8. květen, den, kdy všem rusofobům praskají žilky

Dnes budou zase všem rusofobům praskat žilky, aby se navíc ještě zítra museli dívat na oslavu Dne vítězství na Rudém náměstí. Už aby zase byl ten 21. srpen a 17. listopad...

            Vypracování definitivního plánu Pražské operace netrvalo dlouho, slabé dvě či tři hodiny. Maršál Koněv zkušeně mrkl na mapu a hned věděl, že nejlépe bude, když se hlavní útok na Prahu začne symbolicky v neděli hned po obědě,  protože Němci taky napadli CCCP v neděli.

            „Najíme se a místo zdřímnutí po obědě vyrazíme z Drážďan rovnou na Prahu, abychom tam tak ve středu nad ránem byli, co myslíte, soudruzi?“ řekl maršál na konec prezentace svého plánu.

            Nikdo ze štábu 1. ukrajinského frontu (takže Prahu neosvobodili Rusové, ale Ukrajinci!) neměl relevantních námitek.

Maršál Koněv, potěšen tím, posunul si brigadýrku a řekl: „Tak, ještě pár hodin a je to za námi.

Řeknu vám, soudruzi, uteklo to jako voda. Není to tak dávno, co jsme ustupovali k Moskvě a teď si lebedíme v Německu a za pár dní budeme už v Praze. Nakonec jsme fašistické hydře zakroutili krkem i bez Tuchačevského.“

„No, jo uteklo.

Teď se vrátíme zase domů.

Páni, jak já se těším, až si zase vlezu do lázně!

Ale předtím ještě zmlátím ženu. Určitě mi byla nevěrná! Evakuovali ji z Moskvy do Kazaně, a ti Tataři s těmi svými kníry a jmény, já bych je hnal všechny do první linie!“ zaťal pěst armádní komisař Konovalenko.

Na to už nikdo nic neřekl, protože zazvonil telefon.

„Maršál Koněv,“ ohlásil se maršál Koněv a okamžitě se postavil do pozoru a s ním okamžitě i všichni ostatní, protože na drátě byl soudruh Stalin.

„Ne, ještě nespíme, soudruhu Staline. Ano, soudruhu Staline, plán pražské operace je hotov,“ hlásil maršál Koněv do telefonu, reflexivně si upraviv brigadýrku, „předpokládané ztráty činí dvacet tisíc mužů. Ano, rozumím, svoboda českého lidu musí být draze vykoupena krví našich vojáků, ano, bude to pouto na věčné časy, ano, čím větší ztráty, tím je naše svatá válka světější, ano, ručím za to osobně, soudruhu Staline.“

Hovor skončil, ale všichni stáli ještě pár sekund pro jistotu v pozoru. Teprve pak si maršál Koněv sedl a s ním i všichni ostatní, hledíce tázavě na maršála Koněva.

„Soudruh Stalin si výslovně přeje co nejvyšší ztráty.

,Fašistická hydra je už poražena, nemáme co ztratit, proto musí být ztráty, co nejvyšší, je to politický úkol, soudruhu Koněve,‘ řekl mi soudruh Stalin,“ oznámil přítomným maršál.

„No, jo, to se soudruhovi Stalinovi lehko řekne, ale Němci už melou z posledního, kdepak ty ztráty naženeme?

To není jako u Stalingradu, tam byl člověk schopný za den ztratit i dvě divize,“ řekl generál Konopkin, zástupce náčelníka štábu, aby toho za nějaký čas pak hořce litoval, protože nic nebylo zapomenuto.

„Musíme stůj, co stůj, splnit přání soudruha Stalina.

Při pražské operaci musí padnout co nejvíce vojáků, abychom to pak mohli Čechům pořád připomínat.

Kdyby jenom ti Američani nebombardovali plzeňskou škodovku, to by Němci měli ještě dost munice i zbraní, sakra, to nám udělali naschvál,“ zaláteřil maršál Koněv, ale pak se obrátil na plukovníka Volkova ze Smerše, „myslíte, že by vaši lidé mohli, soudruhu Volkove, kdyby Němci nekladli přílišný odpor...“

„Za své lidi ručím, soudruhu Koněve. Nemějte strach, velel jsem před Moskvou zadržovacím oddílům!“ pochopil hned plukovník Volkov, oč jej maršál Koněv žádá, dodávaje, „aspoň kvalitně potrénujeme na vlasovce a bílé .emigranty.

Trénink je důležitý, těžko na cvičišti, lehko na bojišti a nepřítel je všude!“

„Děkuji vám, soudruhu Volkove,“ řekl maršál Koněv a pokračoval, „když bude třeba, požádám o součinnost i letectvo, aby na nás poslali šturmoviky. Ale doufám, že se Němci budou bránit ze všech sil, ať nezklameme soudruha Stalina.

Tak je to, soudruzi.

Vojna, není kojná. Kdo byl třeba jen hodinu v první linii, ten na tuto jednu hodinu svého života bude vzpomínat celý svůj život, pokud ovšem přežil. Zdá se, že naše svatá válka se již chýlí ke konci. Ale svatá válka je věčná, ta se nikdy nekončí. Jednoho nepřítele jsme porazili a druhý se nám už chystá vrazit dýku do zad.

My, vojáci, se nerodíme pro mír. Za pár dní se, my, co přežijeme, vrátíme domů, ale náš boj nepřestane, dál budeme bojovat za naši sovětskou vlast, za všechen sovětský lid, třeba i proti celému světu, k tomu nám dopomáhej soudruh Stalin!“

„K tomu nám dopomáhej, soudruh Stalin!“ zvolali i všichni ostatní.

„Tak, soudruzi, každý ví, co má dělat.

Čeká nás poslední boj a o to víc si musíme dát na něm záležet, užít si ho.

Přání soudruha Stalina je rozkazem a já věřím, že tento rozkaz splníme ne na sto, ale na sto deset procent, abychom se pak mohli těm, co nás čekají doma, podívat do očí.

Za CCCP, za Stalina!“ zvolal maršál Koněv tak hlasitě, že probudil i německou kočku, která spala na okně.