V čem mě Vietnam nyní nejvíce přitahuje

Během dvou měsíců se mi ulomily tři zuby. Nevím jak se jim říká, ale to nechme být. Důležitý je, že jsem nyní "bezzubý". Změnil jsem kvůli tomu své chování. Směju se jen v případě, kdy jsem otočený z pravé strany. 

Nalomil jsem si je kdysi ve Vietnamu.

Navštívil jsem město Da Lat, kde jsem se opil, zamotal si nohy a spadl obličejem na chodník. Po 5 letech jsem o ně přišel. Tak si nyní šetřím na nový. Ale tyhle fyzické starosti mě netrápí. Na nudle stačí umět pouze silně polykat. 

Horší je vydržet ty hřejivé vzpomínky. Moře, sluníčko, teplo a bezstarostnost. Tohle je mnohem těžší překonávat. Je to jako věčné volání zpátky. Moc rád vzpomínám na jižní Vietnam i když tam jsou jenom samá rovinatá rýžoviště. 

Ale je tam odlišnější kultura i mentalita než na severu Vietnamu.

Také tam všude narazíte na grilované vepřové maso s rýží. To je pozůstatek z americké přítomnosti, podobně jako po Francouzích zůstaly bagety. Nevím kde to bylo, ale v tamní malé vesničce jsem měl tu nejchutnější rýži co jsem kdy jedl. To mi jen dokazovalo, jak si tam potrpí na čerstvé potraviny. 

Mají tam hinduistické chrámy, kokosové plantáže a mraky fialových komárů.

Na ty komáry vyzrajete tak, že se oblečete jako v zimě včetně rukavic a čepice. Anebo se opijete. Jim smrdí tělo z kterého je cítit alkohol. Alkoholik má ze všech nejklidnější spaní. 

S touto zkušeností jsem jel do města Da Lat.

Není daleko od moře, ale je vysoko v horách. Evropani tam utíkali před letníma vedrama. Neopil jsem se však kvůli komárům, ale kvůli zimě. Zatímco dole v nížinách byly 40. stupňová horka, tak tam nahoře byly mlhy, zima a studené deště. Vydržel jsem tam tři dny a hrozně moc se těšil zpátky do nížin. 

Ale pořád jsem Vám neřekl v čem slyším to volání. Když jsem tam pobýval, tak mě štvali lidi. Byli opravdu všude. Žádný pocit soukromí. Ale po pár letech se na to dívám jinak. 

Třeba rád vzpomínám na jedno rodinné bistro. Vařili tam mladí manželé a jejich 6 letá holčička nosila hostům hůlky a lžíce. Nenutili ji tomu. Prostě chtěla být užitečná.

Anebo když jsem poprosil nějakou ženu o vodu a ona mi nalila do láhve dešťovou vodu. Říkal jsem si, že jsem asi nesprávně poprosil.

Potom mi došlo, že mi jinou vodu nalít nemůže.

Odehrálo se to v nejjižnější části Vietnamu. Jsou tam mokřady. Voda v okolí je spíše kyselo-slaná, vodovody tam neexistují a jedinou sladkou vodu zachytávají z dešťů. Bylo ke všemu období sucha, kdy moc neprší. 

Takže mi ta žena dala zadarmo sladkou vodu. Pro nás samozřejmost. Stačí v kuchyni otočit kohoutkem, ale pro místní lidi někdy vzácností. Až teď si uvědomuji, jak upřímný dar jsem dostal. 

To volání, které slyším je přání být opět mezi těmito obyčejnými Vietnamci.