Alkohol mi na Nový rok zachránil život

Nebýt alkoholu, kdoví, jak bych skončil, ale nesjpíš asi hodně špatně. Ale jen díky němu je mi teď už dobře

            Na příchod nového roku netěšil jsem se ani trochu.

Bylo mi špatně při pomyšlení, že starý rok se již brzy skončí.

S tím jak postupovaly v jeho poslední den obří rafije na ciferníku kostelních hodin, které nebylo lze při sebemenším či sebeletmějším pohledu z okna přehlédnout, stupňovala se i moje nevolnost. V osm hodin večer, kdy se lidé začali již převlékat do slavnostních šatů, kdy služebnictvo v lepších domech ukládalo šampaňské do ledničky, aby se stačilo vychladit, když v televizi nebylo už nic jiného než jen strašlivá legrace, a práskání petard slévalo se v jednolitou zvukovou stěnu, věděl jsem, že je to můj konec.

„Já, já to nepřežiju!“ vykřikl jsem, zatímco odbila osmá a mrtvolný čas naše století dál nepřetržitě pádil vpřed, přerušiv tím silvestrovskou zábavu, jíž oddávali jsme se v rodinném kruhu.

„Co nepřežiješ?“ otázal se mne bratranec, který se sotva před měsícem vrátil z mise v Afghánistánu.

„Konec starého roku!

Konec starého roku nepřežiji,“ zasípal jsem.

„Proč bys to nepřežil?“ podivila se švagrová, která denně jezdila mezi Prahou a Brnem po dálnici D1 starou zrezivělou felicií.

„Nedokážu si představit, že by měl starý rok skončit a místo něj přijít nový,“ zasténal jsem.

„Taky jsem si to kdysi nedokázala představit, že budu mít devadesát pět let.

A vidíš, žiju, a ještě mi zase zvedli důchod. O devět stovek, hehe!“ zasmála se prababička, měla skutečně devadesát pět let, tak nakažlivě, že všichni ostatní rozesmáli se také.

Ale já se nesmál, vůbec mi nebylo do smíchu.

„Já jsem starý rok!

Chápete?

Za čtyři hodiny bude po mně!“ vydralo se mi z hrdla, protože jsem si uvědomil, že já a starý rok, který se měl brzy skončit, je jedno a totéž.

„Za tři a tři čtvrtě hodiny, protože už je čtvrt na devět,“ upozornil mne otec, dodávaje tak, aby ho všichni slyšeli, „nikdy by mne nenapadlo, že zplodím šílence.

Nové je vždy lepší než staré, proto i nový rok musí být lepší než starý a proto musí starý rok skončit.

O tom, a o ničem jiném, je náš život, milý chlapče, a ty tady vyvádíš, jako by tě na nože bral.“

Otcova slova, byť pronesena laskavým hlasem, mne nijak neupokojila, ba právě naopak.

„Mýlíte se, tatínku!“ zvolal jsem, a abych svým slovům dodal větší váhu, vyskočil jsem na stůl, rozšlapávaje jednohubky a obložené chlebíčky, „mýlíte se, milý tatínku!

Vždy jste se mýlil!

Vše nové, to, co přichází po posledním dni v roce, je horší než předchozí tisíciletí, staletí, ba i roky!

Starý rok by se nemusel končit, kdybychom proti tomu protestovali, kdybychom se tomu bránili, kdybychom se oblékli do reflexních vest.

A přesto se starý rok za chvíli skončí, abychom my tomu jen otrocky přitakávali, zbaveni vlastní vůle nestvůrnou touhou po novém!

Nový rok se nikdy, rozumíte, nikdy nemůžete vyrovnat starému.

Klidně si mě i za to vyděďte, ale já konec starého roku nepřežiju, ten rok, co přijde, není mým rokem!“

„To je škody!“ spráskla ruce matka, když viděla, kolik jsem toho rozšlapal.

„Baže, škoda.

Hlavně těch sardelových oček.

Kdy jindy na ně člověk natrefí v tak hojném a počtu a navíc i na jednom podnese, nemám pravdu?“ přitakal nevlastní strýc.

Škoda, kterou jsem svým výstupem způsobil, byla vskutku nemalá. Rodině nezbývalo, než zavolat psychiatra.

„Není to vážné, pane doktore?

Víte, kojila jsem ho až do pěti jeho let a tak mne napadlo, že...“ nedokázala matka doříct svou myšlenku, když mne psychiatr důkladně vyšetřil a opět si nasadil svoji ušanku, takže vypadal jako nějaký nevzdělaný zahraniční dělník.

„Nic to není,“ uklidnil matku i všechno ostatní příbuzenstvo psychiatr, dodávaje, „konec starého roku sebou přináší silnou emoční zátěž, protože nadchází čas nejen bilancování, ale i předsevzetí, což ne všichni psychicky zvládají a proto by byli nejraději, aby se starý rok nekončil.

Zdá se, že je to i tento, mnohokráte již popsaný případ.“

„Aspoň, že tak!“ oddechli si všichni, až na matku.

„Snad ho nebudeme muset internovat ve Švýcarsku, v některém z tamních vyhlášených soukromých nervových sanatorií na břehu jezera, protože na něco takového jistě nebudeme mít dostatek peněz,“ obávala se matka, že moje duševní porucha je neléčitelná.

„Ne, to nebude třeba, milá paní,“ uklidnil jí psychiatr a dodal, „takový člověk se musí jen pořádně opít, ožrat jak prase, nejlépe do bezvědomí. Až se probere a vystřízliví, bude už dávno nový rok a mu to vůbec nepřijde,“ řekl psychiatr.

„Neříkal jsem, že psychiatrie je naše spása, když voláme SOS?“ vykřikl radostně nevlastní strýc.

„Ano, někdy si připadám jako spasitel,“ přikývl psychiatr a zeptal se, „máte tady tvrdý alkohol? Stačí i necelý litr.“

„Myslím, že bych o něčem věděla,“ odpověděla prababička a opravdu za chvíli byla zpátky i s lahví tvrdého alkoholu, ptajíc se „je už načatá.

Bude to stačit?“

„Mělo by,“ uklidnil přítomné psychiatr a pak se obrátil na mě, podávaje mi flašku, „a teď to vypijte. Všechno a naráz.“

„Slyšel jsi pana doktora?

Všechno a naráz!“ pravil přísně otec.

Neschopen vzepřít se otcovské autoritě, vypil jsem všechno a naráz.

„Za tři minuty nebude o sobě vědět,“ řekl psychiatr a jeho prorocká slova se skutečně do písmena vyplnila.

Konec starého a příchod nového roku mne zastihl v naprostém bezvědomí, což mi nejspíše zachránilo život.

Starý rok se skončil, z nového roku skončily na nuceném výseku už tři dny, jak mi řekli příbuzní, když jsem se před chvíli probral, a já přesto žiju a dýchám.

Žiju a dýchám!

Žiju a dýchám možná už navěky, jako každý, kdo se uchlastá, jako se uchlastal Jack London!