21. srpen 1969, den věčné hanby československých (českých) komunistů

V roce 1968 dělal Sovětský svaz jen to, co jako imperialistická říše, udělat musel. 21. srpen 1969 je den mnohem tragičtější než 21. srpen 1968   

            Byla ještě pořádná tma, když jsem vstala, abych tátovi vyžehlila jeho milicionářskou uniformu. Ale táta už taky nespal.

            „Táto, ty už nespíš?

Vždyť jsou teprve čtyry. Můžeš ještě půlhodiny spát,“ řekla jsem.

„Nemůžu dospat, mámo, jako by dnes měl přijít konec světa,“ odpověděl táta a začal vstávat.

„Před rokem jsme se taky vzbudili takhle brzo díky bratrské pomoci, která nás zachránila před nejhorším.

Ale dnes už jsme se vzbudili sami, nezaspali jsme, dnes už vlk nevtrhne do ovčince, aby nás zadávil,“ řekla jsem a podala tátovi pantofle, protože jeho bosé nohy je pořád nemohly najít, „tady máš pantofle, táto. Když jsem šla v noci na záchod, zakopla jsem je pod postel.“

Táta se obul do pantoflí a šel do kuchyně, já za ním.

„Musíš se, táto, pořádně nasnídat, víc než jindy. Vždyť budeš možná celej den na nohou,“ řekla jsem a postavila na sporák hrnec mléka, abych tátovi udělala bílou kávu, do které si bude namáčet chleba, tak to má táta rád.

Ale táta mne od plotny odstrčil.

„Hlavně mi vyžehli uniformu, ať pak nevypadám na archívních záběrech jako vagabund. Snídani si udělám sám, když už jsem vzhůru,“ řekl táta a já si vytáhla žehlící prkno a strčila šňůru od žehličky do zásuvky.

Táta míchal mlíko, aby se nepřipálilo a já žehlila tátovu milicionářskou uniformu, když si ji oblékl, na první máje, na VŘSR, na Vítězný únor, nebo když měl cvičení, byl opravdu fešák.

„Táto, mlať ty antisocialistický živly hlava nehlava, jsou to přeci banderovci. Mysli přitom na naše děti, na jejich šťastnou budoucnost, až je budeš mlátit, aby ti ruka neumdlévala v boji za to, aby bylo líp, abysme se konečně vyhrabali z krize a vrátili se na správnou cestu budování komunismu, ze které nás svedli kontrarevolucionáři,“ kladla jsem tátovi na srdce, dodávajíc, „jestli hledáš meltu, tak je v předsíni, já ji tam včera nechala, když jsem přišla z krámu, promiň, táto.“

„Nic se neděje, mámo,“ řekl táta a než bys řekl švec, byl zpátky z předsíně i s meltou, kterou zalil skoro vřícím mlékem, „budu ty živly mlátit hlava nehlava, i kdyby mi měly obě ruce upadnout.

Kdyby si pořádně přečetli ústavu, tak by věděli, že vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence očištěný od všech oportunistů a revizionářů, co nás chtěli na vysočanským sjezdu zatáhnout do té nejodpornější žumpy.

Vidíš tu pěst, mámo?

Tou dnes rozbiju hubu každýmu, kdo bude dnes něco vykřikovat o svobodě, kdo bude odsuzovat internacionálních pomoc bratrských národů v čele s národem ukrajinským.“

Tátova pěst, pracoval jako zámečník, byla opravdu strašlivá.

Políbila jsem ji a řekla: „Vůbec se s nimi, táto, nepárej!

V naší zemi byly již vyřešeny všechny základní úkoly přechodu od kapitalistické společnosti k společnosti socialistické. Osvobozená lidská práce se stala základním činitelem v celé naší společnosti. Je nyní nejen povinností, ale i věcí cti každého občana.

Uskutečňuje se již zásada socialismu: ,Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce!’

Lidová demokracie se jako cesta k socialismu plně osvědčila: dovedla nás k jeho vítězství.

Všechno naše usilování směřuje nyní k tomu, abychom vytvářeli materiální a duchovní předpoklady pro přechod naší společnosti ke komunismu. Rozvíjejíce socialistickou státnost, budeme dále zdokonalovat naši socialistickou demokracii, rozšiřovat účast pracujících na správě státu a na řízení hospodářství, upevňovat politickou a morální jednotu naší společnosti, zabezpečovat obranu země, střežit revoluční vymoženosti lidu a vytvářet podmínky pro rozvoj všech jeho tvůrčích schopností.

V dalším vývoji, kdy se práce stane první životní potřebou, chceme dosáhnout takového rozmachu výrobních sil a takového rozmnožení bohatství společnosti, aby bylo možno vyhovět všem rostoucím potřebám společnosti i všestranného rozvoje každého jejího člena.

Pak bude možno přejít k uskutečňování nejvyšší zásady rozdělování- zásady komunismu: ,Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!’

A todle všechno chtěj ti, co dnes vyjdou do ulic, negovat!

Jen jim, táto, ty jejich držky banderovský rozbij!“

„To víš, mámo, že jim je rozflákám!“ přikývl táta, lámaje si do kafe chlebíček, „já ti řeknu, že kdyby se mi dostal do ruky takovej živej Palach, tak by si to pamatoval nadosmrti.

Já bejt jeho rodiči, tak chodím kanaláma, že se nestyděj, takdle vychovat svý dítě!“

„Nerozčiluj se, táto, ještě ti zaskočí,“ řekla jsem a odložila žehličku, „tak uniformu máš vyžehlenou. Teď ti ještě nachystám svačinu.“

„Se svačinou si nedělej starosti, mámo.

Včera byl za námi soudruh Indra a ubezpečil nás, že ráno vyfasujeme každý štangli uheráku a v poledne, že nám v polní kuchyni dovezou buřguláš ze závodní jídelny, kam choděj soudruzi z ÚV, takže si pošmákneme, protože to nebude, to se ví, žádná dvojí kvalita, soudruzi z ÚV, když makaj na normalizaci, potřebujou kvalitní stravu, to se taky ví.

Radši mi nachystej bandasku, vezmu si ten buřguláš i domů, abychom měli zítra co na oběd.“

„To budu jenom ráda, že nebudu muset zítra vařit, táto,“ řekl jsem a pokřižovala se, „snad to dnes dopadne!

Snad si dnes napíšem ty správný kádrový posudky, jak vo tom mluvil soudruh Husák.

Víš, co by bylo pěkný, táto?

Pěkný by bylo, táto, kdybysme dostali byt po nějakým emigrantovi, nejlíp po nějakým doktorovi.

Takovej pěknej třípokojovej byt s balkónem, to by bylo pěkný.

A taky by bylo pěkný, táto, kdyby ti přidali. Koupili bysme si auto, abychom už nemuseli chodit do krámu pro housky pěšky.

Jen aby nějací demonstranti dnes přišli, abys měl, táto, koho mlátit a tak osvědčit svou víru, že bude líp!“

„Neboj, vono je v národě ještě dost lidí, co se nechaj snadno zmanipulovat a vyrazej dnes do ulic, aby si nechali vyrazit zuby, toho se vůbec nebojím.

Ale my jim do těch jejich vymytejch mozků zase vrátíme rozum a strach, žádnej strach, protože soudruh Indra nám včera ještě řekl, že budeme fasovat k tomu uheráku a guláši ještě vostrý náboje.

A vostrý náboje, to už je jiná písnička než těch jejich dva tisíce slov, hehe!“ rozesmál se táta tak, div že nevzbudil děti.

Ale děti naštěstí spaly jako zabitý, měly ještě prázdniny.

Táta se smál a smál, až jsem mu musela říct: „Táto, už je půl pátý, abys nepřišel pozdě. Vo čtvrt na šest máte odjezd od fabriky, musíš si ještě vyčistit zuby a oholit se.“

„Už jdu,“ zvedl se táta, aby si vyčistil zuby a oholil se.

Pak se navlíkl do milicionářský uniformy a já na něm mohla oči nechat.

Líbala jsem ho, až mi táta musel říct: „No tak, mámo, ještě přijdu pozdě.“

„Dej na sebe pozor, táto!

Banderovci, to je pakáž!

Budu na tebe celý den myslet, aby se ti nic nestalo,“ řekla jsem.

„Sloužím straně a lidu!“ usmál se táta a odešel, bylo šest, a já, abych se něčím zabavila, zahnala strach o tátu, jsem si pustila potichu rádio.

Jenže tam zrovna pouštěli Kubišku, Modlitbu pro Martu (dnes, v první výročí bratrský pomoci, to se snad zbláznili!), a tak jsem rádio hned zase vypnula, přece si nebudu kazit takový krásný den takovou courou!