Agresivní politika vůči Rusku vede Západ k naprosté izolaci

Agresivní válka Západu vůči Rusku už nese své plody, ve světě vzniká globální protizápadní mírová koalice, ke které se nyní přidává i celá Afrika

Brazzaville je krásné město, rád se do něho vracím. Tentokrát jsem plánoval, že se v něm zdržím aspoň dva týdny, abych si důkladně vychutnal jeho podmanivou atmosféru, kvůli které sem jezdí čínští turisté z celého světa.

Ale ještě jsem nestačil ani ve své chýši pořádně vybalit kufry a už mi volal zdejší prezident, můj starý známý, kterému jsem jednou věnoval pár tisíc metráků už ani nevím jakého obilí, a taky nějaké zbraně, byly to, tuším, nepotřebné samopaly vz. 57 ze skladů Lidových milicí, nebo snad škorpióny, to už taky nevím a od té doby jsme nejlepší přátelé.

„Musíte k nám zajít na večeři. Žena vás ráda uvidí a náš domácí personál taky. Bílý heterosexuální muž, to je něco jako bílý slon. Velká vzácnost!“ zval mne na na večeři.

Neváhal jsem ani chvíli. Dobře jsem si pamatoval, že žena má ještě širší boky než měla Winnie Mandelová, něco tak impozantního se musí prostě vidět. Jako má Paříž ajfelovku, nebo Praha lánský zámek s přilehlou oborou, má Brazzaville, potažmo celá Konžská republika boky prezidentovy manželky, které jsou tak široké, že máte co dělat, abyste se vůbec vlezli na selfíčko s nimi (už se mi párkrát stalo, že cenzura na Facebooku selfíčko s širokými africkými boky vymazala jako rasistické).

„Můžete se mnou, počítat. V šest hodin večer budu u vás v paláci jako na koni,“ slíbil jsem.

A skutečně jsem se v šest hodin přihnal jako velká voda do prezidentského paláce. Ale přijdu tam a koukám, jako blázen, stoly jsou prázdné, nikde ani stopy po nějaké večeři.

„Bože, snad nemáte zase nedostatek obilí! Musím okamžitě zavolat do Bruselu, ať vám pošle potravinou pomoc, protože v Česku nejsou na žádné migranty z Afriky vůbec zvědaví!“ vykřiknu zoufale.

Ale prezident se zazubí: „Obilí máme dost. Máme ho víc než kdy jindy. Hladem rozhodně netrpíme. Západ si může svoji potravinovou pomoc strčit někam. Už máme dost těch jeho šuntů, co k nám vozil. Sám si nechával kvalitní potraviny a nám dával kostelecké uzeniny a tvářil se přitom, jak nám nepomáhá!

Už jsme měli plné zuby té dvojí kvality potravin!

A nejhorší byly kečupy z Česka.

To byla taková sračka, jakou svět neviděl, samá éčka!

Ale teď máme obilí dost, prezidentské sýpky obilím přímo přetékají. Jen nebudeme večeřet tady, ale na jachtě,“ vysvětlil mi prezident, proč není prostřeno.

„Na jachtě?“ podivil jsem se a zeptal jsem se, „pořídil jste si snad létajícího Holanďana?“

„No, létající Holanďan to zatím není, jachtingu jsem se začal věnovat teprve před nedávnem, jeho krásy teprve objevuji, ale i tak je to pěkná jachta“ řekl prezident a dodal, „vrtulníky jsou už nachystány.“

Sedli jsme do vrtulníku. Já a prezident do jednoho, prezidentova manželka do druhého, tři bychom se vedle sebe nezmáčkli. Za hodinu jsme už seděli u bohatě prostřeného stolu, jenž se prohýbal pod obilím, div že jeho deska nepraskla. Byla to ukázka nefalšované hojnosti, proti které jsou nákupní vozíky českých spotřebitelů učebnicovou manifestací bídy a nouze.

„Berte si, co hrdlo ráčí, nežinýrujte se, je to dobré obilí, ruské z Oděsy. Kdysi jste mi pomohl dodávkou obilí, a nejen obilí, jsem rád, že vám svůj dluh mohu dnes splatit. Vím, že nejste teď na tom na Západě zrovna nejlíp. Není dne, abychom na svých hranicích nezadrželi nějaké nelegální uprchlíky z Česka, vyhnaly je z domova vysoké ceny energií, zrovna včera se jich asi dvacet utopilo zrovna tady kousek od mé jachty,“ povzbudil mne prezident do jídla a obrátil se manželku, „mohla bys drahá, ukázat tu věc, co ti dal pan Lavrov? Máš ji v kabelce.“

Prezidentova choť sáhla do kabelky a vytáhla z ní dárek od Lavrova.

„Ale to je přece Farbegého vejce!“ zvolal jsem, spatřiv předmět, který nyní paní prezidentová držela ve své ruce.

„A mně dal Lavrov zase tuto jachtu. Říkal, že on má taky takovou. Dal mi ji i s posádkou. Kapitán se jmenuje Vagner. Je to zkušený námořník, dlouhé roky se plavil v Černém moři na křižníku Moskva,“ pochlubil se prezident a dodal, „chutná vám moje obilí?“

„Ano, je výtečné. Takové obilí neměli ani ve Slušovicích,“ pochválil jsem.

Prezident přikývl: „Ano, v nouzi poznáš přítele. Západ nám dlouhé roky valil miliardy a myslel si, že si tím vykoupí své špatné svědomí. Říkal tomu humanitární pomoc, ale ve skutečnosti to byla jen skrytá forma otrokářství, humanitární pomoc nám posílal jen proto, aby nás skrze ni jen dál skrytě vykořisťoval stejně, jako skrze eurodotace vykořisťuje Česko, kde nastavěl spoustu montoven, aby využil levnou českou pracovní sílu při totálním nasazení ve Škodovce.

Ale skuteční přátelé pomáhají jinak. Třeba jachtami. To je skutečná pomoc! Jachting prospívá zdraví a taky psychice. Potřebujeme jachty, ne nějaké rozvojové programy, kterými nás zotročoval Západ. S Ruskem na věčné časy a nikdy jinak,“ zvolal prezident a otočil se na manželku, „tady ženě byl Lavrov velmi sympatický. Dokonce ji zbil. Prý je to takový pěkný lidový ruský zvyk, mlátit toho, koho milujete.

,Kdo nebije, ten nemiluje!' říkal Lavrov.

Opravdu milý člověk!“

„Ano, Lavrov je milý člověk, tak distingovaně se uklánět umí málokdo,“ přitakal jsem a varovně dodal, „ale hlavně si dávejte pozor na míšení ras. Je to pěkné svinstvo. A hlavně se nemíchejte z Čechy, ať nezdegenerujete, to by byla škoda, chudáci Mongolové už na to doplatili,“ varoval jsem ještě prezidenta a dál už se věnoval jen jeho ženě, se kterou jsem měl, jak se záhy ukázalo, plno společných zájmů, třeba štupování ponožek.