Ad „Automobilisté, dezoláti a vrahouni na silnicích“

„Všichni, a ještě hodně rádi, vzdají svých nároků na automobil ve prospěch povinné solidarity a svobody.“ Jan Lněnička  

Nedávno o mně napsal pan Horner velmi úspěšný článek, nutno říct, že nejspíš článek plačtivý, jak má ve svém dobrém zvyku.

Ne, že by byl pan Horner alfou a omegou mého života, ale nemohl jsem si na pana Hornera, nikoliv bez úsměvu, vzpomenout při četbě článku pana Lněničky, který byl zveřejněn právě v tento den, v první červencovou neděli toho roku, který je v pořadí už dvou tisícím dvacátým třetím od příchodu Krista na tento svět.

Jo, letí to a slibovaný konec světa pořád nikde!

Když psal pan Horner srdceryvné články o uprchlících, či o utiskovaných Romech (počet přečtení 945, karma 12), byl zdejším vyvrhelem, nebo rovnou šaškem, ale když začal psát o tom, že Ukrajina zákeřně napadla Rusko, aniž by ovšem opustil svůj, mírně řečeno, poněkud neuspořádaný styl, jeho karma vyletěla prudce vzhůru.

A nyní něco velmi podobného potkalo i pana Lněničku!

Tentokrát si nevzal na paškál zločinnou a zločineckou Fialovu vládu, ani nevolá po míru na Ukrajině, ale útočí a dost brutálně na český fetiš, totiž automobilismus.

A hle, autor, který sklízel na místní scéně potlesk za svoji odvahu, s níž vyslovil svůj názor (stejný názor, za který se, podle paní Valíkové, bezskrupulózně vyhazují učitelé ze škol, nebo za který se jim dokonce přiděluje nálepka ruských švábů, jak se stalo samotné paní Valíkové) se tentokrát zaslouženého potlesku nedočkal, ba právě naopak.

„Není sama jízda automobilem v mnoha ohledech spíš nesvoboda? Ze shora uvedené situace na silnicích jde často o nervy drásající záležitost. Jezdit sám je sobectví!“ tvrdí kategoricky ve svém článku pan Lněnička.

Co by mu na to odpověděl zasloužilý spolupracovník Institutu Václava Klause, a nejen IVK samozřejmě, Ladislav Jakl?

Pravda, profesor Klaus tvrdí, že největším průserem dneška je to, že naše společnost je nároková. Jo, to je docela možná, ale zpochybňovat nárok pana Jakla na svobodu, kterou mu zaručuje auto, je předplatným na pořádné čelo, protože L. Jakl doslova zenovým mistrem v úderech hlavou, jak už mnohokrát při veřejných bitkách s Ukrajinci dokázal.

Přemýšlet o tom, co pan Lněnička napsal, totiž, že jízda automobilem je spíš nesvoboda, to je jasný ekologický fanatismus, to je jasná násilná propagace Green Dealu, a kdo je ekologický fanatik, ten chce zničit Evropu, a kdo chce zničit Evropu, ten chce i válku na Ukrajině.

To je docela jednoduchá logika. Nesmí se psát o tom, že je jízda automobilem nesmyslná, musí se psát o bruselské diktatuře, a vládě národní zkázy, o míru na Ukrajině a pak je všechno v nejlepším pořádku.

Pan Lněnička jde ovšem ještě mnohem dál, když píše, cituji: „Za této situace by mohl být přijat můj mnohokrát opakovaný návrh: ,Okamžité zrušení veškeré osobní dopravy.' Avšak není třeba dělat si iluze, že by takový návrh mohl projít, abychom taková nařízení mohli přijmout, musíme pootočit volantem dějin prudce vlevo. Znamená to pro nás mnoho práce: demontáž diktatury kapitálu, přehodnocení současných falešných hodnot, přesvědčování a převýchova obyvatelstva a konečné nastolení spravedlivé společnosti, kde se všichni, a ještě hodně rádi, vzdají svých nároků na automobil ve prospěch povinné solidarity a svobody.“

Když jsem si to přečetl, nemohl jsem si vzpomenout na, zde velmi populární a oblíbené články, nesmlouvavé kritičky všeho, co je nesvobodné, to jest nikoho jiného než paní Lhotské.

Ta v jednom ze svých článků, velebených zpravidla těmi, nejspíše náhodou, kdož zároveň horují i pro mír na Ukrajině, píše následující, opět cituji: „A tak čím dál agresivnější fanatici z „Poslední generace“ nadále beztrestně blokují dopravu a jejich ideoví spřízněnci z hnutí ,Tyre Extinguishers' zase vypouštějí či jinak poškozují pneumatiky velkých vozidel.

Je neuvěřitelné, jak jim to všechno prochází. Což je zarážející v porovnání například s tím, s jakou razancí dostal flastr člověk, který si nalepil na batoh ,Z' a pobíhal s ním po Václaváku (zde). Jako by bylo společensky nebezpečnější to, že je někdo blb a potřebuje to dávat veřejně najevo než to, že partičky extrémistů terorizují ostatní a blokádami komunikací či poškozováním pneumatik ohrožují lidské životy a zdraví.

Pokud se zkrátka nepoučíme a nezačneme konečně považovat klimatické fanatiky za zcela zásadní hrozbu pro svobodu a demokracii, tak si koledujeme o to, že na vlastní kůži pocítíme, jaké to je žít v klimatické tyranii nalajnované podle profesora Paukerta. V ní by si totiž i ti nejzarytější odpůrci komunistů povzdychli: ,Zlatej bolševik...'“

Tak a máme to tady!

Pan Lněnička, kterému vadí přejeté kočky a agresivní řidiči, je klimatický fanatik a jeho cílem je nastolení bruselské klimatické tyranie.

Kdo by to byl řekl do člověka, který si ve svém článku Jakeš, Biľak jako Černochová a Pekarová klade otázku: „Tak proč tedy některým z nás přítomnost amerických vojáků na našem území připomíná přítomnost ruských okupantů?“

Vida, člověk by si řekl, že pan Lněnička je kovaný vlastenec.

Ale není!

Ve skutečnosti pan Lněnička totiž není vlastenec, ale agent Bruselu, klimatický fanatik a kovaný levičák, kterému ve skutečnosti nejde o mír na Ukrajině, ale o klimatickou diktaturu (jak na to správně ukazuje pí Lhotská), kterou chce nastolit zákazem aut.

Jestli vám, pane Lněničko, můžu něco poradit, tak vám radím toto: „Vyserte se na přejeté kočky, pište o zločinech a zvěrstvech pětidemolice, pište o ukrajinských nacistech, o ziscích amerických zbrojařů, o tom, že chcete mír, a budete opět veleben a oslavován.“

Ano, tak jednoduché a prosté to tady je, věřte mi.