Zmatený čas

Mám pocit že svou přítomností žádnou společnost nějak neobohacuju. Co to povídám, vím to jistě. Jak jsem někam pozvaný, tak se nejprv zeptám jestli se tam bude chlastat. Pak se vždycky hned rychle najím, opiju, najdu si zanedbaný koutek a zavřu víčka. To máte tak že když se nudím, tak jdu spát a to samí dělám když jsem opilý.

Spím i když do mě kopou, křičejí, polévají mi hlavu, dloubají se mi v uších nebo lechtají. Zaujmu takovou opilou stoickou lhostejnost a nic nedělám. Víte když jsem pod parou tak se ve mě probouzí žhář a chci všechno okolo zničit. Ale na lidi neútočím ani nenadávám, to ne, nejsem násilník.

Asi v listopadu jsem pomáhal strejdovi dávat do pořádku byt, protože mu ho nájemníci totálně zničili. Sraz byl asi v osm, tak jsem přijel asi po 13h. Všechno už bylo téměř hotové, tak jsem namaloval aspoň radiátory. U mých strejdů je hezký, že mě vždycky pořád zvou na nějaké jídlo. Pozvání jsem přijal rád, pak když jsme čekali na parkovišti než strejda zamkne byt, tak jsem měl strašně silné nutkání jít do lesa. Tak jsem se rozhodl že prostě půjdu. Pořád na mě pak volali, česky i vietnamsky ať se vrátím. Křičel jsem zpátky "že ať si nedělají o mně starosti a jedou domu". Asi dvacet minut mě pozorovali a pak už nevím. Máma mi večer řekla, že na mě doma čekali.

Za týden jsem od strejdy dostal nový džíny, nevím proč, ale dostal. Asi měl nějaké smíšené výčitky, protože jsme spolu asi tři roky pořádně nemluvili a proto se mě na hodně věcí ptal. Ptal se na tohle, na tamto a druhej večer se máma přišla zeptat jestli chci tohle a tamto uskutečnit, že mě v tom podpořej.

Mám takové půlroční mlčenlivé období, nechce se mi s nikým moc mluvit a s rodičema to není jiný, protože to bylo tak vždycky. Jenom u malé ségry jsem udělal výjimku, protože nechci aby se doma jenom flákala. Ptám se jestli už má připraveno do školy, jestli už cvičila na piáno a kdy bude jíst. Je to taková jednosměrná komunikace. Jak jsou teď ty Vánoce, tak je hrozně smutná, protože touhle dobou vždycky byla u své české chůvy. Pekla s ní cukrovinky, zdobila, zpívala koledy, chodila ven mezi lidi a tak. Ale letos je mimo město, tak ji nezbývá než být semnou doma.

Máma se jí pokouší tyhle sváteční dny nějak zpříjemnit, ale však to znáte. Nejde to, napodobovat něco čemu člověk ani pořádně nerozumí. Smažila závitky, kapra, něco ji koupila, ale stejně je smutná. Tak ji dneska odvezli k strejdovi, který má dvě holky v jejím věku. Potrénuje si vietnamštinu a uvidí, že na tom není nic divného, když jsou Vánoce pro někoho jen obyčejným dnem. Tak z toho aspoň přestane být na chvilku smutná.

Ono se to malým dětem těžko vysvětluje, sám jsem si tím nějak proplul a ani teďka z toho nejsem moudrý ani šťastnější. Je to pro naši rodinu takové zvláštní období. Nejradši bych přesunul oslavu Lunárního roku na 24. prosinec a byl by klid. Ale to by zase rozesmutnilo rodiče, kteří mají svoje zvyky a tradice. A ty jim brát nechci, už tak jsme se kvůli tomu všemu dost odcizili.