Společně vstáváme, společně jíme, společně...

Vietnamci jsou hodně družní. Nedruží se tak kvůli pocitu bezpečí, ale kvůli něčemu co mají v pradávné mentalitě. Trvalo mi několik let než jsem si uvědomil co znamená hierarchická etika. Ve vietnamštině neexistuje pravidlo vykání a tykání, ale pořadí starší mluví s mladším a naopak. Když přijde starší Vietnamec, tak mu automaticky nabídnu čaj, svůj oběd nebo svou židli. Není to o výchově ani budování dobré pověsti, ale hlavně o úctě.

Úcta je podle mě ve Vietnamu vším čeho chtějí během svého života dosáhnout. Mou první povinností bylo a je po příletu vzdát úctu předkům. Před rodinným oltářem, kde jsou fotky zesnulých se odehrávají všechny důležité okamžiky v rodině. Před jakýmkoliv svátkem, svatbou, důležitým rozhodnutím nebo návratem člena rodiny se předkům nejprve obětuje nějaké ovoce, rýže nebo peníz a pak se zapalují vonné tyčinky během kterých prosíme o ochranu, požehnání nebo pomoc v nadcházejících dnech.

Když jsem se ve Vietnamu poslední den před odletem do ČR procházel v noci se svým dědečkem po vesnici ve které žije naše rodina už několik generací, tak jsem se nestačil divit kolik úcty mu druzí během procházky vzdávají. Tak jsem se jako člověk vyrůstající pod západním vlivem snažil zjistit odkud pramení sympatie druhých. Začal jsem majetkem, potom jeho zaměstnáním a skončil u věku. Z prvních dvou můžete získat obdiv, ale ne úctu. Až věkem, ale především během celého svého života vzdával jiným rodinám úctu a společně vzpomínal na jejich zesnulé.

Bohužel i naštěstí včas jsem si uvědomil co znamená rodinná soudržnost, že to není jen o vytahování peněz od svých příbuzných nebo občasné pozdravy, aby se neřeklo že na ně zapomínám. Celý život jsem se učil jak žít v české společnosti, jak správně vycházet s jinými lidmi a přitom zapomínal jak žít mezi Vietnamci.