Ad „Bacha, letí raketa, paty k epicentru!“

Ještě, že máme sociální sítě! Člověk se tam může zeptat, jestli máme nějakou protijadernou obranu! A taky co má dělat, až na nás poletí nějaká jaderná raketa. A teď si představte, že by ty sociální sítě nebyly!

Nedávno jsem četl článek paní Valíkové.

Byl to pěkný článek, dokonce ho otiskli v novinách, i když pravda ne na poslední straně, kterou čtu zpravidla jako první.

Paní Valíkové v něm, v tomto článku, vyjadřuje svoji svíravou obavu, zda stát kontroluje stav krytů, ventilací, přístupových i únikových cest. Zda se evidují se ochranné prostředky a léky. Zda se zvyšuje se ostraha jaderných elektráren, přehrad a zdrojů vody. Zda se školí se na státní úrovni i na úrovni zastupitelstev lidé, kteří budou schopni mapovat situaci, vydávat smysluplné pokyny a koordinovat evakuaci obyvatelstva.

To vše samozřejmě, dodávám já, pro případ jaderné války, ke které svět nezadržitelně směřuje, protože Ukrajinci nedodržovali minské dohody a utlačovali ruskojazyčné spoluobčany.

Ano, paní Valíková má strach. Obává se, že v případě jaderné války nebude mít kdo koordinovat evakuaci obyvatelstva do krytů, které stejně nebudou fungovat.

Bylo by to samozřejmě smutné, kdyby právě na paní Valíkovou nezbylo místo v krytu, kdyby zrovna ona patřila mezi ty zhruba tři čtvrtiny obyvatelstva, které by do těchto krytů ani nestačily doběhnout.

Po pravdě řečeno, představy paní Valíkové jsou trochu naivní, až bláhové. Jaderná válka přinese totální rozvrat a na nějaké paní Valíkové, stejně jako na komkoliv jiném, bude pramálo záležet. Bude to prostě konec a nějaké ochranné prostředky a léky, natož smysluplné pokyny opravdu nikoho a nic nezachrání.

Ale není strach paní Valíkové docela zbytečný?

Ptám se: „Čeho se bát při jaderné katastrofě?“

Smrti?

Smrti se při jaderné katastrofě bát nemusíme, protože žádná smrt neexistuje!

Ptám se: „Nezvítězil snad Ježíš Kristus nad smrtí? Nebudeme žít věčně?“

A sám si odpovídám: „Ježíš zvítězil nad smrtí, budeme žít věčně!“

Jaderná katastrofa, k níž se schyluje a která je neodvratná, je nedílnou součástí božího plánu lidské spásy.

Což není psáno, že přijde konec tohoto světa?

Nebyli snad přesvědčeni první křesťané, tedy ti, jejichž víra musela být nejautentičtější a nejryzejší, protože byli od zmrtvýchvstání Kristova vzdáleni pouze několik let, přesvědčeni, že brzy přijde konec světa?

Neuvěřili v Krista právě proto, že měl tento konec světa přijít?

A teď, dva tisíce let po Kristově zmrtvýchvstání, je největší starostí některých rádoby křesťanů (paní Valíková se považuje za křesťanku), aby v případě jaderné katastrofy fungovaly kryty!

Co chce v těch krytech, proboha, dělat?
Sedět tam měsíc, aby po měsíci zjistila, že nic nefunguje, že z ničeho nezůstal kámen na kameni?

Druhý příchod Krista musí být spjat s koncem světa, protože Kristovo království, jež má takto nastat, je něco, co je naprosto diametrálně odlišné od tohoto světa, jak správně podotýká ve svých knihách prof. Halík.

Co je pozemské, to je pomíjivé a proto bezcenné, avšak život věčný v Božím království vždy musí stát nad pozemským životem a právě tento život věčný nám zajišťuje víra v Krista!

Copak nás Bůh nemiluje?

Copak všichni nevstaneme z hrobů, abychom se mohli radovat se života věčného v Jeho království?

Kdo, při vědomí toho, tváří v tvář zjevené pravdě, a především tváří v tvář nekonečné Boží lásky může lpět na pozemském životě, který by se dříve či později tak, jako tak skončil, a který není ničím jiným než jen důsledkem prvotního hříchu a následného vyhnání ráje?

Jak se může křesťan bát, že na něj nevyjde místo v krytu, když je jeho život plně v rukou Božích?

Takový strach, to je nejtěžší rouhání, to je ten nejtěžší hřích, protože je projevem nevíry, naprosté a absolutní nevíry!

Křesťan dobře ví, že ho Bůh nikdy neopustí a neopustí ho ani v okamžicích jaderné katastrofy. To je podstata víry, tato bezmezná důvěra v Boha, a to je projev bezmezné Boží lásky, že Bůh člověka skutečně neopustí ani ve chvílích jaderné katastrofy.

V tu chvíli snad všechno pozemské pomine, ale pomine proto, aby se na místě toho vynořilo to, co je věčné a proto Boží.

Ježíš se za nás obětoval na kříži a někteří lidé, kteří se považují za křesťany, nejsou schopni udělat ani to nejmenší, to jest následovat Krista, a místo toho se chtějí schovávat do krytu, zachraňovat si své pozemské životy.

Jak by to s námi, hříšnými a bídnými lidmi, dopadlo, kdyby se Kristus před svým ukřižováním schoval do krytu?

Ano, mnozí křesťané si pletou víru s nárokem na spásu, který, dle svého mínění mají, protože se kdoví proč považují za křesťany, ale běda, třikrát běda, mají-li i oni něco obětovat!

A proto si nárokují, aby bylo všechno bezbolestné a zadarmo a když přijde na věc, myslí si, že je během jaderné katastrofy zachrání nikoliv Bůh, ale to, že se schovají do krytu, ve kterém vydrží o čtrnáct dní déle než ti, kteří se tam neschovají.

Jako křesťan, jako ten, kdo následuje Ježíše Krista, se jaderné katastrofy, na rozdíl od paní Valíkové, nebojím. Nebojím se, protože konec světa je každou sekundu blíž a blíž. Nenastal-li konec světa v časech prvních křesťanů, je, zcela logicky, mnohem pravděpodobnější teď.

Ba právě naopak, jako křesťan, který následuje Krista, můžu být jen rád, že budu konci světa a druhému příchodu světa osobně přítomen. Chce-li, může si paní Valíková běžet do krytu, může doufat, že budou v časech jaderné apokalypsy vydávány někým, těžko říct kým, smysluplné pokyny k evakuaci obyvatelstva bůhví kam.

Dříve či později musíme stanout před tváří Boží. Ale čím dříve před ní staneme, tím déle si budeme užívat věčné blaženosti v Božím království.

Kdo lpí na svém pozemském životě, ten zapírá Krista, kdo má strach, ten se nechal obloudit Ďáblem, protože strach je nejmocnější Ďáblovou zbraní. Jaderná apokalypsa přijde, protože podruhé přijde i Kristus, tak je totiž psáno. Malověrní se poběží schovat do krytu, ti, kteří jsou zapsáni v Knize života, půjdou v ústrety Kristu.

Každému, co jeho jest!

Někomu místo v krytu, někomu život věčný v Božím království!