Ad „Vyhraje muž, nebo nůž?“ Polemika s p. Ladislavem Jaklem

Pan Jakl se ve svém článku dopouští omylu, bohužel natolik zásadního a fatálního, že mi nezbývá, než na tento jeho omyl upozorni

„Hej hola, je tam někdo, otevřete!“ bušil jsem na vrata Institutu Václava Klause.

Ale nikdo mi neotvíral, tam uvnitř bylo ticho, snad ještě větší než ticho, které nastane, když se skončí válka a zbraně utichnou.

„Někdo tam přece musí být!“ byl jsem přesvědčen a bušil do vrat dál.

Ale tam ve vevnitř bylo pořád ticho. Jako by snad ani myši nepobíhali kolem regálu s knihami Václava Klause a nešelestily svými ocásky, nevydávaly své, tak typické pištění, které je postrachem a noční můrou všech slonů, jak indických, tak afrických.

Vtom se za mými zády ozval hlas: „To máte marný, tam se nedoboucháte.“

Otočil jsem se a spatřil muže v čistém pracovním vatovaném kabátě, vlídně se usmívajícího.

„Vy tady pracujete?“ otázal jsem se a ukázal na Institut.

„Ano, pracuji tady. Jako zahradník. Starám se o údržbu zeleně a uklízím vajgly po Jaklovi,“ odpověděl zahradník.

„Máte to tady pěkné,“ pochválil jsem zahradníkovi jeho zeleň, byť skoro všechny listnaté dřeviny byly právě holé a zeptal se, „nevíte, jestli tam někdo je? Buším na vrata, ale marně.“

„Jsou tam, ale zrovna spěj. Toudle dobou vždycky spěj,“ odpověděl zahradník a pokýval hlavou, „to víte, dřou jako koně, ploděj tyhlety myšlenky, dělaj politiku, bojujou proti všemu, a taky ochutnávaj furt pivo, to víte, pan Jakl je na to expert.

Jenže to všechno nejde dělat donekonečna, potřebujou si taky někdy vodpočinout. A tak spěj, nabíraj síly do dalšího boje. Jsou to moc hodný lidi, mám je moc rád, nejdou pro dobrý slovo daleko, do vohně bych pro ně skočil.“

„Když spí, tak je nebudu budit, nespí jen Havel,“ řekl jsem a dal zahradníkovi desetikorunu, „tu máte, kupte panu Jaklovi kusovku.“

„To nemuselo bejt, pane. Koupil bych mu ji klidně ze svýho. Moc vám děkuji,“ začal mi zahradník líbat ruku tak vděčně, že jsem ho musel div ne kopnout, aby se vyprostil z jeho srdečného sevření.

Do Institutu Václava Klause jsem se nedobouchal, protože tam všichni spali, a tak mi nezbývá, než zveřejnit svoji polemiku s panem Jaklem zde, za což se všem čtenářům omlouvám, jistě mají na práci mnohem důležitější věci, než se prodírat haldou suchopárných důkazů o tom, jak moc se pan Jakl ve svém článku „Vyhraje muž nebo nůž?“ mýlí.

Až dosud to vypadalo, že se pan Jakl alibisticky vyhýbá kardinálnímu tématu, jakým jsou prezidentské volby. Ale bylo to skutečně jen pouhé zdání, neboť pan Jakl přece jen nakonec do toho praštil a vytvořil článek, v němž, chtě nechtě, pár slov k prezidentských volbám přece jen ztrácí.

Bohužel hned už v prvním větě jeho článek trochu zadrhává, když pan Jakl píše, cituji: „Ve finále se utkají dvě velmi sporné a problematické figury. Nejen svým ukotvením v komunistickém režimu, ale také kvůli své ochotě hrát i dnes podle cizích not.“

Ano, je sice pravda, že se ve finále utkají dvě velmi sporné a problematické figury, ale vzhledem k tomu, kde pan Jakl pracuje, bych čekal, a jistě nejen já, že tato věta bude znít následovně: „Ve finále se utkají dvě velmi sporné a problematické figury, takové, jakou figurou byl i Václav Klaus. Nejen svým ukotvením v komunistickém režimu, ale také kvůli své ochotě hrát i dnes podle cizích not.“

Nebude se přece tvářit, že Václav Klaus nepracoval v Prognostickém ústavu, který podléhal ÚV KSČ, nebude se tvářit, že tzv. privatizace byla jen zástěrkou pro rozkrádání státního majetku, nebudeme se přece tvářit, že i dnes se Václav Klaus vyznačuje ochotou hrát podle cizích not.

Ale nebuďme přísní, a neodsuzujme pana Jakla, za toto opomenutí, kterého by se na jeho místě dopustil každý, vždyť zločiny Václava Havla jsou mnohem těžší a odpornější, a přesto se podle něj jmenuje letiště, kdežto podle Václava Klause jen jeho Institut!

A taky si přiznejme, že toto je jen naprostá marginálie, že meritum, a já dodávám velmi mylné, článku pana Jakla tkví v něčem jiném, omylu tak zásadním, až se nabízí otázka, třebaže jen spekulativní, zda se zkušený pan Jakl nedopustil tohoto omylu úmyslně.

Pan Jakl totiž krasopisně píše: „Tím, že se voličům vsugerovalo dilema, podle kterého nadešel souboj o toho sympatičtějšího, byl zcela vytlačen politický rozměr demokratické soutěže, sama podstata voleb. Na základní témata se skoro nikdo neptá, a pokud je přeci jen někdo nastolí, bývá přehlušen rykem fanouškovských úderek.

V tomto smyslu volby už dávno skončily. Porážkou politiky. Porážkou obsahového, ideového, postojového střetu, který by měl být základem demokratické soutěže.“

„Ale to je omyl, to přece není pravda, jak na to pan Jakl přišel to snad v tom jejich Institutu opravdu jen chrní!“ oponuji velmi emotivně této páně Jaklově tezi.

A moje oponentura stojí na pevných argumentech, které shrnu v následujících řádcích, a jsou to dobré argumenty, vyrobené z té nejpoctivější oceli.

Máme prezidentské volby. Stojí proti sobě dva kandidáti. Jeden z nich je šéfem největší opoziční strany, člověkem, kterému jde o blahobyt této země, kterému jde o to, aby u nás lidé nedřeli bídu s nouzí, aby matkám samoživitelkám neodpojovali elektřinu.

Druhý kandidát už ani naopak neskrývá, že je kandidátem vlády, jejíž jediný program představuje totální ožebračování lidí a programové devastování jak ekonomiky, tak lidského potenciálu.

Máme prezidentské volby. Jeden kandidát je zkušený diplomat s kontakty na světové lídry, diplomat, který je pro mír, a který udělá vše, aby nebyla válka. Druhý kandidát je válečný štváč, který na druhý den po svém zvolení vyhlásí válku Rusku a všeobecnou mobilizaci, aby nás zatáhl do války.

Máme prezidentské volby. Jeden kandidát se nebojí mocných, naopak, mocní se bojí jeho. Druhý kandidát je jen loutkou, jak NATO, tak Bruselu, tak Washingtonu.

Máme prezidentské volby. Jeden kandidát je skvělý krizový manažer. Druhý kandidát promění naši zemi v peklo.

Máme prezidentské volby. Jeden kandidát vede férovou kampaň, nevyhýbá se otázkám na jakékoliv téma. Druhý kandidát využívá fašistické bojůvky k rozbíjení mítinků prvního kandidáta, posílá mu náboje a šíří dezinformace o jeho úmrtí.

Máme prezidentské volby. První kandidát je zárukou toho, že i nadále u nás bude demokracie. Druhý kandidát je symbolem nové totality.

Máme prezidentské volby. Když zvolíme prvního kandidáta, nebudou u nás vlaky plné Arabů s noži. Když zvolíme druhého, vládního kandidáta, budou u nás za pár let jenom Arabové s noži.

Když nezvolíme prvního kandidáta, vtrhnou fanatičtí přívrženci druhého kandidáte do ulic a začnou dělat kravál, když zvolíme druhého kandidáta, tak voliči toho prvního to přijmou jako demokratické rozhodnutí, nebudou mluvit o tom, že je to podvod, že je spiknutí, a přijmou druhého kandidáta jako svého prezidenta a tak jej budou taky milovat.

A pan Jakl napíše, že prezidentské volby už dávno skončily a skončily domácí porážkou politiky!

„Co už jiného má být, proboha, politikou, než tento zásadní boj o další směřování naší země?!“ ptám se.

Ne, tentokrát se pan Jakl ve svém, jindy tak bystrém úsudku, mýlí.

Přejme si však, aby se pan Jakl mýlil opravdu jen tentokrát a přejme to i samotnému panu Jaklovi, potenciál a všechny předpoklad pro to jistě má.

Zatím!