástí života. Nebojím se jí. Bojím se, že nechám lidi ve štychu. Bojím se, že zklamu důvěru, kterou do mě vkládá náš prezident a s ním i naše milované Rusko.

Ale strach ze smrti?

Jaký by to mělo smysl?

Proč se bát nevyhnutelného?

Půjdeme do nebe. Do našeho ruského nebe. Smrt je konec jedné cesty a začátek nové, maminko.'

To mi řekl můj syn, a řekl mi to proto, že jsme ho vychovávali v lásce k Rusku a vám, našemu prezidentovi.

Políbila jsem ho a řekla: ,Až budeš, Voloďo, v kasárnách, zapni si telefon a zavolej mi, ať vím, že už bojuješ za Rusko, které milujeme nadevše.'

To jsem mu řekla a můj syn mi zavolal, ještě mi stihl popřát k Novému roku.

A vy mi dáváte ručník!

To já, slyšíte, to já sama ho tam poslala, strčte si svůj ručník někam, kašlu vám na něj!“

Peskovovi se konečně podařilo paní Jekatěrinu umlčet, a když ji čtyři svalnatí příslušníci Národní gardy vyvedli ven, vzal Peskov ručník ze země a řekl: „Já bych si ten ručník vzal. Ten můj mladej je takový ulejvák, že bych ho na frontu nedostal ani párem Armat. A kdybych ho tam přece jen dostal, určitě by hned začal simulovat.

Jo, má to s někdy člověkem s vlastními dětmi kříž!“

Peskov vzal ručník a pak už mohl Vladimir Vladimirovič konečně krasopisně podepsat svůj dekret o další mobilizační vlně a Peskov jistě nelhal, když říkal, že tak krásný a nádherný podpis od Vladimira Vladimiroviče ještě nikdy neviděl.