Jmenuji se Tran Thu Trang a je mi 24 let. Můj život není tak zajímavý jako moje jméno, ale vy mi nebudete věřit. Stejně si tak moc nevěřím, že budu vaše budoucí doktorkou. Ale prozatím, dejme tomu.
„Vaše budoucí lékařka“, zní to trochu jako volební kampaň. Jeden Honza u nás ve škole říkal, že 50% poslanců tvoří MUDrovské řady a k tomu má taky namířeno. Super! „Vaše budoucí poslankyně“, to u mě teda těžko. Nemám občanství. Takový socka-student, parazit rodiny a společnosti, Vnitro by se na hned mě vykašlalo. Co mi asi zbývá? Najít si Čecha, brát si ho a čekat roky? Hm, není to růžové.
Ne, že bych byla orientovaná pouze na vietnamské partnery, nebo že mi Čechy rodiče nedovolují. Říkají to ve časopisech, ale to jsou srabovské povahy nebo zas nějaká mediální senzace. Kachna no.
Už mi není 16, ani 20. Zájemci jsou, je to poznat, přesto dělám, že je nevidím, i-když se mi někteří docela líbí. Kdybych náhodou domů přivezla Čecha, kecy sice budou, ale nejsou vyloučeny ani u Vietnamce. Takže je domu nevezu vůbec a rodiče zas mají blbé otázky. Vědí, že něco v tom věku už sakra musí být, přitom dělají, že o ničem nic nevědí. No, u nás je běžné to „dělat, že dělám něco jiného“. Asi nějaká taktika.
A když jsme u těch taktik, prastaří Vietnamci jich měli osvědčených 36. Zatímco Evropané se pustili do věd a podobných, Vietnamci měli studium taktik, aby mohli válčit s Číňany. Na Francouze to však již nezabíralo. Francouzi navíc vymysleli latinku pro vietnamštinu (naštěstí už nepíšeme čáry máry), tím vymýtili konfucianismus a znakové písmo, ale duch taktik zůstává. Každý musí furt něco taktikovat, ať nerozeznají rozdíl mezi taktikem a realitou. Mezi námi, co vám povídám, taktiky jsou tak na nic, lepší je tiktak.
Taktiky uměl třeba můj dědeček, pocházel z konfuciánské rodiny. Ovládal znakovou i latinskou vietnamštinu a také francouzštinu. Ale k čemu to bylo? V 15ti letech ho zatkli Francouzi, protože si mysleli, že ten prcek je nějaký king-kong Viet-kong. Smíchali mýdlo s rybí omáčkou a nalili mu do ouška i nosu a dalších tělních tvorů. Ouška to odnesla nejvíc, stal se hluchým.
Když odjeli Francouzi, děda ještě něco slyšel, tak jel na vysočinu „odstranit negramotnost“ (to byloficiální název). Po té se vrátil do Hanoje šít věci pro nemocnici pro TBC, než šel do předčasného důchodu jako „pán Hluchej“. Tady pak končí příběh o osudu takové dřívější elity.
Když jsem se nad jeho životem jednou dobu přemýšlela, zvolila jsem si elitu jinou, a to lékařskou. Hm, i to není moc růžové. A více příště.
