Alháh akbar povinně pro mrtvé, vánoce pro xenofoby v pekle a pokuta pro všechny!

Mešity se staví dál a sněhové vločky nikde! V lidech to doslova vaří a cyklisté nahánějí migranty, aby je přetáhli hustilkou. Ale proč vlastně, když v to ráji vypadá tak, jak to vypadá? To ať mi někdo řekne!

            „Co mi chcete?“ otázal jsem se muže, který mi zaklepal na rameno.

            „Tady,“ objevil se v jeho ruce zničehonic složený list recyklovaného papíru, který mi ne zcela bez ostychu podával, „tady to jsem našel včera ráno v kapse svého pyžama.“

            „Pyžama? Včera ráno?“ samozřejmě jsem se podivil.

            „Ano, pyžama. Včera ráno,“ přitakal, vysvětluje, „jsou to zápisky.“

            „Zápisky?“ podivil jsem se opět.

            „Ano, zápisky. Ruční. Ten rukopis je nepochybně můj. Ale nevzpomínám si, že bych to psal. Víte, já si myslím, že jsem byl využit jen jako médium. Určitě jsem to musel psát v transu, když si na nic nevzpomínám. Já vím, vypadám jako blázen, že jsem psal něco rukou, ale co nadělám?

            Manželka mi poradila, abych vám to předal.

            Vy už prý budete vědět, co s tím,“ řekl muž.

            „Ukažte, když je to tak, jak říkáte,“ natáhl jsem se pro papír.

            Muž však bojácně ucukl.

            „Musíte mi slíbit, že zachováte moji anonymitu. Dám vám to jen pod tou podmínkou. Víte, nechci mít kvůli tomu problémy na pracovišti, ani ve svém okolí. Lidé jsou dnes zlí, čekají na každou vaši chybu, na každý váš přešlap, aby se vám mohli  pomstít za vaši poctivost a nebojácnost.

Víte, co myslím, já jsem totiž Zemanův volič,“ řekl muž.

            „Zachovám vaši anonymitu, nebojte se, nikdo se nedozví, jak ve skutečnosti vypadáte. Stejně ani nevím, jak se jmenujete,“ slíbil jsem muži.

            „Je tam ještě u toho čestné prohlášení. Taky psané mojí rukou. Prohlašuji v něm čestně, že jsem to psal při plném vědomí a o své vlastní vůli. Ale to je lež! Při žádném plném vědomí jsem to nepsal! Někdo si ze mne vystřelil! Ale já se nenechám vydírat!“ rozčílil se muž a rozhodně mi strčil to lejstro do ruky, „prosím vás vezměte si to, já už s tím nechci nic mít společného. Kdyby se to lidi dozvěděli, to by byla ostuda!“

            Doslova mi vnutil ten papír a vzal nohy na ramena, jako by mu za patami hořelo boží království.

            Vzal jsem ten papír a rozbalil jej.

            Byly to skutečně zápisky, s jejichž obsahem se nyní můžete zcela zdarma seznámit i vy.

            „Zdechl jsem, to se ví, nic jiného ani člověk od svého života čekat nemůže,“ začínaly se tyto zápisky a dále pokračovaly, „nevím, jak dlouhá doba uplynula od chvíle mé smrti, neboť neměl jsem v tom stavu po své smrti žádný pojem o čase. Uvědomoval jsem si sám sebe jako nejzazší bod boží existence, aniž by však sám bůh nabyl nějakého konkrétního tvaru. Po pravdě řečeno, měl jsem v hlavě prázdno a vymeteno, vypadalo to tam jako ve státní kase po církevních restitucích.

            Jaký jsem mohl mít za těchto okolností pojem o čase!?

            Nicota, jež mne obklopovala, nebyla ale zase až tak nicotná..

            Připomínala ze všeho nejvíc hlínu, dosti jílovitou. Měl jsem pocit, že hniji, což byl samozřejmě nesmysl, neboť nyní byla moje existence čistě duchovní.

            Copak může duch hnít?

            Toho dojmu jsem se však nemohl zbavit.

            Zprvu mne to otravovalo, připadal jsem si trapně.

            ,Co by tomu řekli lidi, kdyby se dozvěděli, že hniji?‘ trýznilo mne to pomyšlení.

            Ale záhy jsem si zvykl, pochopil jsem, že je to jen pocit, nic víc.

            ,Pocit nemusí být skutečnost!‘ došlo mi, ačkoliv i sama skutečnost byla dle všeho nicotnou.

            Jsa mrtvý, dlel jsem tedy v této nicotě, jež připomínala mazlavý jíl. Nic jiného jsem nedělal a ani dělat nemohl, byť od mé smrti nemusila uplynout ani pouhopouhá sekunda, jež mi však, když se to vezme kolem a kolem, připadal již jako celá věčnost.

Považoval jsem se samolibě za mrtvého mazáka, a přitom nebyl nic než jen pouhým posmrtným bažantem, hehe!

Najednou se mi totiž zdálo, že kdesi nad sebou, jakkoliv je tento pojem relativní, slyším jakési zvuky.

Jako by někdo odhrabával hlínu, onu mazlavou nicotu, kterou jsem byl zasypán.

,Snad se neotvírá můj hrob a já nevstanu z mrtvých, abych byl souzen za všechny ty prasárny a ovšem i prasečinky, kterých jsem se dopustil!?“ napadlo mne samozřejmě.

Jak má člověk strach ze smrti, protože neví, co bude, tak má i strach ze vzkříšení, protože naopak ví moc dobře, co bude, kdyby měl být po právu souzen.

Dopadlo to, naštěstí, trochu jinak.

Můj hrob se sice otevřel. Ale neobjevil se v něm spravedlivý soudce, ale dva andělé (i u Ježíšova hrobu oxidovali andělé).

Vypadali, po pravdě řečeno, trochu komicky. Měli pomněnkové oči, a na prstech svých rukou dlouhé drápy zamazané od jílu. Celý ten jejich antropomorfní vzhled mne nutil do nezdvořilého smíchu. Měl jsem co dělat, abych se ovládl. Něco mi říkalo, že toto je příliš vážná chvíle na to, abych se rozchechtal jako blázen.

Nemýlil jsem.

„Já jsem  Nakir,“ představil se první z andělů.

„A já Munkar,“ řekl druhý.

Hned jsem věděl, která bije.

„Ve jménu boha slitovného a milosrdného, přišli jsme se vás zeptat, v co věříte,“ řekl mírným hlasem Nakir.

„Abyste nám rozuměl, potřebujeme vědět, jestli jste muslim,“ upřesnil otázku Munkar.

„Samozřejmě, že jsem muslim. Salafista. Alláh akbar! “ přikývl jsem  a zvola bez váhání.

„Tak to vás musíme odvést do ráje,“ řekl vážně Nakir.

Nezdálo se mi, že by to všechno mělo jít tak snadno, že by se člověk měl dostat do ráje jen proto, že v rozhodujícím okamžiku svého života zalže. I když v tu chvíli, kdy se mi andělé zjevili, jsem vlastně mohl být už muslim.

Vždyť není nic lehčího uvěřit čemukoliv, co vás dostane do ráje!

,To se mě ani nezeptáte, jak se jmenuje Prorokova matka?‘ zeptal jsem se proto raději andělů.

,Prorokova matka?‘ podívali se na sebe tázavě andělé.

,Copak neluštíte křížovky? Prorokova matka na pět?‘ podivil jsem se.

,Ne, neluštíme křižovky. My víme, jaká je tajenka života i bez toho,‘ řekli andělé, ale to už jsme putovali do ráje.

,Je to ještě daleko?‘ zeptal jsem se, když se mi zdálo, že jsme na cestě už dobře aspoň bilión let, že jsme zabloudili.

,Už je to blízko, blizoučko. Projdeme ještě kolem pekla a jsme tam!‘ ujišťovali mne andělé.

A opravdu jsme se záhy ocitli u bezedného otvoru, z něhož se ozýval strašlivý nářek.

,Můžu se mrknout, jak to vypadá v pekle? Jak tam nevěřící trpí?‘ zeptal jsem se andělů.

,Samozřejmě,‘ přikývli andělé.

Nahlédl jsem tedy do onoho otvoru a z toho, co se mi zdálo, se mi sevřelo srdce jakousi zvrácenou rozkoší, neboť viděno zvenčí, je peklo opravdu rozkošné.

Nevěřící nešťastníci, jež skončili ve vánočně  pekle, bičovali sami sebe s fanatickou nenávistí, strašlivě naříkající u toho bolestí tak, že člověk byl by si pomyslel, že ani Kristus na kříži nemohl trpět víc. Některým výtečníkům však ani toto důkladně sebebičovaní nestačilo.

Nabírali z obrovských kotlů vařící smůlu do plechových hrnků a touto vařící smolou se sami polévali, opět u toho skučíce a utrpením znetvořeným hlasem zpívajíce skutečně jako o vánocích: ,Narodil se Kristus Pán, veselme se...‘

Žádných čertů však vidět nebylo.

,Ti lidé se přece trestají a mučí sami, ‘ řekl jsem pak andělům, když jsem nabažil pohledu na nešťastníky v pekle a my opět pokračovali na cestě do ráje.

Andělé přikývli: „Ano, mučí se v pekle sami a dobrovolně. Sami se odsoudili, tím že neuvěřili v boha, sami se i mučí. Mohli by se kdykoliv ocitnout v ráji. Ale sami nechtějí uvěřit, blábolíce něco o svých židovsko křesťanských hodnotách, slavící v pekle vánoce.“

„Hlupáci! Jsou v pekle, když mohou být v ráji! Bičují se, polévají vařící smolou, místo toho, aby sténali slastí!‘, zvolal jsem, konsternován hloupostí těch, co skončili v pekle.

Ale není snad peklo právě proto peklem, že v něm končí hlupáci?

Z pekla to bylo do ráje už opravdu jen, co by znesvěcenou hostií dohodil.

Okamžik na to jsme do něj vcházeli.

,Tak jsme tady, v ráji, ‘ řekli andělé.

,Tak jsem tady, v ráji! ‘ vydechl jsem úlevně.

A opravdu jsem byl v ráji. Nemá smysl popisovat, jak to tady vypadá, protože ten, kdo v ráji není, to nemůže pochopit ani z jedné triliontiny (a i jedna triliontina by stačila k tomu, aby se zalknul nekonečnou rozkoší). Věřte však, že mi zde naprosto nic nechybí.

Ano, jsme zde šťasten tak dokonale, že....“

Na tomto místě se zápisky končily, následovalo už jen to lživé čestné prohlášení.

Nechci hodnotit tzv. uměleckou úroveň tohoto písemného projevu, ačkoliv mám neodbytný dojem, že jejich pisatel, ať už je jím kdokoliv, snaží se jimi, krom jiného vyvolat i tzv. umělecký dojem. To ať zhodnotí lidé, již jsou k tomu povolanější než já.

Co mne ovšem zaráží a rovněž i hněte, je ona snadnost a lehkost, s jakou onen mrtvý zradil všechny naše tradiční hodnoty, jen proto, aby se dostal do ráje!

Jak to pak může dopadnout s oním světem, jestliže už ani některým mrtvým není svaté to, co je ještě pořád svaté a nedotknutelné pro hrstku živých?

Copak tito někteří mrtví nemají žádné kořeny, žádný pojem o vlasti, o tradicích předků, když to všechno bez výčitky svědomí hodí za hlavu ve chvíli, kdy se jejich hrob otevře a objeví se v něm ti dva andělé s pomněnkovýma očima a dlouhými, od jílu zamazanými drápy?

Proč za to vlastně ještě my, živí, bojujeme, když mrtví na to docela kašlou?

To je to, co mě trápí, na co si v tuto chvíli nedokážu uspokojivě odpovědět, kvůli čemu se asi zblázním...