Alláh je veliký a ještě větší!

Někdo je veliký a ještě větší. A někdo je zase malý a ještě menší. Ale co je mezi tím? Nějaká škvíra?

            „Sakra! Himlhergot!“ zaklel Avigdor Lieberman, když cestou z práce uvízl v zácpě na 77. ulici.

            To bylo opravdu už to poslední, co mu ještě scházelo ke štěstí.

Avigdor Lieberman měl už totiž všeho dost, až po krk.

            Svého džobu i tohoto odporného města, plného mrakodrapů a multikulturních lidí. Cítil, že potřebuje vypadnout někam pryč, něco ve svém životě změnit. Někam, kde nejsou žádné mrakodrapy, žádní lidé, jen jedna benzinka, starý ošuntělý Wall markt, ve kterém pracují samí Mexičané za tři dolary za hodinu a pak už jen kaktusy v poušti.

            Už dlouho chtěl navrhnout Joan, své ženě, aby se odstěhovali někam na jih, aby dali bárce svých životů jiný kurs.

            Nebo ne na jih, ale rovnou někam do Evropy.

            Ano, do Evropy, to bylo by ještě lepší. Tam by se dalo začít úplně znovu, od začátku, udělat za vším tlustou čáru.

            Třeba do Prahy.

            Hodně už o tom městě slyšel.

            Lidé, kteří tam byli, o něm mluvili v superlativech.

            „Mají tam báječně levné taxíky. A to pivo! Jako malvaz, člověče! Kafka tam má dokonce pomník! A Havel letiště!“ básnili o Praze navrátilci do vlasti.

            Ale bál se.

            Bál se, co by tomu řekla Joan.

            Joan toto město milovala, měla tu spoustu známých a taky milovanou práci v té své galerii. Vždy, když tam Avigdor byl na nějaké vernisáži, musel se smát (v duchu, samozřejmě) tomu, co tam Joan natahala a z čeho byla nadšením bez sebe. Myslela si totiž, že objevuje nové geniální umělce, kterých bylo toto odporné město vždy plné.

            „Blázníš! Odstěhovat se někam na jih? Nebo dokonce do nějaké Prahy? A co děti? A moje práce? Mám tady tolik práce! Ty myslíš jenom na sebe!“ dostala by určitě Joan hysterický záchvat.

Všichni lidé v restauraci by se na ně dívali, a mysleli si, „co je to za pošuky?

            Proč si neřeší svoje rodinné věci doma?

            Člověk jde do restaurace, aby se slušně navečeřel, a přitom se musí dívat, jak si nějací pošuci u vedlejšího stolu perou svoje špinavé prádlo.“

            A co teprve číšník!

            Jistě by si zachoval kamennou tvář, číšníci jsou přece k tomu cvičeni, ale právě ta jeho kamenná tvář by byla více než výmluvná.

            „Dělají ze sebe hogo fogo, žvaní o umění a kdoví o čem, ale ta ženská je pěkná hysterka, a ten chlápek pěkný ťulpas, že ji doma pořádně nenafackuje,“ říkala by ta kamenná tvář.

            Joan by jistě dostala hysterický záchvat, kdyby jí řekl, že chce odtud pryč. Ale Avigdor cítil, že už nemá prostě sílu žít a pracovat v tomto městě, které z něj vysálo všechnu energii.

            „Kurva, proč tady pořád stojíme?“ vykřikl a zoufale zatroubil.

            Ale auto se před ním nepohnulo ani o píď.

            Nechal troubení, nemělo to cenu.

            Uvízl na místě, tady na 77. ulici, i ve svém životě.

            Ano, Avigdor měl slušnou krizi a dnes to všechno vyhřezlo ven.

            Už dlouho tušil, že v práci není něco v pořádku. Člověk vycítí, že není něco v pořádku. Kolegové a kolegyně se sice usmívají pořád stejně, ale má-li člověk dobré periferní vidění (to Avigdor měl) všimne si, jak se do těchto zdánlivě srdečných úsměvů okamžitě vkrade cosi posměšného, když si ti lidé myslí, že už se dostali z vašeho zorného pole.

            Ovšem, Avigdor neměl teď v práci výsledky. Věděli to všichni a věděl to i on sám, to je holý fakt. Nedařilo se mu, neměl štěstí, které je v této branži tak důležité. Snažil se, určitě se neflákal, ale neměl prostě zatím štěstí.

            Jenže vykládejte to nadřízeným, nad kterými jsou ještě jiní nadřízení, kteří mají nad sebou taky ještě někoho, to Největší Korporátní Zvíře.

            Po pravdě řečeno, počítal Avigdor s tím, že si ho jeho nadřízený pozve do své prosté kanceláře, už minulý týden.

            Ale přišlo to až dnes.

            „A, to jste vy, pane Liebermane?“ tvářil se šéf překvapeně, když vešel do jeho kanceláře, „máte na mě chvíli čas?“

            „Ano, samozřejmě,“ odpověděl Avigdor.

            „To jsem rád,“ zářil radostí nadřízený, starostlivě se ptaje, „dáte si kávu? Právě mi přišla čerstvá zásilka z Belgického Konga. Ještě jsem ji nepil, podle vůně vypadá velmi nadějně.“

            „Ano, rád si dám kávu,“ odpověděl Avigdor.

            „Hned řeknu sekretářce, aby postavila džezvu na plotnu,“ řekl šéf, a vyšel z kanceláře.

            Dlouho se nevracel, ventilátor vedle stolu monotónně hučel, minuty míjely.

            Konečně se šéf vrátil.

            „Promiňte, trochu jsem se zdržel. Volali z ústředí, z Pekingu. Když volají z ústředí je to vždy na dlouhé lokty, než ze sebe vymáčknou ty svoje zdvořilostní fráze.

Ptali se mě i na zdraví mé tchyně, věřil byste tomu?

Nenudil jste se tady, doufám?“ bodře se omlouval šéf.

            „Ne, nenudil, pozoroval jsem ventilátor,“ odpověděl Avigdor.

            „Ventilátor je ohromná věc,“ přikývl šéf, pak ztišil hlas a spiklenecky zamrkal, „ale ještě lepší by byl afroameričan s vějířem. Víte, přece, co myslím, negr, hehe!“

            „Hehe,“ zasmál se Avigdor politicky nekorektní poznámce, která byla vtipná už jen tím, že byla politicky nekorektní, že měla příchuť zakázaného ovoce.

            „A co rodina? Jak se daří ženě a dětem? Kolikrát si říkám, že musím konečně zajít na nějakou výstavu, ale pořád na to nemám čas. To víte, práce a zase práce!“ řekl šéf.

            „Děkuji, dětem i ženě se daří dobře,“ odpověděl Avigdor.

            „To jsem rád,“ přikývl šéf a plynule přešel do vážného tónu, „asi víte, proč chci s vámi mluvit, pane Liebermane. Vaše pracovní výsledky nejsou takové, jaké bych si představoval nejen já, ale i mí nadřízení.

Je to tak, pane Liebermane?“

„ Je to na dobré cestě, věřte mi. Všechny objekty, které mám přiděleny, už vědí, jak se jmenuje Prorokova mamina, a v které súře jsou líčena pekelná muka. Dejte mi ještě trochu času,“ řekl Avigdor.

„Čas. Chcete ještě trochu čas. Ale žádný čas už není. Vím, že se snažíte. Kdyby šlo jen o mne, dal bych vám klidně třeba ještě dva týdny. Ale mí nadřízení jsou netrpěliví. A já se jim nedivím. Mají strašlivou odpovědnost, o které se mně, ani vám nezdá. Jsou ochotni čekat jen do konce týdne,“ oznámil Avigdorovi jeho šéf.

„Do konce týdne?“ zaúpěl Avigdor.

„Ano, jen do konce týdne,“ přikývl šéf a promnul si oči, „nemusím vám snad říkat, pane Liebermane, že v naší branži zásluhy vůbec nic neznamenají. Co bylo včera, jako by nebylo, natož předevčírem.

A vaše poslední úspěšná radikalizace je stará už více než tři měsíce. Jistě byl to mistrovský kousek, osmdesát tři mrtví na francouzské pláži, stačil k tomu jeden nákláďák, tomu říkám trefa do černého.

Jenže od té doby nic.

Jak to?

Copak nesedíte celé dny u internetu?

Už jste měl mít na kontě další úspěšnou radikalizaci, další útok na měkké cíle v souladu s naší strategií.

Jenže kde nic, tu nic!“

„Potřebuji štěstí! Trochu štěstí na správnou myšlenku, abych ji mohl vsugerovat těm svým magorům, chci říct, objektům,“ zaúpěl Avigdor.

Jeho šéf se ušklíbl: „V naší branži potřebují štěstí jen neschopní. Možná se málo se vzděláváte, pane Liebermane. Psychologie kráčí mílovými kroky vpřed, chrlí nové a nové poznatky. Popravdě řečeno, nikdy v historii nebylo lehčí přesvědčit nějakého nebožáka, aby se odpálil ve jménu Alláha než teď.

Ne, ve štěstí to není, pane Liebermane.

Ano, je to tak. Málo se vzděláváte, studujete po večerech. Jak jednou v naší branži ustrnete, usnete na vavřínech, je konec. Na vaše místo se tlačí další, schopnější, dravější a taky ovšem kvalifikovanější. Vaše práce je fajnová. Každý by chtěl sedět u internetu, pracovat s lidmi, vymývat jim mozek, protože je to svým způsobem kreativní práce, mít firemní benefity a příjemné pracovní prostředí jako vy.

A taky ten pocit úspěchu a naplnění, když se pak někdo skutečně vyhodí do vzduchu nebo postřílí někde desítky lidí a nadřízení to dokážou ocenit.

Něco takového, přiznejme si, nám můžou závidět i kapitáni jaderných ponorek.

Měl byste si toho vážit, že jste součástí našeho týmu. Měl byste dělat všechno proto, abyste si takové fajnové místo udržel.

Pokud se vám nepodaří radikalizace do konce týdne, pokud z toho nebude aspoň třicet mrtvých, budu muset na vaše místo vypsat výběrové řízení.

Nezlobte se, ale i já musím vykazovat výsledky.

A káva se už nese!“

Do kanceláře vešla sekretářka s kávou.

Šéf se rozvykládal o moderním umění, o tom jak mu vůbec nerozumí, a nakonec potřásl Avigdorovi rukou a významně řekl: „Do konce týdne, pamatujte! Já vím, že to dokážete.“

Avigdor se vrátil ke svému počítači a navázal přes Skypekontakt s objektem radikalizace, jakýmsi obřezaným hovádkem z předměstí jakési evropské metropole.

„Alláhu akbar, Yusufe. Proto si bůh vybral Mohameda jako svého posledního proroka, aby nám ukázal cestu ke spáse, po které musí kráčet každý člověk, který chce být spasen. Kdo na ni nevykročí, nikdy k spáse nedojde! Spása spočívá pouze v životě podle Koránu, svaté knihy a v ničem jiném!“ začal svoje kázání, ale sám cítil, jak ho to vůbec nenaplňuje, připadal si jako by v nějaké detroitské automobilce montoval kola u nějakého nového modelu fordky.

Bylo mu ze všeho na nic, z práce, z manželství (Joan mluvila o umění, o umělcích, které objevila, i v posteli) i z tohoto města. Stál v zácpě, chycený do pasti, kdesi na dně své duše snad i litující, že nemá na sobě vestu, kterou si oblékají ti, které radikalizuje.

Když se dostal domů, bylo už sedm hodin večer.

Joan byla na nějaké odborové schůzi umělců nebo co, děti seděly u počítače.

Avigdor si pustil televizi, zpravodajský kanál.

Zprvu nebylo jasné, jestli jsou záběry na zkrvavená těla odněkud z Ameriky, z nějaké střední školy, nebo z Evropy.

Ale pak se ukázalo, že jsou z Prahy, z Pražského Hradu.

„V Praze nikoho nemám,“ pomyslel si Avigdor rozmrzele, strčil do mikrovlnky jakýsi mražený polotovar a vytáhl z lednice plechovku Budweiseru.