A nebojíte se smrti, když převezmete vyznamenání od prezidenta Zemana? (polemika)

Kdy jsem naposled polemizoval s panem Nožičkou? Už sám nevím, trochu jsem to, pravda, zanedbával, takže teď aspoň touto malou sváteční splátkou svého dluhu spěchám se svým Emirem Kusturicou do mlýna

            „Prý budeš vyznamenán?

            To je dost, že si na tebe vzpomněli!

Je to pravda?

Dnes jeden nikdy neví!“ pršely na mě ze všech stran dotazy, když se začalo proslýchat, že budu muset jít dnes na Hrad smutnými večerními ulicemi, abych tam ve vybydleném Vladislavském sále vlastnoručně převzal vyznamenání z rukou prezidenta.

            „Je to pravda,“ přikývl jsem.

            „Gratuluji!

            Já ti mám, člověče, takovou radost, jako kdybych to vyznamenání dostal já, jako bych měl stejné zásluhy jako ty!“ radovali se všichni, že je to pravda, ale pak zvážněli, „a nebojíš se?

            Já bych ti měl, člověče, takový strach, kdybych tam měl stát jako ty.

            Možná bych se i podělal!“

            „Bojím se,“ přiznal jsem se a opravdu jsem se bál, „bojím se.

            Samozřejmě, že ne o sebe, ale o prezidenta.

            Mám strach, strašný a zbabělý strach, že se mu tam něco, při předávání vyznamenání stane. Kdyby šlo jen čistě o mě, zůstal bych raději doma, aby ho nemuseli tahat na Hrad.

            Ale největší strach mám z toho, že si mě splete s nějakým hlupákem, který nikdy nic nedokázal, ta hranice mezi člověkem, který něco dokázal a hlupákem, která nedokázal nic je dnes strašlivě tenká.

            Ano, co když si mě, pan prezident, pokud se mu ke mně podaří dojít, splete právě s takových hlupákem, co nic nedokázal, chudák!“

            „Nezávidím ti, kamaráde, ani trochu.

            Bože, ještě že tam dnes nemusím!

           Mě by si jistě ten nebožák spletl s hlupákem, ani za bílého dne a za Řád Bílého lva bych tam nešel, natož večer!“ nezáviděl mi nikdo, dodávaje, „nu snad ti to tam dobře dopadne!“

            Ano, snad mi to tam dobře dopadne!

            Teď je půl šesté, venku je už tma. Za chvíli se začnu popaměti oblékat, a až se obleču, tak vyrazím na Hrad. Půjdu mrtvými svátečními ulicemi, v nichž se bude plížit jako vrah zsinalé světlo, a kterými se budou ozývat jen moje kroky a kroky zatoulaného golema.

            „Proč nejsem golem a musím jít dnes, v tento slavnostní den na Hrad, plný fantomů?!“ ptám se a jedinou odpovědí je mi břitva, kterou mě kdosi, nejspíše nějaký příznivec Václava Havla, šimrá na krku.