Advent je otevřenou a širokou branou do Božího pekla

Vánoce jsou předobrazem Božího pekla, ve kterém skončíme všichni bez výjimky, Boží peklo je peklem právě proto, že je tam Bůh, stejně jako je všude Bůh o Vánocích

Samotou jsem v posledních letech svého života rozhodně netrpěl, měl jsem spoustu kamarádů, kteří mne navštěvovali, před Vánoci, v adventní době, často i se svými rodinami, více či méně početnými.

„Vymalujeme ti to tady a taky vyměníme povlečení, když už jsi ten Mesiáš, Spasitel. Ty časy, kdy jsi lehával na slámě ve chlévě, jsou už chválabohu pryč, teď jsi jeden z nás, taky člověk jako my, přijal jsi náš úděl, nehodí se, abys měl na Vánoce špinavé povlečení a zašlé zdi, nebyla by to pro nás dobrá vizitka,“ říkali mi, když vytahovali z velkých tašek krabičky s vánočním cukrovím a kladli je na stůl hezky vedle sebe, „a tady máš cukroví. My ti toho letos zase napekli, že ani nevíme, co s tím. Dej si, je to jen jednou do roka, přece to nebudeme dávat kočkám.“

„Děkuji vám. Děkuji vám za všechno. Za cukroví, za povlečení, i za vymalování,“ děkoval jsem svým kamarádům, zatímco jejich děti na mě zbožně hleděly, ony víc než kdokoliv jiný ve mně spatřovaly Mesiáše, který přišel na tento svět pár dní po zimním Slunovratu, ony nejlépe rozuměly tomu, že nebýt mne, nebyly by teď všude rozsvíceny vánoční stromy a jim, dosud nedospělým lidem, by radostí nezářily oči.

„A na narozeniny ti doneseme kapra a bramborový sálat. Hlavně si nic nekupuj, ať máš místo v ledničce,“ ujistili mě mí kamarádi, když všechno vánoční cukroví vyložili na stůl.

„To snad ani není třeba,“ hlesl jsem.

„Ale je! Je to třeba!“ prohlásili rezolutně kamarádi a otevřeli jednu z těch tisíců krabiček s vánočním cukrovím, „vezmi si vanilkové rohlíčky, jsou fakt dobré. My víme, co se sluší patří. Ty jsi pro nás udělal a ještě uděláš tisíckrát víc, než můžeme udělat my pro tebe.

Ty jsi Mesiáš, spasíš nás, ale jak my ti to můžeme odplatit?

V podstatě nijak, protože se nikdy nemůžeme obětovat pro tebe, jako ty ses obětoval pro nás.

Trocha toho bramborového salátu a pár kapřích řízků, to přece nestojí za řeč, to je úplné nic.

Až budeme po třech králích zabíjet, doneseme ti jitrnice.

Člověče, to prase už má teď aspoň dva metráky!

Miluješ nás tak, jak my tebe milovat nemůžeme, protože nejsme Boží synové jako ty.

Jak ti tedy máme oplatit tvoji lásku, když ne aspoň takto?

,Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere!' jak sám říkáš.

Možná to není úplné zdravé, se takto přejídat, ale pořád lepší, než trpět na kříži.

Nemyslíš?

Řekni sám!“

„Ano, máte pravdu. Pořád lepší se přejídat, než trpět na kříži,“ nechtěl jsem se své kamarády zarmoutit, a tak jsem jim dal za pravdu.

„Tak vidíš!“ byli kamarádi rádi, že mají pravdu, „a o štědrém večeru tě určitě samotného nenecháme. Zastavíme se, až půjdeme z půlnoční mše. Budeme ti o ní vyprávět, zazpíváme si koledy, bude to moc pěkné.

Bože, co bychom si bez tebe počali?

Ještě, že jsi přišel na svět a ještě, že jsme u toho!

Co kdybys přišel na svět až po naší smrti? Nebo na něj nepřišel vůbec, i když to je samozřejmě absolutně vyloučeno, protože tys na tento svět musel přijít?

Ne, kamaráde, to není jen tak!

Tak dlouho očekáváme tvůj příchod a když jsi přišel, jak jsme si vroucně přáli, musíme se z toho radovat!

Zazpíváme si koledy, necháme se omámit kouzlem Vánoc!

Už jenom tři týdny!

Všechno uteče jako voda, než se nadějeme, budeme žít věčně, ani to nepostřehneme, že už žijeme věčně!

Budeme si myslet, že jsme ještě nezemřeli, že jsme ještě smrtelní, ale už budeme žít věčně!

Dobře, že jsi přišel, kamaráde!

Už tady kvůli dětem, ty už se nemůžou Vánoc dočkat od jara!

Zazpíváme koledy a ty uděláš nějaký zázrak! Klidně i úplně malý zázrak, vánoční zázrak, abychom byli spokojení, abychom věřili, abychom neměli pocit, že nám to všechno zase jen tak proklouzlo mezi prsty a kde nic, tu nic, že se nám to všechno jen zdálo, že to byl jen sen, ta naděje, která nám div nevyrazila dech, když jsme se poprvé dozvěděli o tvém narození, o tvém příchodu na tento svět!

Viď, že učiníš nějaký zázrak! Ať mají děti na co vzpomínat, stejně jako evangelisté a apoštolové, kteří pořád na tebe vzpomínají, na těch pár měsíců, co s tebou prožili.“

Nemohl jsem nikdy kamarádům odmítnout jejich prosbu.

„Ano, učiním nějaký malý zázrak,“ slíbil jsem jim.

„Díky, kámo! Bez zázraku by to nebylo ono! Naprat se může člověk k prasknutí, i když nejsou Vánoce. Ale zázrak, zázrak to už je jiná káva, zázrak se nevidí každý den, vlastně se dá říct, že čím míň zázraků, tím víc jsou tyto zázraky zázračnější!

Třeba takový zázrak stvoření!

Ten je jen jeden!

Ale kdyby takových zázraků stvoření bylo nekonečně mnoho, byly by to ještě zázraky?

Kdepak, stačí jeden jediný malý zázrak jen o Vánocích, jinak bychom si těch zázraků nevážili, my lidi jsme už takoví, čeho máme moc, toho si nevážíme.

Ty jsi taky jen jeden!

Kdyby byl každý člověk Mesiáš, jako ty, tak bychom si taky žádného Mesiáše nevážili jako tebe, když jsi jediný, jediný Mesiáš pro všechny časy a pro všechno lidstvo, jediný Mesiáš, který přišel na svět právě o Vánocích.

Uznej sám!“

„Ano, je to tak. Kdyby byl každý člověk Mesiáš, nemělo by smysl slavit Vánoce, protože Vánocemi by byl každý den, protože v každý den se narodil nějaký člověk, tedy Mesiáš, který přinesl na svět naději,“ dával jsem kamarádům za pravdu.

„Je to moudře na světě zařízeno tak, že slavíme a očekáváme tvé narození jen jednou do roka,“ byli kamarádi ve vytržení z toho, jak moudře je to zařízeno, že slaví Vánoce a můj příchod na světě jen jednou do roka, protože Mesiášem jsem jen já.

Ne, nemohl bych říct, že jsem byl posledních třicet let svého života osamělý, měl jsem spoustu kamarádů, kdyby se mě na to někdo ptal.

Ale nikdo se mě na to neptá, a je to logické, vždyť už nějaký čas není nikoho mimo mne, Mesiáše a Spasitele v jedné a též osobě, všichni zmizeli, vypařili se, jako by ani nikdy nebyli.