Pronikání do české mentality: chalupářské srdíčko

Dopis do Vietnamu, ale i Vám přátele: Češi, češky i malí češťata- od největšího po nejmenšího jsou srdcem i duší chalupářem, jen to sami někteří nevědí a jsou ničím jiným.

Pryč od všeho, pryč od hluku, pryč od stresu, pryč od starostí.

Každopáteční útěk z měst do přírody, za čerstvým vzduchem, čistou vodou z místního potůčku, za přáteli chlalupáři, kde se zná každý s každým od Franty s Pepou po Petrušky s Mařenou. Všechny ty chaloupky tvořejí takový malý svět ve velkém světě. Nejsou si pokrevně spjati, nemají za sebou společnou minulost, jejich děti spolu nechodějí do škol, přesto mají mezi sebou výborné přátelské vztahy. Všichny, ale mají jedno společné- hledání samoty a klidu. Tady nelze muvit o ponorkové nemoci, ne tady. Tohle je ryzí přátelství budované na důvěře.

A jací jsou tihle lidé?

Slavějí mezi sebou narozeniny, hlídají sousedovy chaloupku, když není zrovna obýván. Pravidelně se navštěvují, popíjejí pivečko, hrajou mariáš. Pomáhají si mezi sebou, chlubějí se nad nálezem hub.

Největší hrdost cítí chalupář, když vidí své dílo, postavený vlastníma rukama. Zná každou cihlu, každou položenou dlaždici, každý trám. Vše vlastníma rukama. Cena se nedá určit, protože je v tom věnovaný čas a srdce. Je taky spojen se vzpomínkami, kde si s nimi jejich otcové a matky hráli, chodívali spolu do lesa na houby, učili milovat přírodu. Na tomtéž místě jsou i nyní, jen s jinou rolí, teď jsou z nich otcové a matky oni. Vychovávají stejným způsobem svoje děti, jak se to naučili od svých rodičů.

Večer sedí u ohniště, vychutnává si studené pivečko ukryté ve vlastoručně vykopaném sklípku, okolo ticho, žádné houkání sanitky, žádný křik. Nic. Jen on, jeho myšlenky a hvězdy nad sebou.

Za slovem chalupář se, ale skrývá cosi víc: je to dobré srdce, pohostinnost, skromnost a důvěra ve svého souseda, pomocník v nouzi. Milovník přírody a labužník jídla. Žádná závist, žádná honba za penězi. Jen potěšení a radost z dobré společnosti. Tady žije skutečný český Honzík přátele.

Útěk za tichem, klidem, kde jsou sami sebou, kde se nemusejí bát o svá záda. To je jejich svět. Většinou to, co spatříme ve městě. To nejsou chalupáři, ale vystresovaní lidi, naštvaný na všechno živé i neživé. Tohle nejsou Češi, ale jen cosi. Ti praví se skrývají někde jinde.

Ono to vlastně není útěk, ale návrat.

Možna to je i odpověď, proč se někteří z nás nechceme integrovat, chceme být ve své komunitě, ve vlastním světě se svými přáteli. Není lehký se otevírat jiným. Není lehký hned někomu věřit, ale zkusme to.

 Se vší úctou Váš Tien